Zaměřeno na slavíky

Vy, kdo chytáte v tradičních časech na svých stanovištích, vy, kteří se věnujete specifickému nadrannímu chytání, vy z horských stanovišť i vy z výsypek a jiní další – veliký obdiv vyslovuji! Jistě, máte tam své zájmy, svá témata, své pokusy a ověřovačky, ale ti slavíci, kteří u toho občas jsou, to je přínosné. Na blog to budu dávat, je to i pro vás pro ostatní, abyste věděli, co se právě děje. Sám oplatím hned, jak vyrazím do Jeseníků. Snad se zas trefíme, a i kdyby ne, komentář určitě dám.

Nebudu všechny vyjmenovávat, protože vás je už docela dost. Jen ještě dodám, že posíláte i slavíky tmavé z odchytů a podobného materiálu není nikdy dost. Například fotky od pražské „králíkárny“ přistihly slavíka, migrujícího s lokálním dopelicháváním. To je zajímavé, sám dodnes nevím (pro obecné), jestli opravdu všichni čekají až na tu poslední „tečku“. Na ten „koncový spínač“, jak říkám.

Je-li dnes datum dvou osmiček, mám tam z něho pěknou věc v archívu. A ve světle nového okna do slavičího odlétání se nabízí i korigovaný komentář k tomu zástihu.

Byl to ten největší a nejtěžší slavík, jakého jsem kdy viděl. Od Března a od rodičů druhově rozdílných.

Jen připomínám, vážil 35,5 gramu. Představte si to, vážení. Když se mi odrazil od sítě (než jsem ho chytil jinak) myslel jsem, že to byl drozd. Takový zanechal první dojem. Kdybych ho ve finále nechytil, měl bych „klid“ protože bych možnost, že to byl slavík zamítl. Kolik nám takových mizí, kolika možností nedohlédnem, patří se na tomto místě říct.

Inu, věci se dějí a osmého osmý, i když na Zlínsku v „sedélku“ tentokrát bez rezavého peří, může být výrazným dnem třeba vašim. Vyčkám zpráv.

Čím dál víc se daří nadšencům, vstávajícím po půlnoci k sítím po zahrádkách, úpolích či sadech. Čím roztodivnější místo, tím víc váží výsledek. A je to průlomové, nový styl pro tuzemskou ornitologii je na světě.

Lákáni jsou mimo jiné i slavíci a tak si můžeme doplňovat vědomosti.

V poště mi přistál slavík z nočního odchytu, kterého mladý kolega po označení hned nevyhodil do vzduchu. Jak říkám – přidrhnul mu v ruce.

Vyfotil ho ze všech stran mobilem a poslal.

A může začít slavit, protože hybridního slavíka u nás ještě nikdo nad ránem hlasem slavíka tmavého z oblohy nestáhl.

Znaky sedí, slavík je starší, míry zajištěny. Zaujme „krátké“ křídlo (86 mm).

Skutečnost, že známe tahové datum, hodinu průtahu místem a ochotu ptáka k zvědavosti nad signály ze země, je k nezaplacení!

Zakončím otázkou – kampak asi a odkud přes nás tento zjev letí?

Odpověď neznáme, proto dál hledáme.

Jak přijde doba, kdy slavíci začnou z domova odlétat, zas to mám v hlavě. Jako lidé před námi, když koukali k obloze za vlaštovkami, vzdalujícími se od svých hnízd.

Kam letí a kdy že se vrátí!

Tak…

Čas ušel od těch dnů pořádný kus cesty, lidé se na zemi povyměňovali a teď stojím před problémem se svými slavíky já. Zkrátím to o druhou část zvolání, ta je jasná – ptáci se vrátí. Ti moji hned v dubnu.

Kam ale odlétají? Co mám k dispozici za zdroje, abych to sem mohl nacvakat?

Kroužkovací výsledky tuzemské centrály na to doposud nedosáhly (nejsou v tom samy), vyjet za těmi odlétajícími a dělat si cestovní poznámky z etap, to taky nejde – přístroje! Ano, tak ty dneska už jsou. Na větší opeřence vysílač, na menší zapisovač. Ano, i tady se o tom už psalo.

