Zaměřeno na slavíky

V 19.32 pátečního podvečera jsem obdržel informaci z Orlického Záhoří.

Hned po ránu (24.7.) tam byl okroužkován slavík obecný, tohoroční pták. Už tedy táhnou.

Nemám takovéto cenné výsledky, protože nechytám na místě, kde se normálně druh nevyskytuje a tohoroční ptáky místní od průtažných neodliším. V Orlickém Záhoří to je jasné. Pták tam přiletěl a nejde zcela jistě ani o předodletovou potulku „nějakého slavíka z okolí“.

Zítra obdržím fotografie, tak je sem dám a tématu se budeme věnovat.

Ono ještě nenastává, ale co nevidět začne.

Vezměte tohoto slavíka z 12. června 2011.

Tak ten by mohl teoreticky popozítří letět! Byl bez hnízdní zkušenosti a promarnil ji i v roce kroužkování. Proto spustil proces už v konci první dekády června. O nic mu nešlo.

To takový letošní ze stejné lokality (Trní JC) byl oproti němu víc než o měsíc opožděn (17.července 2015). Tady je.

To ovšem byla samička, s hnízděním náhradním. Tam se muselo počkat.

Na těchto dvou případech jsme si ukázali výrazné rozdíly v předpokládaném odlétání.

Je velmi zvláštní sledovat, jak dva jedinci s tou nejlepší představou o budoucím hnízdění v čase návratu domů mohou dopadnout. A to jsou ještě ti šťastnější. Dožili se.

Jdu cestou k našemu háji a kout mi plní přesně to, co jsem od něj čekal. Mluví ke mně v každém čase a vždy trochu jiným tónem. To abych poznal, že čas se pro nikoho nezastaví. Každý den že v něm je jiný a život že máme k tomu, aby běžel. Kdo se u toho dokáže zastavit, bohatne o zážitky.

Vidím tam dnes docela jiné květy, špendlíky prohýbají větve k zemi a slunce pálí. Jak jsem si přál ještě nedávno při stavbě tabule, aby se chladno konečně spakovalo z ledové kotliny a nechalo přijít jaro. Tak to je pryč.

Právě tady, v Slavičím háji, začnu už za pár let studovat slavičí život. Teď jsem víc ještě kroužkovatel. Skončím jednou tak, jak jsem začínal. Nad hnízdy s mláďaty.

Slavíky jsme v místě udrželi, teď už by měl být každý další rok znát. A bude to zajímavé, jak se mikropopulace bude vyvíjet. Tady na Zahrádkách (tak se čtvrť jmenuje) je výhodou, že člověk může luxusně našlapovat po cestě a hnízdiště jsou jak ve vitríně. Mnohde jinde se brodím po krk v kopřivách.

Zase tam zpíval strnad a vzadu skřivan. Vlastenci. Proto dřív „polní lidé“ jim tolik fandili. Byli v té dřině s nimi.

A ozvala se křepelka. Když už vím od lidí, co se jim věnují, jak kohoutci po Evropě fungují během „hnízdní“ sezóny, už se nedivím, že tu zničehonic najednou takhle volá.

Zpěvní rákosníci ještě krmí mladé u potoka, který je bez vody. Ostatně – je to ten stejný Trnický potok, který jsme o suchu viděli posledně na východě, za hranicí kraje.

Takovou otázku jsme minule nastolili. Když bych se podíval na vyprahlou Studénku – nevím, nevím, kde by tam k ní přišli.

Tak, v Slavičím háji podle cesty – všude jsou čekanky.

Když kvetou, třeba se jít loučit. Se slavíky.

Natáčeli jsme a dnes 20. 7. to bude vysílat rozhlas. Kolem půl třetí na ČRo Region, pak i na Radiožurnálu a Regině.

Mám štěstí na redaktory a i dnes se to potvrdilo. Připravenost, pokora, slušnost.

Slavičí háj je pořád ještě „ve službě“, ač se to nemusí zdát. Hostí slavíky a ti kvapem přeměňují křídla na spolehlivější. Jen co pan redaktor odjel, jeden za lavičkou přeci jen se ozval. Tak to ovšem bývá.

