První okroužkovaný slavík mého ornitologického zaměření se do místa vrátil nejmíň v roce následujícím, dalším a ještě dalším. Pak už tam asi nebyl, ale před tím mohl klidně. Byla to samička, což s odstupem času vidím jako ještě krásnější. Výsledků pro ně nemám tolik.
Bylo to předznamenání efektu, s kterým se budu setkávat každoročně i když v tu chvíli jsem to pochopitelně nevěděl.
Slavíci se prostě vracejí, nebo jen krátce přemísťují (a to ještě jak kteří a za jakých okolností). A možná, že se někteří i rozptylují šířeji, to ale nezjistím, tam nejsem. A to je první „podrazácký moment“ výzkumu. Případný verdikt nemá oporu. Ku prospěchu či k vzteku to může být, co se však vznáší nad tím povzbudivého – téma nelze vyčerpat.
Chtěl bych přinutit vzpomínky, aby byly sdílnější, už třeba vůbec nevím, v kolik hodin jsem prvního tehdy okroužkoval a to by se mi hodilo. Koukám do toho strohého zápisu a ne si vzpomenout. Bylo to v šestnáctém dni máje třiaosmdesátého a vím, že slavice na lokalitě hnízdila. Hnízdo jsem už měl nalezené.
Určil jsem ji jako starší dvou let (dnes bych za to ale ruku do ohně nedal, prošel jsem jistým vývojem). Kdyby to tak ovšem bylo, mohla v místě opravdu hnízdit už dřív. U samiček je to na každý pád zjištěná návratnost pěkný výsledek.
A ty začátky?
Možná už jsem tady mnohé vypověděl, ale „z vody nevařím“. I když hlavní postava příběhů už může být někdy známa z dřívějška.
Čím dál víc se mi vzpomínky navracejí, je to jasné, přichází stáří. Brr, to jsem se oklepal, nikdy jsem to ještě nepoužil, třebaže už před lety zachytil první signál. To jsem takhle vylezl na pěšinku oboustranně úzce sevřenou keři a tou „krosili“ dva mladí lidé, kluk s holkou. Lekli se, až pozdravili. Ale hned za prvním šípkem ona jemu od řídítek: „Ty vole, já toho dědka vůbec neviděla!“. Šel jsem k autu podívat se do zrcátka – a ono jo. Tak to jen k tomu času nás všech…
No ale chtěl jsem říct, že červy jsem získával ze mlýna (teď tu vyšla knížka Mlýny na Klenici, mám být jedním z křtitelů jednoho jejího blížícího se vypouštění na svět) a ten tam taky je „mezi mrtvými“. Byl v něm ale skvělý chlap, co znal moji mámu a v jedné násypce „šroťáku“ mi „trochu“ nechal. Nemohl jsem tam pochopitelně často, abych neotravoval, ale jednou za rok – za dva jsem tam byl. Vyptával se na slavíky a já mu o nich vyprávěl. Byli ty lidi tenkrát ňák snad lepší, nebo co. Dyť mě moh poslat někam…, bylo to i o hubu pro něj. Nezapomenu, jak mě tam na těch „prknech, která znamenala obživu“ tehdy, vítal. Možná bych to mohl na tom křtu říct, chtějí po mně pár slov.
Lituji jednoho. Nevyužil jsem příležitosti v bádání tehdy ani z třetiny! Teď už ano. Přípravy, příležitosti, přemýšlení. Přešlapy? Jen málo.
Teď vidím konečně bizarnost toho tématu.
A čím letos začnu?
Kalendářem příletů, jak už pěkných pár let! Vejde se první slavík do první dekády dubna? Jak to už někteří z rychlých mají? To by bylo hezké – a zase, je to průlom jak hrom. A zase, můžu litovat dřívější liknavosti.
Lítali ti první takhle už v 80. letech, nebo ne? Nebo jde o zrychlování příletů jak myslí třeba v Slovinsku?
Nemohu odpovědět. Nebyly zkušenosti, nebyla technika. Bylo to pionýrské, jak se říká. Dobře, ale i to nese prostor pro určitou radost. Uvědomit si, že teď, teď si nemáme nač stěžovat! Teď by to mělo vyšlapovat. Že by tedy přišla druhá možnost? Ano, děkuji za ni.
Fotka toho krmítka