Slavíci obecní už byli předmětem takového experimentu dvakrát. Prvně britští, pak výběrově francouzští, italští a bulharští dohromady. To už technika fungovala líp a i přes dosavadní nemožnost být přesnější, k temným místům Afriky posvítila. Dost zajímavě.

Co naši slavíci?

Vždyť sice s anglickými nejméně, s francouzskými něco, s bulharskými vůbec nic a s italskými jakž takž mají společného, ve vztahu k poloze místa výskytu (poledníkově). Budou to mít jinak.

Nemáme tedy jasno, můžeme mít snad polojasno s ohledem na ony výsledky odjinud, ale třeba se to podaří a naši budou v hrubé představě též odhaleni. Třeba brzy, a co vím určitě – bude to zajímavé.

Proč?

Nejbližšími (viz výše v závorce) nám jsou ti z údolí Pádu (naši tím územím /někteří?/ na jaře táhnou, důkaz je i na blogu), ale přesto zimoviště italských nemusí být naším. Kdoví totiž, jak vypadá slavičí strategie „před mořem“ a „za mořem“. Zatímco italští zřejmě (výhodně) odletí Apeninským poloostrovem na jih, naši za odletu mohou uhýbat velehorám (a taky alespoň někteří uhýbají a pokračují k úžině, s první velkou zastávkou buď ještě v Iberii či až v Atlase).

Ví-li se v nástinu, že při „pomalém“ podzimním tahu Saharu převážně oblétají, co se děje dál v Sahelu? Myslím si, že postupují až do Nigérie. To bude naše zimoviště a nemusí už trvat dlouho a na blogu si to povíme.

Zas to mám v hlavě. Ty ptačí dálky v čase končícího léta. S jejich tradičními zastávkami – týden, dva i tři k odpočinku. S místy dnes už přeci aspoň tušenými, po Evropě.

Jistě, na jaře – to je jiná! Překopaný scénář, neklid, spěch. Připravenost ze zimoviště, optimální načasování, zkušenosti. Pořád to ale tajemné zůstává a zůstane dál.

Dnes by se řeklo – fenomén.

Uvažte, vážení, že tak nějak podobně to dokážou třeba motýli. Jen tedy tenhle malý střípek z poznávání přírody a co to s námi dělá!

Zas to mám v hlavě.

Jak je to dlouho co kvetly?

Všude. Jistě i u Žehuňského rybníku. U Žehuňáku, jak mu tady říkají. Teď už dozrávají pod svojí pěknou švestkovou barvou. Vždyť třeba ony jsou právě kalendářem slavičích pobytů u nás! Začalo zrání a z pod větví ptačí odlétání.

Vyfotil jsem je s chutí v jejich výpovědi.

Byl jsem tam krátce na kroužkovacím punktu, po roce. Potkat pobřežní osazenstvo. A taky slavíky. Chytit jednoho – dva u frekventované železnice, stranou rybníka.

Zas vidím vyprahlou zem, je rozpukaná, kopnout se v ní motyčkou nedá. Rozrytá od prasat z doby, když to ještě šlo. Než se gleje žehuňským žehem takhle seškvařily .

Mluvili jsme o kukačkách, o hnízdní strategii i časném jejich odlétání. Vedli jsme i řeči jiné.

Dokud nohy tělo unesou, chci zažívat podobná setkání. Třeba to, co brzy přijde v horách.

Po většinu chytání jsem v krajině sám, tohle je příležitost mít to chvilku jinak. Pomohl jsem tam týmu při kroužkování nocujících vlaštovek a břehulí. Bylo tam sucho, dokonce na šněrovací boty! A máta tam byla v ulici a voněla do stmívání nad plnými sítěmi.

Pojďme k slavíkům.

Dráhy položily nový svršek k Coťovicím a upravily okolí. Slavíci přišli o pár stanovišť, ale dvě obsazená jsem ještě zjistil. Věděl jsem, že v prvním potvrzeném půjde o některého z rodičů a na druhém, že bude mladý, jak tady říkají – mlaďocha. Podle ohlasu. A tak to bylo nakonec i v součtu pod síťkou.

