Zaměřeno na slavíky

Středa přinesla konečně změnu počasí a do zahrady ptáky.

Chytla se jedna z dvou předevčírem označených parukářek. Pěkný výsledek kroužkování, vedoucí k přemýšlení.

Jako doklad, že zahradou migrují opravdu ptáci jehličnatých lesů, se chytil adultní šoupálek dlouhoprstý. Vyfotil jsem ho též, aby tady bylo i jiného peří.

Pak se chytil budníček menší a v tuto dobu už je třeba mít se s jejich určováním na pozoru. Byl urostlý a zajímavý. Takhle vypadal, dál bez komentáře.

6.10.2014

To zajímavé jsme si v zahradě vybrali dřív. Teď je klid.

Včera nula, dnes večer před setměním se chytli dva krásní samečci rehka domácího, starší stíhal mladšího a pak se chytly dvě parukářky. Ty mi udělaly radost, protože můžu o nich dlouho přemýšlet, odkud asi letí.

Adultní ptáci jsou stálí v jehličí lesů, mladí, podobně jako uhelníčci, si jednou k moři cestu dopřejí.

Parukářky jsou krásné sýkory, jen škoda, že mladí ptáci nemají tak výrazné chocholky. Alespoň si tedy myslím.

Občas je v zahradě slyším, nelze je přeslechnout, a když je objevím, jsou nebojácné. Asi, že lidí mnoho v životě nepotkají. Na fotku to ani tentokrát nebylo, šeřilo se a tak jsem jednu vyfotil v dílně proti zdi.

Nic moc.

Pak jsem po okroužkování zařídil, aby zase odlétly spolu. Když už takhle odněkud cestují.

Kolik je všemožných králů mezi opeřenci! Výra – tuhle mohutnou sovu, mají lidé za královnu noci, orla, za krále vzdušných výšin, slavík je králem mezi ptačími zpěváky a bažant královský – no, ten asi podle peří. Nejmenším králem je králíček. Obecný a ohnivý. A u nich lze nalézt i korunku na hlavě! Ne takovou, co má páv, korunku barevně vyvedenou. A umí s ní pózovat, hlavně ten ohnivý.

Chtěl jsem je v zahradě chytit společně, ale vyfotit se mi příliš nepovedli. Pro ilustraci to postačí.

Teď jsou králíčci všude, v zahradách i v lese. Táhnou. Tihle několikagramoví pěvci jsou čiperní, je zážitkem, vidět je v haluzích smrčí, jak se přidržují na konečcích jehličí a hledají hmyz.

V zahradě před kovárnou jsme jich pár chytili, abych mohl v klidu posuzovat jejich tukové zásoby. Jdou králíčci obecní a ten přední na fotce je první chycený králíček ohnivý.

Táhnou mladí ptáci, tento měl svoji „korunku“ ještě zčásti v toulcích. Na fotce jsou všichni samečkové, chytají se ovšem i samičky.

Ke Kněžmostu přilétají z Žehrovského lesa a i ve volné krajině upřednostňují jehličnany. Každou chvíli se svolávají, na tahu se oba druhy objevují společně, přestože ohnivý táhne dál.

Výsledky kroužkování ukazují na skutečnost, že průtah přes naše území je poměrně rychlý a také v naší zahradě se dlouho nezdržují.

Co se týče zkoumaného tuku, zkraje se zdálo, že nic objevného pořídit nelze, ale rozdíly se nakonec ukázaly. Jeden vážil 6 gramů, tukové skóre č. 5 (Falsterbo Fagelstation). Více po rozfouknutí peří však zaujme „kulatá“ hruď, tedy velmi vypnutá svalovina i při menším obsahu tuku v místech, kde jej posuzujeme.

Velké množství králíčků během migrace zahyne. Tlučou se o skleněné tabulky, loví je sovy, ty přezimující (zůstávají jen někteří dospělí králíčci obecní) decimuje mráz.

Těším se vždycky na tu jejich poprázdninovou návštěvu. Kdoví, odkud až letí. Baví je v zahradě prohledávat i túje a teď jsem si připomněl, že je vlastně vídám a slýchám také na dolnobousovském hřbitově, právě pro ty túje. Jsou schopni získávat potravu tam, kde to jiní ptáci nesvedou. Letem kolibříků prohledávají špičky jehličnatých větévek a sbírají z nich hmyz. Někdy putují k jihu i s mladými uhelníčky a dokonce s parukářkami. Prostě tahle skvělá veselá společnost je pro mnohé jiné opeřence lesa doslova magnetická!

