Jak jsem zakopnul

Žádné komentáře u textu s názvem Jak jsem zakopnul
Těšil jsem se tehdy moc, až přijdou první kroužky. Měl jsem „papíry“ zkraje května, slavíci už hnízdili, o hnízdech jsem věděl. Dokonce už sklopku jsem měl hotovou (šel jsem do rizika, kdyby mě vyhodili?). Nevyhodili, jen jsem nepoznal Falco naumanni. Byl jsem ale připraven vysvětlit, že buď se ji doučím, nebo se bez ní nějak obejdu. Poprosil bych jen o kroužky na slavíky (to by samozřejmě nešlo = legrace).
Kroužky nakonec přišly. Bylo jich třicet a poštovní přepážku jsem tenkrát málem povalil. Hned na náměstí jsem je rozbalil, byly na provázku a to „NÁRODNÍ MUZEUM PRAHA“ na nich bylo.
Všechno se rozběhlo, byl jsem šťasten a pak jednou slavíci odlétli.
Pak odlétli ještě víckrát, a když jsem se musel postarat o dům pro rodinu, přišla krize.
Odvykl jsem za ty dva roky absence, a protože stejně „to kroužkování“ výsledek neneslo (myslel jsem si po namlsání starým znalcem z Moravy na nějaké to zpětné hlášení), koukal jsem po jiném. Modráčci mne lákali a zrada by mohla nést diplomatický háv. Vlk by se nažral a koza zůstala celá. Jsou to taky slavíci, vlastně bych tak nějak ani neodešel.
Ještě, že jsem to neudělal! Mohl bych sice spolupracovat s nejedním kolegou, který se novému objevu začínal věnovat i modráččí jaro v tahových místech mne tolik fascinovalo. Já jsem to šel po nich ale ještě zkusit do křoví. Všechno bylo tak nějak rutinou a odněkud přišel impulz, abych byl i při „zpracovávání“ důslednější. Nevím už, kdo mi to řekl, nebo jestli jsem snad na to přišel sám, to už si nepamatuji. A hodilo se. Byl jsem požádán o materiál pro určovací klíč. Začal jsem vidět smysl a vnímat váhu víc toho nachytání, než zachytání.
Dneska jsem rád, že jsem zakopnutí ustál. Že mohu dráhu brát (počítat roky) jaksi od začátku. Vždyť jsem na ně i při stavbě někdy myslel!
A ještě jednou přišlo zakolísání.
Hlášení „zvenčí“ dál nešlo, to mi už tak nevadilo, strašně mě ale lákali rákosníci zpěvní. V čase, kdy ještě vůbec nebyli obsazeni (jsou-li dnes, to teď jistě nevím).
Potkával jsem je v „slavičích“ kopřivách, byli elegantní, přilétali super pozdě – tedy tajemní a byla tam trochu i ta meta v Keni. Poslat tak jednoho od nás tomu Angličanovi do parku pod Kilimandžáro, to by byla věc! Nebo mu tady něco tak chytit s tím bájným švédským kroužkem! No, nic. Zasnil jsem se.
Pak se stalo, co z života znám. Moje CV obsahuje vytrvalost, to není vytahování. Vždycky jsem byl.
Chytání slavíků se začínalo zabarvovat, začal jsem vidět konečně odlišnosti, dokonce i měření šuplérou jsem po předchozím bagatelizování přijal (ještě že tak), chytilo mne to. A v roce „13“ přišel i ten zahraniční výsledek! Však to tu někde je. Kolik jen slavíků zdejší oblasti se na to tak nějak složilo! (A i když je tenhle „jen evropský“, přesto klíčový, že bych se blahem rozsypal? Nějak to tím nepřicházením polevilo).
Dnes už bádáním žiji. Ona taky doba se změnila, jsou možnosti. Hlavně kvalitativně růst.
Ale bylo k tomu předchozí cesty třeba! U mne, který obor nevystudoval a vše se učil po cestě, bylo toho třeba. A ne, že bych se kasal. Kdo vystudoval, vždycky bude dál a já si všech vážím. Vidím to i kolem sebe. Nemohu říct, že by mé kroky nezrychlili a na cestě oni nezpevnili.
Dvě věci závěrem:
… Děkuji všem, kteří přátelsky pomohli (potkal jsem i lidi nedobré).
… Našel jsem fotku z období té modráččí krize.
A ještě jednu z doby už toho rozumného „odcházení“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.