Už i z toho Kolínska slavíci odlétají. O tom, že tah začal, svědčí zprávy od vás, třeba ze Zlínska. I s důkazy. Jde zatím o mladé ptáky, ale ostatní už též mohou odlétat. Jsou připraveni.

Pak už jsem zase jel půl stovky kilometrů nazpět. Od pravého Polabí pryč až na okraj samý. I odtud už slavíci odlétají. Vím to navzdory tomu, že jsem za nimi mnohde nebyl. Nestihl jsem to. Nic se neděje, vydrží-li jejich místa v krajině, vrátí se. Pokud vydrží. Tady na Kněžmostku to v posledních letech vypadá, že příroda je pro některé soupeřem. Prohrávajícím.

Červenec končí.

Jak tak slavíci zvolna odlétají, tlačí to na mne a žene z baráku ven.

Sotva jsem vyšel na zahradu, z modřínu zpíval králíček. Kdepak, tah se už rozběhl!

Napadly mne dvě věci k té mojí ornitologii. Jedna sebemrskačská a druhá oslavná.

Tou první začnu.

Není dne, abych neprolézal archív fotografií a nehledal souvislosti. Je to taková příprava na časy, kdy venku v křoví už nic nebude a budu přemýšlet doma.

Chtěl bych napsat všem, kteří se specializovat na druh, prostředí či roční dobu teprve chystají, aby si hned zkraje sehnali informace, zkušenosti a nastudovali techniku výzkumu. Optimální by bylo sehnat „závodčího“. Nestihne je pak lítost, jež stíhá mne, za nedostatečně až špatně provedené posuzování objektu. Je to jistě i tím, že nemám vystudováno a chybí „tah na bránu“. Že jsem neměl žádného „učitele“, a byl i trochu flákač.

Teprve poslední roky jsem pochopil, co je od každého podobného zaměřence vlastně vyžadováno, jak precizní přístup by měl ovládat i aplikovat. Teprve teď dokážu chyceného slavíka opravdu přečíst a odnést si z těch dvou minut potřebné.

A naučilo mne to hlavně pelichání. To je tak těžká disciplína, žádající soustředění a znalostní základ, že bez toho (a bez foťáku) je zbytečné ptáky chytat. Stává se totiž (sám sobě pokusným králíkem), že když přistoupím k materiálu po roce nebo po dvou, vidím věci a posloupnosti, které jsem dřív nemohl vidět. Proto by měl být materiál kvalitní. Moc lituji obrázků, z kterých už nevyčtu neviděné a poznámky „mlčí“. Hodnota takových se propadla na polovic.

Přál bych všem budoucím specialistům, aby si v duchu napsaného čas ušetřili, byli pečliví a především vytrvalí. Potom uslyší, jak poutavě k nim téma zničehonic hovoří a nadějně neutichá.

A druhá věc s tím souvisí.

Když bývalý šéf kroužkovací stanice hledal první modráčky v slati u západních hranic i na kopcích u hranic severních, vtělil se jim do života natolik, že hnízda tipoval „pohledem“ modráččích samiček. Je to už hodně dávno, ale já si to zapamatoval, přidával do chlebníčku na cesty za svými slavíky a naučil se s pojetím pracovat.

To je klíč k úspěchu.

Připomnělo se mi to před pár dny.

Zase už jsem stál před pelichaništěm úplně zmrtvělým a vysmaženým, tentokrát bez možnosti využít aparaturu. Říkal jsem si – jen prosím Pavle profesionálně, žádné zbytečnosti a tápání! Vybral jsem stranou se hrbící mocný bochník ostružníku s báječně vsazenou už polosuchou bezinkou, kam bych ještě v minulém století neodložil ani kolo. Bezinkou nevysokou, dobrou jen k tomu, aby slavík měl přeci jen možnost posedět v noci na větvi, bezpečně kryt loubím. Rozhrnul jsem si pro každý krok místo a pichlavě došel k cíli. Provedl potřebné úkony – pořád jsem se nad tím tichem usmíval a poté odstoupil. To by v tom byl čert, jestli jsem se ničemu nenaučil?! Zakratičko jsem mohl končit. Naučil.

Jirko Formánku, rád bych ti poděkoval.

Nemohl bez ní být. Pořád se vracel.

Na kraji cesty kvetla štětka lesní a babočce se nechtělo loučit.

