Mikrosvěty

Jsou to třeba meze.

U některých středovou terasou běžívala cesta. Já když tam jdu chytat, tak musím často prolézt právě až tam, „na cestu“.

A co se děje? Tam máte jistotu, že nikdo před vámi nebyl. Myslím tedy – dost dlouho nebyl. To k slavičímu zpěvu báječně pasuje. To byste nevěřili, jak tam je mile. Člověk si před tím musí kleknout – ano, je to tak, jinak se zaječí stezkou neprotáhnete. A právě v tom půdním „zářezu“ se můžete narovnat. Opatrně vztyčit. Jste jati. Vedle si sedne ťuhýk a nad ním se rozevřela růže šípku. On má ten ťuhýk (ne ona) přesně její barvu, když si ho pořádně prohlédnete. Přeskvostné souznění!

Mohlo by Vám to stačit, s tím jste přeci nepočítali, ale mikrosvět nabízí víc! Ty růže samozřejmě voní (já to radši zpětně proložím). Ono totiž dnes to už tak samozřejmé není. Jímá mne trapnost, když obdarované si ještě v nějaké té zdvořilostní rotaci přičichávají k neuvěřitelně rovným, bezkazových pugétům a ono nic. Znát to nově (a zkušeně) už na sobě nedají. Co jsme to dopustili?! Stačí nám jenom vypadat, obsah je pryč. Tak těm mým mikrosvětům tedy ne! Tam kytky ještě voní! Dobře, uznávám, že některé mají odér „těžší“, ptačí zob nebo snad hloží. Ale dávají poctivě, čeho mají. A vědí proč. Jsou i v té svojí pozvánce úspěšní a co my víme, která ještě voní a která už trošičku míň. Navíc, jsou svoji, jak byli před nimi ti, z kterých se v místě za jedné potřebné chvíle odnožily.

Ťuhýk květ rozhoupal, už je ale zpátky. Černého rejska tam přidal. Vůbec o mně neví. Za život tu jistě nikdo takhle netrčel. Musím už ale ven, přijel jsem na slavíky a takhle bych odešel s prázdnou. Za chvíli se vrátím a budu-li úspěšný, přijdu s kleštěmi.

Když jdu do nitra znovu, vidím z hlíny koukat oblouček nádoby. Nenechám ji tu. Najdu tak letokruhy místa!

Zinkový plech odolal letům, cínové spoje jakbysmet a poslání té řemeslnosti? Dávno zapomenuté.

Budu si ji, než se ptáci nachytají, prohlížet. A naslouchat.

Odkdy tu může ležet? Nejspíš je po kafi, co se nosívalo na pole. Z čekanky a žita. To se lidi své země při opracování ještě dotýkali, alespoň nohama.

S tou konvičkou v mé krajině to vidím podobně, jak na starých dopisech zubaté známky. Mám je od dětství dodnes a bylo by mi líto je vyhodit. K harampádí to má daleko.

Co zůstane po nás, třeba v té krajině? Ani ty keře!

Objevil jsem je přes výzkum slavíků.

Píšu o tom proto, že si uvědomuji, že tam moc lidí nechodí a že o tom prostředí tedy nic nevíme. Tady se krom těch slavíků vážně nic nezkoumá, co taky? Odborníci nejsou dnes pořádně na to, abychom znali alespoň aktuální míru rozmanitosti organismů území zvláštního režimu, natož pak těchhle těch plácků.

Nebylo by toho třeba, kdyby volná krajina nebyla pod takovým tlakem.

Když si vezmu, že bych namísto slavíků sledoval dvaatřicet let skřivany v polích, musel bych se hned zítra oběsit na posledním od potoka neukradeném vinglovém zábradlí. Máme po ptákách!

Mám s tématem štěstí, nebo jsem ubohý alibista?

Jeden politik mi řekl už před lety, že má-li uspět v nápadech, musí se upnout a energii napřít k těm, co jsou s vyšší nadějí na prosazení a zbylé obětovat. Měl pravdu. I já mám času málo a slavíci si mne prostě zavázali chránit hlavně jejich prostředí. Prý vím už vcelku obstojně, co potřebují a za to, že je otravuji, měl bych se pořádně snažit.

A kdo by se odvážil dopočítat mých hodin, k nim namířených, uznal by, že na víc opravdu nemám. Uvítal bych však, spolu s domovinou, tady kolegu, který by si skřivany co expert vybral.

Nu, nešli jsme dnes nikam daleko a už se vracíme. Co říci nakonec?

Zaujalo mne od kolegů pozorování hejna divokých hus, kde zřejmě je jedna domácí, v každém případě bílá. Nebo jestli je jen zrcadlem nějakého sexuálního záletu, nevím. V pointě je to jedno.

Není to nádherné zjištění, že se domácí, geneticky tak zmordovaný pták, rozhodne k takovémuto návratu o zástupy generací zpět? Zřejmě už jen ten bílý kabát ho v obezřetném hejnu superchytrých opeřenců prozradí.

Kam se s nimi v předjaří poděje, když už vyrazil vrátka dvorku s nasypaným šrotem?

Svoboda, vážení, je jenom jedna!