Co tam teď kvete kytek! Ten lem je takový „sub urbánní“ a to je letních barev! A ta silenka pod tabulí, jak voní! V sadě zraje rybíz, výsadba tak trochu odpočívá, už vím, že na ni tlačit nemůžeme. Všechno bude…

Tohle byla první reportáž z místa, ale už začneme s propagací svižněji. Lidé, co byli návštěvou na slavnostním odhalení desky, volali po Noci slavíků a tak ji v máji uděláme. Než odjedu do zahraničí.

Chtěl bych pozvat i lidi zdravotně postižené. Přijet se tam po cestě dá, to by byla věc. Slavík se v noci nebojí, posluchači se nemusí omezovat. Třeba s nevidomými už zkušenost mám dobrou.

Tak doufejme, že se mistři po odletu vrátí (i pro nás) účinkovat.

Přijel ornitolog Jirka – primář z východních Čech a šli jsme na slavíky. (Toho „primáře“ jsem zmínil schválně, řekl mi totiž veselý příběh s hnízděním čápů, k zmíněné pracovní pozici tak nějak „vítězně“ vztažený).

Aby se cítil jako doma, vybral jsem mu místo za hranicí krajů kousek od Humprechtu, v Trní. Tedy jeho kraj Královéhradecký.

Blíží se uzávěrka Zpravodaje Šrámkovy Sobotky a já pro svůj článek potřebuju mít o Trní aktuální přehled.

Slunce pálilo, rekordy po zemi padaly na mnoha místech, rachvalským hřbetem valila po hraně kotle Klenice bouřka. Ale jinam, k Jičínu a dál. Pustila pár kapek, abysme ani my tady pod ní nepochybovali, že na to má.

Do lesíčku se na 100% vrátil starý slavík, ale bohužel, chytit se nedal.

Hledali jsme poblíž místo pelichání slavice a byli překvapeni. Pelichal tam slavičí pár. To vyšlo dokonale, a protože jsem výsledek slíbil poslat Jirkovi takhle přes blog, zvíte ho všichni:

Luscinia megarhynchos

Juv/1K (potulka) 28.7.2013 Horní Bousov (MB) – vodárna

M,+1K (pelichající) 17.7.2015 Trní (JC) – pastvina/Trnický potok

V Trní to vůbec bylo zajímavé. Pelichání slavíka bylo pozoruhodně pomalé, proces jako by se přibrzdil brzy po nastartování (o takovém úkazu jsme tu shodou okolností před pár dny mluvili, i s obrázkem).

Slavice teprve začínala, a to je pozdě (ale taky už jeden takový doklad mám).

Asi k tomu vychytralému v lesíku.

Před třemi týdny mi přišel až na okraj větví, viděl jsem kroužek, toť vše. Teď nás obelstil. Stará písnička – sklopka ho „už neumí“, k síti do prostoru nedoletí. Tak bohužel. Kdo pozdě chodí (na zkušené slavíky), sám sobě škodí.

Pojďme za chvilkou úspěšnější.

Samec u pastviny měl kroužek. Trnický potok je v obou větvích bez vody, do Klenice tedy nepřiteče ani slza. Ale slavíci v něm, kde prochází temnotou, sbírají. Tam jsme natáhli a zvítězili. Číslo vysoké, majitel s peřím v dezolátním stavu, ale s bílým pírkem na krku. Nemohl být starý příliš, myslel jsem si na nějakého z juvenilů, nejlíp v místě. Ne, ne. Jediný slavík, kterého jsem kdy kroužkoval v Horním Bousově (u vodárny) to byl. Přesídlení 3,5 kilometru z roku „13“, kdy byl opravdu mlád a zcela jistě k vodárně tehdy odněkud potulkou přišel. Kde byl v roce „14“? Tady? Je to možné. Dám dvě fotky. Jednak abyste viděli ony momentky ze setkání prvního i toho následujícího. To mi už archív dovoluje a je to od něj hezké. A taky to legrační bílé pírko, pořád je tam!