Pro toho, kdo mnoho neměl z předchozího textu, nabízím něco jiného. Vydejte se se mnou na okružní cestu v sobotním odpoledni nejen po slavičích místech.

A říkám hned zkraje – užijeme milých zastavení, ale skončíme bídně.

Krajina se zvolna sklání k řece, zastavuji u pískovny stranou Bakova a fotím jedno z hnízdišť. Tady bývá po létě odcházení vždycky hezké, řekněte sami.

Do bakovského zpravodaje se chystám napsat tentokrát z míst blíže hradní zřícenině, od Malé Bělé. Zastavil jsem proto před mostem a podíval se do řeky. Tak tohle je fakt ale síla, takhle Jizeru neznám! A ještě, že jsem to mohl zažít, protože, kdyby mi takový obraz někdo ukázal v máji, řeknu, že jsem se zapomněl v Polsku. Ne, je to Jizera. V tónu kávovinové směsi, nešlo z mostu odejít. Fotky dám radši dvě.

Poslední zastávkou byly Kosmonosy. Pár lidí se tam sešlo pod lipami, bylo to nutné a smutné.

Není už dnes mnoho podobných, kteří by drželi obdiv k starým stromům a institucí ještě míň!

Den se mi pokazil.

Dívám se do jedné z „odepsaných“ lip a hledám, čím že je strom tak nebezpečný. Během chvíle jsem v aleji sečetl deset ptačích druhů, ne nějakých s batohy na zádech, pěkně místních. Strakapoud zmizel v dutině a už nevylezl. Nechtěl jsem ho plašit „kuním“ škrabáním na kmen, abych zjistil, kterým vůbec je. Dendrocopos major to nebyl docela určitě. Třeba si chtěl bydla ještě užít, než ho z něj vypráskají. To holubi hřivnáči, ti už hnízdo opustili, toulají se kolem a netuší, že příště korunu nenajdou.

Chybí nám zájem o doteky se stromy. Cítit v nich jarní pnutí od kořenů k větvím, dýchat vůni lipových květů, pást oči v srdčitém listí barvy laskavé, naslouchat ptačím notám a v dutině skrytým netopýrům. Stáváme se utrženými vagóny na tratích životem!

Ne, žádné, ani ty „nejnáhradnější“ výsadby nevrátí do místa desítky a stovky letokruhů, každým veteránem v místě poctivě odžitých. Žádná sazenice s hadicí při zemi duch místa zpátky nepřivede! Ještě sám slyším píseň přítele Ludvíka z Paměti stromů. …Tam v korunách…

Vítám ty, kdož kroužkují slavíky.

Pojďme se zamyslet nad slavičím peřím, pomůže to při určování.

Specialisté, kteří se slavíkům v minulosti (v zahraničí) věnovali, upozorňovali mimo jiné na to, že velké peří jarních ptáků je nezvykle zachovalé. Souhlasím. V čase příletu ano. V začátku hnízdění už ale pozor! Ptáci dvouletí (v 1. velkém peří), kteří nosí šat o půl druhého měsíce déle, než tří a víceletí, „melou z posledního“ a peří začíná rychle na kvalitě ztrácet. Tento fenomén bychom mohli začít slavit a uchopit skutečnost co určovací znak ve vztahu k stáří.

Čas nám mezitím postoupil do plného hnízdění, tradiční barevně odlišné znaky v koncích per (i tak ne vždy patrné) se rychle smazávají oděrem i sluncem a my bychom tedy mohli podle „plošných obrusů“ exponovaných letek či krycích per (1. pár) rýdováku přeci jen odhalit jedince v prvním velkém peří, dvouleté.

