Proměny

Byl jsem jedním z „kmotrů“ knížky Mlýny na Klenici, která se vydává na cestu k lidem. A lidi přišli, přišlo jich dost. Dáma ze mlýna a člověk od Klenice. Takhle to pořadatelé nastavili.

Já jsem mluvil o vodě, která mne provází celý život, a i když teď bydlím u jiné v sousedství, Klenici mám nejradši. Dobře vím, že i ona se za víc jak půlstoletí změnila. Zůstali s ní ale motýlice, ledňáčci, úhoři a tloušti – kleňata, a nakonec i slavíci.

Míval jsem na ni víc času, teď se k ní dostávám jen „o slavících“. Ale i to stačí, aby mne tam dohnaly vzpomínky. Mám to v sobě dobře zařízeno, ty ošklivé se nepřipomínají, jako by pohodu nechtěly kazit. A tak dobro vítězí. Je to správně, protože v tom je ten balzám, to je ta léčivá energie pro přežívání pak mimo přírodu. Kdybych měl být na nervy ještě při koníčku, už bych to dávno skončil.

Vlezl jsem tam však ke strouze přeci jen nedávno, kvůli hnízdům a tváři hnízdiště. Abych snáz pochopil, proč zrovna tam slavíků v posledním čase přibývá. Co je tím signálem, pozvánkou. Kam biotop došel, že najednou „už ano“.

Most z dřevěných pražců dole pod náspem dávno zmizel. Není potřeba, k čemu ho, když nefunguje náhon. Cesta přes něj je rovná, pevná. Rákosina mezi náhonem a strouhou tam je pořád, jak bývala, přibylo keřových vrb. Odtok od pramene vytvořil z rákosiny trojúhelník, svět sám pro sebe. Tam jsem hledal. Nateklo mi do bot, a přesto se nešlo vztekat. Když jsem pod olší vkládal do bot suchou trávu, viděl jsem v té rezavé kaši uhlíky. Studené, ale já vím, kdy žhnuly! A příběh zařídil, že jsem se pod starým stromem usmíval. Ještě, že tam nikdo moc nechodí. Co by si pomysleli, vždyť kredit v oblasti špatný nemám právě pro slavíky. Mysleli by, že mi už tak nějak „fouká pod tašky“. Vůbec ne! Tedy myslím.

To mě jen pozdravilo dětství. Hořívalo to rákosí od parních lokomotiv, někdy jej lidi hasili, jindy nechali shořet. My s klukama hasili vždy. Někdy i svoje oblečení. Jen si nemůžu vzpomenout, jestli tam už tenkrát byli slavíci. Nikdo to neví, lidi měli jiné starosti. A tak je z oblasti eviduji od roku 1975.

Vždycky, když tam přijdu, napiju se od toho pramene. Je sice schován v takové kysně, ale odtok mezi vlajícími rostlinkami brčálových tónů je čisťounký stejně.

Nemám na ta místa ani o sezóně času, kolik bych chtěl. A potřeboval bych někde vzít a tady přidat. Jednak se sem vrací ptáci s kroužky, jejichž nachytání potřebuje čas, jednak jsem odtud na stopě zajímavému přesídlování kvůli pelichání „do sucha“. O dva kilometry dál do trní. To ale je už téma jiné.

Zajímavé je, jak ten zbytek mlýnského kanálu si zkraje jara místy drží vodu. Právě v těch olších. Žluté to tam bývá po orsejích, uřvané po žábách. A vedle umírá sad. To už taky nikde nenajdete. Kdo by to strpěl! Takže krutihlavi, zahradní rehkové a drobný „stráček“ strakapoud – to jsou obrázky těch míst.

Zapomněl bych na třešně. Ono jich tam je tedy samozřejmě jen pár, asi jako listů, ale když to člověk trefí a ony jsou akorát – jak to napsat slušně – je to zážitek. A znovu s odznáčkem dětství.

Vím, že i na tenhle kout dojde. Teď jsem ale u toho – přesně! Naučil jsem se od těch hrdinných plácků žít v tom jedinečně přiděleném čase. (Sahám po floskuli) Teď, a tady! Až tam budou řvát křoviňáky a řetězové pily, teplé trávníky chřadnout, budu to mít – jak o tom vypaseném prasátku, jediném v žitě – ze zimní televizní hlášky. Byl jsem tam s ním!

S tím chodím za slavíky. A vlastně děkuji jim za ten vhled do krajiny. Ono to může vypadat jako tuny zmarněného času, vždyť lze „materiál k bádání zajistit efektivněji a hrnout nové poznatky“. Já si to spojení dovolit mohu, bohatý jsem právě tím, a šťastný jakbysmet. I proto si můžu dovolit tohle virtuální zpravodajství. Jen ještě, abych byl spravedlivý, je takových řada kolem, jen prožeňte klávesnici a můžete mít nášup.

Tak klidné tání a veselé předjaří!