Druhým byla slavice, u které pelichání začalo před dvěma dny vytlačením prvních dvou původních letek. Ano, kdo to nezná a chtěl by, nechť ví, že peří roste tak, že ze stejného váčku starý již mrtvý útvar (původní pero) vytlačí toulec nový s budoucí náhradou. Slavice měla velmi zachovalou nažinu a je jasné, že hnízdní péče se jí protáhla. Hnízdila i pelichala takhle poprvé. Mláďata, pokud se jim podařila vyvést, už byla pryč. Tak to ale bývá a nechoďme daleko. Právě ten slavík byl taky jedním takovým „prázdninově potulným“. Tehdy v roce třináct na nejvyšším místě okolí. Je to zajímavé, jako by mladí chtěli v rámci potulky a zapamatovávání si kraje mít dobrý přehled po okolí, protože jinde (na Babě) to bývá taky tak. Každý z nich (nadsázka) se tam chce alespoň na chvilku dostat, mít potvrzenku z toho místa, než se vydá do Afriky. Jsem na nějaké zajímavé stopě? Třeba ne, ale těch dokladů mám dost.

V Trní jsem navštívil místní obyvatele, kde se stavuji pravidelně kvůli parkování v louce. Žijí slavíky už dost, mám radost. Lokalita „Trní“ je nejmenší co mám. A přesto, jak poznáno, si s námi zkušený slavík poradí a chytit se nedá. To mám vyzkoušené už řadu let.

Den předtím jsem byl na malinách. Tedy na lokalitě s malinami. Věděl jsem, že ani tam nic nechytím, je tam obyvatel podobný. Ale malin jsem natrhal hrsti! To je každý rok zážitek. Už jsem tady o tom psal, nebudu opakovat, jen dám fotku, kde jsem si až teď všimnul „těšícího se mravence“.

Není to krásné? Jak přírodu na první pohled ani nepřečteme, až když se s ní zastavíme na dýl, jak po nás asi chce i ona.

Maliny už padaly k zemi, mohl si mravenec na nějakou počkat tam, ne, on musel nahoru.

Chodím po těch místech za časů hořícího léta.

Teď, když ještě jediný starý slavík neodletěl a vím, že tady jsou, tady doma – je to hezký pocit. Nikdy je neuvidím přímo odlétat, na to jsem pomalý a nemožný. Ale jedu pak do hor vidět odlétat jiné, ty z Polska. A tam mi nedá moc práce pochopit, že právě takhle podobně odlétají jinde a jinudy ti moji. Ze Slavičího háje, od vodárny i ten chytrák od malin…

A když se náhodou potvrdí, že u vodárny to nebylo tenkrát naše poslední setkání, že tu první svoji cestu v roce „13“ dokončil a v kraji podle zvyklosti zakořenil, že odlétal zkušenější „někam“ a „odněkud“ i v roce „14“ – a teď z Trní že doufejme odletí taky a už jako tříletý, je to pěkné listování v jejich životech.

Zní to, jako bych ten den dopředu zatratil, ale je to jinak.

Poslední den druhé dekády prvního měsíce prázdnin se sejdeme v Slavičím háji v Dolním Bousově a natočíme reportáž, pro Český rozhlas Region. Mluvím-li v množném čísle, myslím i na pana starostu města na Klenici, přispěje slovem.

Je trochu ošemetné, zvát média někam, kde se „nic neděje“. I kukačky už zmizely, když se podíváte na tenhle web, bude vám to jasné

http://www.bto.org/science/migration/tracking-studies/cuckoo-tracking.

Slavíci tam samozřejmě ještě jsou, ale jako by nebyli. Nikdo je neuvidí, neuslyší. Ale hlásit se to na ně musí. Jsou tam a ještě chvilku budou.

Teď slouží prostředí jako pelichaniště a to je taky zajímavá výpověď k lidem. Stejně jako když přiletí. Den, dva jsou potichu, spadnou do keřů a užívají návratu. Poznávají loňské větve odkud koncertovali, místo kde hnízdili, kam se pak „propadli“ pelichat – a jak to rychle uteklo!