Je půlka června a máme určit věk slavíka z páru, o kterém víme, že není samcem. Peří rýdováku má prořídlé v praporech, letky s nápadnými plošnými obrusy – až „okousané“. A přec samice nemusí být dvouletá! U samic totiž je peří pod větší zátěží a „nedrží“ jako u samců. Navíc, samice nemají prapory široké, jako starší samci a tak – jsou-li obroušené – máme problém, jako kdyby byly v peří prvním, pohlaví jakéhokoliv. Alespoň ale podle nažiny víme, že jde o samici. A přeci i tady se podaří dohledat, co chceme! V rýdováku 3.,4.,i 5.pár mají zakončení per s „ohnutou“ špicí – jde tedy o první peří z hnízda. Starší ptáci mají konce oblé, táhle zakulacené.

U samců, kteří hnízdění tolik „neprožívají“, je peří zachovalé až do pohnízdního pelichání. Je málem rok staré a přesto jsou prapory „syté“ a kvalitní. Vídíme je široké, nápadně oblé, ramenní letky nenesou při ostnu chybějící špičku tvaru „v“. Říkávám, že u některých mistrů je málem škoda takové peří pelichat!

Existují v tématu pochopitelně výjimky, jsou však ojedinělé.

Samostatnou kapitolou, ve vztahu ke kvalitě peří, jsou ptáci nehnízdící, zejména samice. Takových je ovšem na lokalitách jak šafránu. A mohu se pochlubit – právě znalost zmíněného, mi držela dlaň před předčasným otevřením v případě hybridní nehnízdící samice, znalci tušené z chovů, ale venku hledané od dob, co víme, že se slavíci v přírodě kříží. Třetího června dvatisícedevět! Někde to tady na blogu je.

Mám i letos několik vzácných kroužkování, dokonce samici s hnízdní nažinou, s krásnými znaky křížence! Zde si ovšem myslím, že přibude do sbírky bastardů s největší pravděpodobností kříženec „zpětný“. Uvidíme. Její mladé jsem neviděl, ovšem minimálně inkubovala snůšku, podle holého (stárnoucího) břicha. Samcem je jakýsi podivín, kroužkovaný před třemi lety, k Slavičímu háji tehdy přisídlený zeza hranice VČ kraje od Trní. Hnízdištěm je křovištní laguna, mizející pod zavážkou a bude zajímavé sledovat, jak se starší slavík zachová, vrátí-li se ještě do povodí Klenice.

Dal bych dokladové fotografie k jednotlivým tvrzením co důkaz, ale nedám. Řada snímků si už tak v éteru žije vlastním životem, jak snadno dohledat. Nezlobím se, ale věci nepublikované by mne bolely.

Hezký čas možného babího léta!

Už dlouho tu nebyla zpráva ze Slavičího háje.

Víte, jak to je. Plán, že za tři roky budou v místě slavíci – nevím, nevím – jestli se to stihne. Půlka výměru je pryč a stromy a keře si teprve v místě zvykají. Využít musím teď spíš toho, co v okolí bylo, tam mistra pěvce zatím „deponovat“. A to vychází.

V plánu máme v podzimu začít pracovat na informační tabuli. Bylo vybráno místo hned u cesty.

V háji končí léto. Z travin odlétly cvrčilky zelené, druh – kterému biotop dokonale sedí. Nehnízdil letos strnad luční, nevím, co se stalo. Ptáci odlétají, zůstávají jen nejvěrnější.

Cestou jsem navštívil parťáka v projektu, bydlí na dohled a sad pro záměr nabídl on. Užívám-li pro jistou část lidí termín „lidé, přírodě blízcí“, pak on je přírodě nejblíž. Ekologicky striktně smýšlející zahradník, radost se s ním potkat.

Na cestě do háje jsem u něj zabrzdil, abych ho informoval o nových událostech ve vztahu k parku. Když se z vinice ozvala rosnička, neřešil jsem, bude-li pršet či ne, trklo mne do hlavy, že nemám s sebou foťák a tohoto tvora léta toužím zachytit. Když řekl, že se ozývá z trubky drátěné osnovy, překvapilo mě to. A trubka prý hlas zesiluje, jako hlásná trouba!

Než přinesl baterku. To sem tedy koukal!

