V červenci naposledy

2 komentáře u textu s názvem V červenci naposledy
Červenec končí.
Jak tak slavíci zvolna odlétají, tlačí to na mne a žene z baráku ven.
Sotva jsem vyšel na zahradu, z modřínu zpíval králíček. Kdepak, tah se už rozběhl!
Napadly mne dvě věci k té mojí ornitologii. Jedna sebemrskačská a druhá oslavná.
Tou první začnu.
Není dne, abych neprolézal archív fotografií a nehledal souvislosti. Je to taková příprava na časy, kdy venku v křoví už nic nebude a budu přemýšlet doma.
Chtěl bych napsat všem, kteří se specializovat na druh, prostředí či roční dobu teprve chystají, aby si hned zkraje sehnali informace, zkušenosti a nastudovali techniku výzkumu. Optimální by bylo sehnat „závodčího“. Nestihne je pak lítost, jež stíhá mne, za nedostatečně až špatně provedené posuzování objektu. Je to jistě i tím, že nemám vystudováno a chybí „tah na bránu“. Že jsem neměl žádného „učitele“, a byl i trochu flákač.
Teprve poslední roky jsem pochopil, co je od každého podobného zaměřence vlastně vyžadováno, jak precizní přístup by měl ovládat i aplikovat. Teprve teď dokážu chyceného slavíka opravdu přečíst a odnést si z těch dvou minut potřebné.
A naučilo mne to hlavně pelichání. To je tak těžká disciplína, žádající soustředění a znalostní základ, že bez toho (a bez foťáku) je zbytečné ptáky chytat. Stává se totiž (sám sobě pokusným králíkem), že když přistoupím k materiálu po roce nebo po dvou, vidím věci a posloupnosti, které jsem dřív nemohl vidět. Proto by měl být materiál kvalitní. Moc lituji obrázků, z kterých už nevyčtu neviděné a poznámky „mlčí“. Hodnota takových se propadla na polovic.
Přál bych všem budoucím specialistům, aby si v duchu napsaného čas ušetřili, byli pečliví a především vytrvalí. Potom uslyší, jak poutavě k nim téma zničehonic hovoří a nadějně neutichá.
A druhá věc s tím souvisí.
Když bývalý šéf kroužkovací stanice hledal první modráčky v slati u západních hranic i na kopcích u hranic severních, vtělil se jim do života natolik, že hnízda tipoval „pohledem“ modráččích samiček. Je to už hodně dávno, ale já si to zapamatoval, přidával do chlebníčku na cesty za svými slavíky a naučil se s pojetím pracovat.
To je klíč k úspěchu.
Připomnělo se mi to před pár dny.
Zase už jsem stál před pelichaništěm úplně zmrtvělým a vysmaženým, tentokrát bez možnosti využít aparaturu. Říkal jsem si – jen prosím Pavle profesionálně, žádné zbytečnosti a tápání! Vybral jsem stranou se hrbící mocný bochník ostružníku s báječně vsazenou už polosuchou bezinkou, kam bych ještě v minulém století neodložil ani kolo. Bezinkou nevysokou, dobrou jen k tomu, aby slavík měl přeci jen možnost posedět v noci na větvi, bezpečně kryt loubím. Rozhrnul jsem si pro každý krok místo a pichlavě došel k cíli. Provedl potřebné úkony – pořád jsem se nad tím tichem usmíval a poté odstoupil. To by v tom byl čert, jestli jsem se ničemu nenaučil?! Zakratičko jsem mohl končit. Naučil.
Jirko Formánku, rád bych ti poděkoval.

2 odpovědi na “V červenci naposledy”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.