A tak to je i teď.

Rozkvetly čekanky kolem cesty a to je neklamné znamení, že čas se krátí. Signál všem.

To, že se rozhodnou staří v místě pelichat ukazuje na kvalitu prostředí, že je možnost se schovat i sehnat dost do žaludku. Až tam začnou opadávat k zemi zlaté mirabelky – špendlíky, bude se i u slavíků odlétat.

Na slavnostním uvedení informační tabule do života jsem měl takový shon, že nevím, jestli jsem stihl poděkovat. Udělám to na mikrofon a tady můžu taky:

Děkuji Pavlovi a Tomovi, což jsou parťáci v realizaci. Vážím si jejich nápadů a Pavlovi děkuji za pozemek. Děkuji městu Dolní Bousov i ornitologické společnosti, děkuji paní Bartkové za práci s dětmi, šesťákům městské školy za hnízdní budku, děkuji všem co přišli.

Děkuji dámám z fary (infocentrum, knihovna), děkuji za doprovodné tóny hudebníků. Snad jsem na nikoho nezapomněl.

Děkuji všemu událému za pěkné chvilky pro kousek mého života.

Děkuji pěkně, moje krajino. I za toho ohniváčka černokřídlého, co dávám na konec.

Moment roku: 11. červenec.

…

Pojďme tedy nakouknout do těch plácků, kde slavíci s přípravou finišují. Slyšíte je při tom? Ne. Tahle fáze pobytu je supertichá!

Co by se muselo stát, aby se z bochníku ostružiní, které před lety umučilo černobezový keřík, ozval jejich typický hlas úzkosti? Nenapadá mne. Fakt jsou potichu. Poztráceli víc než půlku křídel, věřit musí silným nohám a zbarvení, které je věrným odrazem hrabanky.

I pohyb těla je minimální, jen v rámci keříku, jsou-li k němu navázány vyšší byliny, pak trochu dál. Když jsem pod podobný šípkový keř jednou pracně zastrčil hlavu opatrně prostříhaným okénkem, žasnul jsem, co za svět to je. Dóm plný šera, ale přehledný. To kvůli lasici. Aby byla vidět, kdyby se „ukázala“. Zahrabal jsem v starém listnatém pokryvu dna dómu a pochopil, proč je všude ptačího trusu roztroušeno dost a dost. …Tady bych mohl opis přerušit a poznamenat, že tady, právě na tomhle poznatku z roztodivného nápadu podívat se tam, zrodil se plán budoucího úspěchu.

Jen občasný pohyb v dómu vypoví, že slavík v místě přeci je. Že nikam nezmizel, že nezhynul v té chvilce – třeba, anebo že neodskákal někam na druhý konec pustého lomu. Je tam! Sedí na proschlé větvičce uprostřed trniště, zobákem pomáhá rostoucímu (nápadně tmavšímu) peří z voskových toulců (zlomky připomínají lupy). Občas mikne vějířem rostoucího ocásku (to aby se případně pohnul někde nějaký hmyz) a velkýma očima hodnotí situaci. Pak seskočí na zem, párkrát poskočí a zobákem rozhodí pokryv, tlející pod nohama. Chamradi všelijaké, co odtud v plané naději prchá! Marně. Slavík jim záměry maří a cpe se zplna hrdla. Je na to sám. Družku odehnal jinam ještě v čase, kdy šlo létat, anebo si to vyřešili automaticky sami od sebe. Prostě – že se to má. Slavíci jsou značně teritoriální …a o ten fakt jsem opřel další svůj počin.

Peří slavičím rodičům roste rychle, 4 mm za den a celý proces výměny se vejde tak do 6 týdnů prázdninového času. I když pak už třeba dorostlo a chybí jen kousek, „deformace“ v chování přetrvává, slavík radši znehybní, než by halasně odletěl. Ale hlasové projevy, ty se mu zvolna vrací!