Od keříků kivi k révě jsou vypnuty dráty a trubka je krajní oporou. Nakloněná, téměř plná vody, nevelké světlosti. Ona taková rosnička taky není nijak přerostlá, přesto mi to přišlo pobytem pro ni tak-tak. No ale, v světle baterky jsem ji viděl už taky, takže tam byla. Na telefon mi přišlo varování o těžkých bouřkách pro kraj. Nemuselo, to jsem si před chvilkou poslech tady z trubky. „Tak tohle nepustím“ – řekl jsem si a odjel pro foťák. A měli jsme brzy plán, etický. Přilijeme-li panáka vody do trubky, žabka musí vykouknout a já ji vyfotím! Konečně příležitost. Kdesi z hrušně se z výšky prý mezi tím ozývala druhá a potvrzovala zprávy té první.

Už jsme plnili sloupek a už se rosnička objevila…

Byly tam dvě…

…a nakonec tři!

Jednu jsem chtěl vyfotit venku.

Pak jsme zas odebrali vodu i s ohledem na „těleso ponořené do kapaliny,…“ a vrátili ji do předpovědny. Dokonalé!

I v Slavičím háji se podobná ozývala – a co myslíte, přišel déšť? Košili suším ještě teď. A co napršelo v noci – síla!

Jen jsem chtěl říct, jak se zas krásně ukázalo, kdy člověk, k prostředí šetrný, zažívá radosti mnohými netušené. Tak si to tady s námi užijte.

Je to málo? Já jsem šťasten, Pavel taky a přesně takový bude ten háj. Už vlastně je, zraje rakytník, bezinkám ožraly listy nějaké motýlí housenky, srna vyběhla z prostředku, když jsme kontrolovali výsadbu, křovité vrby se pěkně košatí. To se budou slavíci mít! Jen hruška Konference, ta letos ostrouhala. Dva mrazíky v čase, kdy neměly být, o všem rozhodly. Ale lísky u cesty se činí, sojky se tak pakují ořechy. Z rybníčku v sousedství křičí chřástal, že z domova ani letos spěchat nemíní. To vlaštovky ano. Z oblohy jsou už pryč.

Místo je mrazovou kotlinou, ale jaro, když se vytočí, odmávne to nakonec i tady pro nás. Rádi si počkáme – a slavíci? Doufám, že nás v tom ani v roce patnáct nenechají.

Krajinou, která se vám představila, je Dolnobousovsko. Oblast, ležící v horní části středního toku říčky Klenice.

Neměl jsem čas jít nikam, dneska (12. 9.) jsem si chviličku našel. Už jen tak „s hlasem“ jsem vyrazil na vytipovaná stará místa a hledat i nová. Zajímavé myšlenky se mi honily hlavou, týkaly se lokalit a výzkum tak ve mně vlastně pokračoval.

Mám tři nová místa na jaro, první by bylo pěkné. Je ale úzké a nevím, jestli by slavík natolik slevil. Je poblíž Skyšic (o těch jsme ještě nepsali), teče tam stružka, mám odtud fotku.

Prohledáváním starých míst jsem dorazil do PP Čížovky. Nad pastvinou letěl dudek, na krásné hrázi slavíci už schází taky. Pole se slunečnicí mne zastavilo na chvíli.

Není tam ještě příliš opeřenců, to teprve přijde, ještě se to nerozkřiklo. Ale hejna zvonků se tudy bezvadně krajem posouvala. Šlo podle mne opravdu o pohyb, ptáci se ze směru odletu nevraceli, často se svolávali a od spodu přilétali další. Někdo z dobrých lidí tam k tomu poli odložil dva televizory. Takové to je jinak krásné místo! Divoké husy, závoje chmelových keřů nahořklých šištic pod korunou hráze – a hlavně dvě místa, kde jsem si dříve chytil k okroužkování slavíky. Hned tam za mnou ty vzpomínky přišly. Čekal jsem na ně, bylo by tam v tom prvního listí opadu jinak smutno.

To místo znám teprve tři roky, ale padlo mi do oka. Musí tam být nádherný první máj, to já ale nestíhám.

Je odtud vidět k Studénce na Babu. Koukám přes tu dálku a cítím hlasy těch míst. Je nám spolu dobře. Buď jsem se už zbláznil, nebo ten kraj konečně pochopil. Dostal jsem se vztahem do jiných hladin, všude se zastavuji, dívám se do pavučin babího léta, přenáším vykrmenou ropuchu stranou od silnice a poučuji ji.

Přilétly odněkud vlaštovky, vidím jejich nervozitu, ještě je tady ale stůl pro ně plný, ještě zůstávají! Žaludy bubnují o cestu a ze stružky zvedám horského konipasa. Ten na nic nečeká a Domousnickou branou odlétá. Nebyl zdejší.