Stojím před tou léčivou kytkou a zájmu o ní se nemohu vynadívat (vzadu vpravo dole ještě užívá nějaký krovečníček). A jen co nalíčím na slavíky, vrátím se sem s foťákem. A dám ji na blog, protože se mi hodí. Na konec července v třiatřicátém roku výzkumu. V půvabné barvě lila.

V termice krouží luňáci, nad zemí tmavnou ostružiny a obří pýchavky, ty letos asi nebudou.

Tak, jestli je dneska osmadvacátého, to už někteří slavíci chybí! Odlétá se od léta pomalu pryč. Slavičí rok se naklání. Prázdniny utečou a bude konec definitivně. Pak zaklapnu futrál s kroužky a zhodnotím ten rok. Je to už hodně sezón, co to takhle dělám, prostě na jiného čas nemám, tak už nechytám. Jenom se v závěru s nimi zajedu rozloučit do hor a všechno ukončím.

A jak se mi letos vedlo? Jsou ty sezóny čím dál krásnější!

Není k tomu potřeba víc psát, podívejte se ještě jednou na tu pěknou kytku a mějte hezký čas.

Ať se vám dovolenkové radosti navrství pod kůži a jako slavíci nastřádaného tuku, využijte jich, až bude hůř.

Díky fotografiím všech třech slavíků tmavých, zjištěných na našem území pelichajících, se nabízí možnost vhlédnout do procesu jejich superrychlého pelichání.

Ne, že by se nehodila ještě příležitost další, ale zmíněné tři naštěstí zachycují proces – hned na začátku, v půli a na konci. Kolekce je tím unikátní.

První dvě fotky už na blogu jsou, třetí je čerstvá, ale vyvěšena podobná už taky je.

S tím, co o pelichání druhu víme z dřívějška, dávají momentky za téma málem razítko. A stejně vzrušující by bylo řešit otázku původu ptáků, důvodu volby slezskomoravskočeských končin s přihlédnutím k tomu, že jsme přeci jen stranou areálu rozšíření.

Kdepak, naše republika, i když má ve vztahu k druhu smůlu v otázce migračních cest, tím, že je „těsně“ za hranicí udávaného rozšíření, chová se zajímavě a o překvapení tady nebude nouze.

Ještě tedy pro opravdové fajnšmekry vyvěsím všechny tři obrázky a úplně na konci se za nimi ohlédnu.

Ten číslo jedna byl prostě první a už to je na oslavu!

V každém křídle chybí 4 ruční letky, v ocase dva vnitřní páry per.

Pták vypadá, že je dvouletý, z důležitých krovek mu tam ale pro nás mnoho nezůstalo (poztrácel snad při manipulaci).

Trochu v určování čaruji, ale vypadá to podle skvrnění hrudi na samce. Nikdy v jiných dnech už nebyl chycen ani viděn. Použití nástrahy ve dvou návštěvách neúspěšné.

Slavík číslo dvě. Ten byl pořízen krátce po případu z Orlických hor.

Vzhledem k rozběhnutému procesu už bylo měněno i drobné peří obrysu, což je škoda (zarůstalo břicho). Přesto si myslím, že jde o samici, věku neznámého. Měněno je hned sedm ručních letek v každém křídle, rostou pera krycí (TL) a roste rýdovák (RP). Zjištěn byl použitím přehrávky hlasu SO. V pozdějším čase již nepotvrzen.

Použití nástrahy k odchycení (i opakovaného) neúspěšné.

Pták číslo tři mimo jiné odhaluje datum ukončení procesu a tušit můžeme následný odlet.

V tomto případě jde zcela jistě o samce a zřejmě staršího než dvouletého. Vidět jsou všechny znaky druhu, které hledáme v křídle. Vzhledem k tomu, že byl již téměř přepelichaný a s sebou jistý, dovolil si v reakci kratičký text. Z repertoáru SO, jen v tvrdším provedení, s přechodem v závěru do rachtavého oznamování.

Stupeň tučnosti: Číslo 5.

Pelichání zakončováno 3.-5. loketní letkou. Ruční letky plně vyvinuty stejně jako peří obrysu (dokonce i na tvářích, kde ptáci pelichají nejpozději). Pouze oboustranně spodní krovky křídelní v oblasti lokte ještě v toulcích.