Bezinky už skoro opadaly, co by tu slavík jaký kde dělal! Ne, ne. Září pro ně tady v tom kraji není. Až se jednou vrhnu na monografii druhu, všechny ty nové objevy a opravy přežitého tam budou. Jen u pelichání, kolik přihodím! Severovýchod Mladoboleslavska bude prostorem, který přispěje k poznání slavíků, jak jiný region žádný. A to i s vědomím a pokorou k starým badatelům moravským.

Zastavuji se na místě ještě jednom, i tam je klid. Je mi ale i téhle kontroly třeba, zase dokazuje, že po přepelichání staří slavíci hned odlétají. Nachytal jsem tady totiž zajímavé kontroly v létě. Kdo ví, kde už jsou.

Podzim se chystá, je cítit po ovoci. Špačci se patlají hruškami, pak seskakují lovit luční koníky, že jim po tom není blbě! Jsou perličkovaní, plní podzimního neklidu. Ten náš od budky se ale každého roku létá před cestou přesvědčovat, že hnízdo drží. Zpívá ke slunci, kouká, co by ještě uzmul na cestu k Moravě z naší zahrady, cítí se šťastně. A já vlastně taky.

Tak ještě Dobrý den.

Cesta z města mě vedla kolem několika hnízdišť a tak jsem se tam vždycky zastavil. Bez náčiní, jen s písničkou. Nikde nic doopravdy už není, já jsem tam ale musel. Tohle už bych nezažil, tu nostalgii. Křoví je skoro průhledné, jeřabiny těžknou, černohlávci jsou zvědaví.

Ještě tam slavíky tak nějak vidím, příběhy jsou nedávné.

Přemýšlel jsem o téhle krajině, kolik jejich míst takhle sleduji. Vlastně přez ně ten kraj poznávám. Ještě by se v oblasti nějaké hnízdiště našlo, ale soudím, že mám tak 75% přehled. Hnízdní hustotu jsem schopen udat.

Honí se podzimní mraky, chodím po cestách a dohořívám. Ještě o to stojím. Spolu s krajinou.

O průtahu cizích populací už mám taky jasněji, bude štíhlý a musel by si člověk asi přivstat. Nepřivstanu.

Končí srpen, končí prázdniny, končí slavíci, ze stromů (jak jsem nedávno slyšel tady u nás v kovárně) zbudou kostřičky, budem se ohlížet. Nuda to nebude.

Je sobota 30. srpna a několik hodin zhruba uprostřed dne nemá v oblasti pršet. Jedu na Studénku, tam už pár let sezónu zakončuji. Je mi tam v těch kopcích dobře.

Silnice na svahu zas o kus popojela, zajímavé. Už se na ní vytvořil takový malý skok. Severovýchodní panoramata – ta jsou dál na místě; slavík se neozval ani jeden.

Už stojí dvě sítě, už roznáším sklopky. Ráno jsem prošvih´, je totiž docela pozdě.

Přijít tak na to, jak to tu funguje (když teď mám zkušenosti z hor), jestli je nějaký ranní rozlet ptáků, které ten „magnet“ na cestě od hor nad ránem přitáh´, anebo jestli tu pobudou na svačinu. Bezinek dost, i když po vršcích už uschlé. Vybrat se ale dá. To vědí. Podívejte se, jak mám barevné prsty od pěnic.

Chytají se pěnice černohlavé s převahou samců, všechny letošní až na tu prvou (pelichala zbylé LL), za chvilku je jich na seznamu dvacet, jednadvacátá má kroužek. Je to pták označený jako nesamostatné mládě u Dolních Stakor 25. července. Je tedy zřejmé, že ptáci i v šatě mladých, se mohou potulovat.

Zvážil jsem ho a vyfotil končící pelichání hlavy. Ukazuje se význam Studénky nejen pro mladé slavíky. Takhle ten černohlávek vypadal.

Pak kus od sítí zahořelo rezavé peří a zmizelo v kvasu mirabelek. Tak sem se nadech´. Kdyby to byl slavík, chytil by se, už jsem na něj políčil. Spíš to ale vypadalo na rehka, v tuhle dobu po Studénce někteří táhnou.

Byl to rehek zahradní, takhle vypadal.

Během pobytu na zdejších terasách jsem vzpomínal na odchyt v sedle na Moravě.

Jednu chvíli v noci – po půlnoci, jsem tam ze sítě vymotal mladou pěnici vlašskou a do dalšího pytlíku uložil starého tundrového modráčka. Za chvíli se chytil jiný samec poddruhu středoevropského, taky starší, oba přepelichaní do tmavého kabátu. Nádherní! A pro mne tak potřebná „vysoká škola poznávání“. Už dokážu podle nočního stylu letu odhadnout slavíky, zvláště, může-li je člověk porovnávat s lejsky, červenkami, rákosníky a pěnicemi. Letí jinak.

Tady velké dovzdělávání nečekám, hodně ptáků už je pryč. Slavík tmavý tu taky není, ale chytil se tu kdysi takový.

Na křižovatce klíčí nějaký „týmbilding“. Vedoucí je podsaditý, dnes namísto v saku v elastickém oděvu ostrých barev, vedle kolega v modrém, též na drahém kole a přijíždí třetí. Vedoucí komusi přísně telefonuje a hlásí: „Kolegu kvalitáře tady máme už taky…! „, jestli to hlásil potom i německy, nevím, už jsem byl pryč. „Kudla! Eště že tohle nemusím! Na kolo bych si u nich asi vydělal brzo, ale už bych to asi neušlapal, co pak? Někde zametat dílnu za trest. A taky nevím, jestli bych uvez´tolik reklam na triku“.

Dívám se o kus dál. Kolik je hodin? Už mělo podle předpovědi nejmíň hodinu pršet. Usmál jsem se nad verdiktem z internetu a vlez´do keřů kontrolou. Nad Babou v ten moment ale pořádně křáplo a tak jsem svižně začal balit. Vůbec jsem ten mrak za babiznou neviděl, chtěla mne pošťouchnout na rozloučenou. Měl jsem to se vším tak akorát! Já vím, že se za mnou ke Kněžmostu požitkářsky šklebila. Jinak s ní ale vycházím, je plná nádherných kytek, co jinde už nejsou a když uzrajou třešně v terasách pod ní, lítaj´na ně z lesa strakapoudi prostřední. A taky pod ní byl i letos ten vzácný slavík s kroužkem od jihu, co se vrátil opakovaně. Doufám, že je už někde na cestě a že mu křídla víří. Když se podíváte na ty cesty bílých čápů z Makova, ze záchranné stanice, jak letí s vysílači. Já vím, že je to nesouměřitelné, ale už jsou na cestě jenom dva. Vstupují stranou moře pomalu do Afriky. Doufám, že si nenamlátí v deltě, pobřeží je plné chytačů.

Všichni ptáci to mají těžké. Proto je obdivuju.

Poslední odchyt skončil, až zase za rok. Slavíci nejsou.

Platí, co jsem za roky potvrdil, na konci prázdnin – je všude prázdno.

Slavičí rok odletěl, doufám, že ve zdraví dožiji třiatřicáté sezóny. Budu si to od teďka přát.

Noci jsme vytipovali dvě – z pátku na sobotu a ze soboty na neděli.

Cesta uběhla v diskusích příjemně a byli jsme na místě. Je to dobrý pocit navštěvovat kouty, které provokují vzpomínkami.

Červenohorské sedlo je důležitým bodem na podzimních mapách tažných ptáků z hnízdišť od západu po východ. Proletují tudy už hodně dlouho, ale teprve v posledních letech se dostává podrobného přehledu formou chytání pro kroužkování. Jen sítě dokáží zachytit to, co očím občas uteče. Není nouze ani o ptačí rarity, ovšem já jezdím hlavně za slavíky. Proto je mým časem období pozdních prázdnin.

Společnost tam dělám dvěma znalcům ornitologie a jsou to báječné chvíle. I kdyby se toho moc nechytlo, ale to spíš nehrozí. Vybrána je podle předpovědi alespoň úvodní noc s příznivým směrem větru, přáním jaksi nadto je přítomnost mlhy v té horské sníženině. Pokud se plán potká s realitou, vím, že spát nepůjdu. Nevím, jak to napsat, ale sledovat průběh horské noci z trávníku osvětleného ve směru předpokládaného vletu ptáků do sedla, slyšet v kopcích jeleny, tušit kolem dozrávat borůvky a přemýšlet nad rozměrem ptačího stěhování, to je u mne bez chyby.