Potvrzen ještě v následujícím dni. Později (zatím) nezkoumáno.

Použití nástrahy pokusem o následující kontrolu neúspěšné.

Jel jsem se podívat, jestli tmavý slavík už odletěl a odpověď nemám. Protože když se nechytne, neznamená to, že tam nemůže být. U ptáků jako jsou slavíci, jsem v tomto ohledu už velmi opatrný.

Přichytil jsem tam ještě dva obecné – mladého a adultního a pak, když bylo po poledni, tak se to stalo. Musel jsem se pochválit za chytací přehled a skvěle volená odchytová místa. Na každé lokalitě to je jiné.

Právě jsem stál pod břízami s nádhernou trávou u jejich pat. Ten obecní lesík se stává čím dál krásnějším. Když jsem byl politikem, za nás se právě doplňoval a teď krásní. Žluvy tam v korunách osik a bříz volaly a zřejmě už dolaďovaly odlet. Seděl jsem v tom pažitu dávného smetiště a vzpomínal na všechny zážitky z tohohle místa. Užívám si výzkum v krajině domova opravdu dost.

Soustava rybníků co končí Pátkem je pořád krásná a živá. I teď to tam jelo. Přestože bylo po poledni červencového času, hýbalo se to.

Budníčci už pohvizdují, to s nimi šije tahový neklid, přesně v tomhle čase začínají. To kdybych náhodou nevěděl, že ve vzduchu už to sviští. Především v noci a nad ránem.

A teď slyším hlasité cvrčení, které se blíží zprava proužkem hráze, jako by dlasci křičeli na rodiče. Jenže hlasitěji.

Věděl jsem, v jaké chvilce mám tu čest pod břízami být a jen si ve vteřině přál, aby to vyšlo. – A hotovo! Tomu se říká být včas na správném místě. Čekají mne krásné momenty, kolik mi jich štědré místo už připravilo!

Teď mám mladou kukačku.

Provázeli ji malí rákosníci, buď obecní nebo zpěvní, nemohu sloužit, nechytil jsem je.

Pojďte, znovu si ten jejich příběh připomeneme, když máme obrazový doprovod.

Krásně už lítala a každou změnu místa ohlásila, aby se snad pěstouni někde nezašili. Ještě je chvíli bude potřebovat, ještě s nimi nekončí. Žežulička.

Takovou má z toho člověk náladu, že se umí včlenit do přírody a brát si z ní obrázků, co jenom unese.

Tak tuhle nádheru před časem zplodili ptáci, co už tu dávno nejsou. Nepřestává mne to fascinovat. Kašlou na děti, ale málo pro ně neudělali, to ne. Vybrali dohled svědomitý. Zmařili jim potomstvo vlastní a uvázali na krk tuhle radost.

Fotka nedokáže zachytit ten její kabátek, barvu vnitřku zobáku, pro kterou právě že pěstouni zblbnou.

Nenabídne ani ten pěkný odlet a nové zavolání. Ale stačí mi to tak.

Pro připomínku, třeba na zimu.

Nejprve vyřešíme Orlické Záhoří.

Tady je fotka.

Slavík do místa zcela jistě přiletěl, nadmořská výška je skoro 700 metrů.

Zajímavostí je (pokud jsem správně prohlížel obě křídla), že tohoroční slavík teprve teď mění loketní krovky a vytváří tím předěl pelichání. Pták vážil drobně přes 20 gramů a to je málo. Ovšem – právě mladí nestíhají ztučnět stupnicí výš, ale vzhledem k jejich způsobu cesty (alespoň zkraje tahu) se dokrmí „za pochodu“.

Chycen byl u Orlice hned po ránu v první kontrole.

Děkuji Jirkovi z VČP ČSO za zprávu.

Nyní můžeme ještě zpět k rannímu výsledku u slavíka tmavého.

Skutečnost, že je slavík již (téměř) přepelichaný napovídá, že jde o ptáka, který nejspíš nehnízdil. Abych to napsal co nejpřesněji – nevychovával mladé. Pelichat začal po dvacátém červnu, tedy v čase, kdy začínají u slavíků obecných první nehnízdící/neúspěšní jedinci pelichat.