A pak si říkám: „Pavle, tenhle kout ti dneska zas vychystá divadlo jak dřív. I tehdy před tím – a i poprvé, kdyžs´tu byl. Jen si vzpomeň, jaks´ valil oči, když ptáci odspodu dorazili. Dočkáš se i dneska, vostaň klidným.“

Vítr přede mnou zesílil, můry té změny nedbaly a v kuželu světla dál čáraly před linií sítí, pro tento účel vybraných z těch nejlepších. Vypnutých a nakotvených znalcem horského chytání, který si teď pohledem z okna boudy jen rutinně ověřoval, jestli je to už čas, který objednal.

…A tak bych mohl pokračovat dál, ale nevyžádal jsem si souhlasu na tento typ opisu, tak to vezmu z konce jiného.

Termín byl správný pro průtah slavíků republikou a potvrdilo se to. Šest tmavých a jeden obecný během první noci, čtyři tmaví pak následně. To by mi k spokojenosti stačilo, ale přátelé chtěli krom hnědého peří uvidět víc. Splnilo se jim měrou vrchovatou. Třeba pěnice vlašská snad nikdy nebyla zjištěna o nočním tahu! Teď ano. Noční ťuhýci obecní už nepřekvapí ani mě – teď byli tři. Nad linií ale proletěl chvíli po půlnoci ledňáček a to jsem si oči už protřít musel. Kolegové byli v klidu, už ho takhle znají. Přibyl krutihlav, budníčci lesní, zbylé druhy obvyklých pěnic, bělořit i hnědí bramborníčci, tři druhy rákosníků, první červenky, cvrčilky vyjma říční, zpěvný drozd i rehek zahradní a hlavně lejsci černohlaví. Ti teď převládají. Chytili se i sedmihlásci a na mnohé jsem jistě zapomněl. Přes den pak střízlík, linduška lesní, černý kos a uhelníčci. Já jsem se však věnoval tématu svému.

Tady jsem měl konečně možnost znovu po roce a konečně na větším vzorku sledovat tuk slavíků, odlišovací znaky mladých tmavých a formuli křídla u druhu, se zvláštním zaměřením na hrot křídla a délku první letky. Teprve předposlední z nich pořádně prověsil váhu, už jsem totiž začínal mít obavy, jak to vlastně s tukem a nárůstem svaloviny pro čas migrace je. I tak ovšem odvážím z hor více zmatku, než zhutněného náhledu. Je to velmi zajímavé a mnoho věcí, které stále dokola opakujeme, neplatí. Pevné důkazy mohou nabídnout právě jen takovéto příležitosti. Co uvidíme, naměříme, navážíme – tomu můžeme věřit.

Přesto, že každý radši skočí po slavíku tmavém, já jsem s velikou chutí sáhl po tom obecném. To byl tedy migrant!

Kdyby mi někdo doma řekl o podobném setkání, stačilo by mi k tomu, abych do auta co nejrychleji nasedl. Nikdy jsem takového ryšavce neviděl a kolegové taky ne. Byl sporý, vetchý, i když tu drobnější postavu bych mu odpustil. Peří měl pěkné, snad trochu světlejší – tedy ano, bylo rezavé, což pro čas podzimu je hodně divné. Tuk v mírné vrstvě pro svoji první cestu nějaký měl. Ale vážil jen tolik, co kdejaký rákosník! Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.

Zdokumentoval jsem ho a začnu přemýšlet. Podobný skončil před lety v listopadu(!) ve vrši švédských kroužkovatelů. Byl též jednoletým – navíc – dočista zbloudilým!

Co je to za podivná individua? Co nám chtějí o sobě říct?

Takže – u mne s výpravou spokojenost a to, že v pondělním ránu přišla z místa informace o zástihu budníčka pruhohlavého v juvenilním šatě, beru spíš už co zaslouženou „korunku krásy“ pro ptačí Jesenicko.

Uznávám jistě, že je to senzace, hlavně vzhledem k datu a šatu sibiřského(?) migranta. Ale podobné úvahy náleží víc těm, kterým je úspěch nejblíž.