30. 6. 2012 Orlické Záhoří – pták začal pelichat nejspíš před třemi dny.

29. 7. 2012 Dolní Bousov, Matice – pták začal pelichat kolem půlky měsíce.

Další slavík tmavý byl chycen týmem výzkumníků na Vysočině (lok. Rychtářky, Milovy) při kroužkování hýlů rudých (konec května), ten ovšem ještě nepelichal.

Slavíci tmaví v našich podmínkách unikají pozornosti, výsledků by mohlo být určitě víc.

Vkládám téma jiné, než přijdou snímky ze Záhoří. Tohle je též aktuální, pořídil jsem to před chvílí.

Zvoláním v nadpise mám na mysli cenné objevy.

Na každý čekám dlouho, někdy se na to už paní Náhoda asi nemůže dívat a vstoupí do toho. Jako před chvílí…

Nad Koprníkem visel mrak od rána. Ne že bych se netěšil na déšť, který u nás chybí, ale já se chystal do terénu.

Za chvíli už jsem na hrázi Býčinského rybníku. Už jsem si chystal aparaturu a pak se musel schovat. Začalo pršet. Bezděz byl jak bubák, vypadalo to nadlouho, ale neslevil jsem. Tak dlouho jsem nebyl venku, že dnes to nevzdám!

Dno starého rybníku, zarostlé a osázené před pár lety je famózním pelichaništěm, samozřejmě, že zjara i hnízdištěm. Tradičním.

„Zahrál“ jsem kratičce speciální „pelichací sestavu“ a jak málo slyším, stejně jsem zprkeněl na asfaltu. Po ptáčnicku by se řeklo: černej slavík! Není pravda, jak se místy píše, že se ti dva rezaví příbuzní liší jen zpěvem. Liší se všemi hlasovými projevy, jen je potřeba se je naučit znát. A když už jsem o to zavadil, právě že zpěvem se „naši“ zas tak moc někdy neliší. Ale hlasy kontaktní, to už je jiná káva!

Ještě že oslabený déšť zatím neodcházel, pod vrbou jsem měl čas dostávat se z objevu: Je-li dneska pětadvacet, to přeci nebude pták na tahu! Starý by to nestih´s pelicháním, mladí mají taky ještě chvilku.

Košili jsem měl od deště mokrou svrchu, od přemýšlení zpocenou zevnitř. Déšť se ale pak už se mnou nemazal a končil.

O způsobech chytání na stránce nepíšu, není to podstatné, ale potom jsem už pod prvním slunečním paprskem držel v ruce tmavého slavíka.

A zkrátím to definitivně – jedná se pro naši ornitologii o třetí doložený důkaz pelichání. První Orlické Záhoří, druhý Dolní Bousov a třetí tento nádherný uherský slavík od Kněžmostu.

Přeci jen poznámku pro zájemce: Napsat jsem musel kat. „+1K“ po jistotě. Moc se s tím u nás nesetkáváme u této skupiny, pelichající před odletem doma, proto se to moc neřeší. Tedy – mohl by být samozřejmě loňský (přepelicháním již bez znaků), ale nebude. Všechno mluví pro zkušeného zpěváka, co v místě dělal, těžko říct, ve vztahu k lokalitě mám letos „mínus“. Krásné spodní ocasní krovky, krásná hruď, křídlo v normě, 1. letka jakž takž, učebnicová skladba letek vrcholu křídla včetně „zúžení“, běhák překvapivě krátký (pták nízký postavou /pro gurmány: 26,5mm/ ).

Štěstí je potřeba pravidelně, ovšem tady bylo hlavně v tom, že slavík by v místě s největší pravděpodobností zanedlouho už nebyl. Proces výměny peří končil. Tedy skončí zítra (doroste 3.-5. LL a několik drobných krovek rubu křídla). Taková klika!

Pořídil jsem tím ve chvilce nůši nových poznatků, protože u těchto ptáků v podmínkách republiky je snad každý pohled do peří objevem.

Co slavík předvedl pak když jsem ho pustil ukazuje, jak slavíci tmaví (pravděpodobně) jsou teritoriálními po celý čas pobytu doma.