Jakmile dojde konce růstu poslední letka (2. ruční či 5. loketní), slavík obecný z domova mizí – kam? Tak to ještě nevím. Jestli přímo na cestu, nebo ještě na „poflak“ okolím, to přesně nevím. Na cestu má ale v konci prázdnin času, že může užívat. Myslím si ovšem, že směřuje svižně do první zastávky. Ta je pro některé na jihu Evropy, pro jiné až za hladinou. Třeba v Atlasu (to se už ví).

Proč jsem zmiňoval ostrov Hiddensee a slavíky tmavé? Jsou příbuzní, ale přeci jen dost jiní na to, aby to stálo za pozornost.

Na ostrově Hiddensee když tmaví dospělí slavíci přepelichají (v procesu ještě kratším), neodletí prý hned pryč, ale snad týden i dva se drží na ostrově. Jsou-li tedy s příbuzným slavíkem obecným blízcí přeci jen dostatečně třeba i v tomto, může to být stopa! Sám jeden pozoruhodný kontrolní odchyt přeci jen mám. Z léta 2013. A ten mne přinutil nebagatelizovat, neukolébávat se starou představou o odletech.

Mnohé by vyřešily přístroje – geolokátory. Opatrně poznamenám – není dnům mého bádání konec.

Tak hezký čas zkracujícího se léta (strašný fakt).

A děkuji za zájem.

Mohl bych s výzkumem pelichání skončit. Mám 220 nafocených slavičích křídel s poznámkami, z nichž lze až bude čas, vystavit stejný počet protokolů, jaké používají v zahraničí. Vymysleli je proto, aby bylo možno se nad procesem domluvit.

Končit ale ještě nebudu, i když mám všechny fáze ilustrované vždy několika momentkami. Jde mi o výjimky. A několik vzácností už mám.

Snažím se tématu porozumět, často mozaiku křídel prohlížím, řazenou podle kalendáře i podle jednotlivých etap. Obojí je zajímavé a dává představu o události. Některé zákonitosti jsem hledal a ověřoval dlouho, jiné platily obecně. Od těch známých (pro pěvce) jsem na dobrodružnou cestu pokaždé tak nějak vycházel. K dispozici jen půl století starou práci ze severu Německa o slavíku tmavém a chuť k dobrodružství. Přes deset let mi trvalo naučit se pelichající ptáky objevit, chytit a namáháním hlavy pochopit. Možná se někdo pousměje a řekne, že profesionální přístup by hledání pokrátil nejdéle na třetinu. To je možné. Já mám přemýšlení pomalejší a rád se loudám. S jiným tématem stejně už v ornitologii nepočítám, mohu si to dovolit. A ornitologii projevuji vděčnost. Naučila mne přemýšlet, jak to mají vědci. Však jsem se vedle mnohých už něco napostával! I vedle mladých, ale kvalitních. To je a zůstává cennou příležitostí a mám-li být k sobě kritický (už to tu i několikrát zaznělo), první roky a dokonce možná první století zaměření bylo spíš chytáním a zavíráním kroužků. V tom druhém už vidím kroužek na slavičím běháku víc jako kód k nadepsání výsledků následujících, ne jako šanci na „hlášení z Afriky“. To do kabinetu stejně za roky nedošlo. A možná že právě i tohle, že jaksi hlášení nešlo, mě pomohlo změnit pohled na před lety ohlášené specializování. A napíšu teď popravdě, co si o těch hodinách v přírodě myslím: Těší mne, co konečně umím. A o nejdůležitějším – pracovat s nasbíraným studijním materiálem, vynášet soudy, ověřovat či průběžně zatracovat, o tom jsem výše vypověděl.

Dávám jedno z unikátních křídel, zastavených foťákem a připojím komentář. Odborník uzná, že „sběr“ je to lahodný.

Křídlo (obě totožná) ze 4. července roku 2012 nabízí pohled na proces od začátku rozvleklý. Pták musel pak postup určitě zrychlit, takhle by odletěl kdovíkdy.

10. ruční letka spolu s 9. jsou nové, 8. spěje do finále. A potom nic.

Další vzorky mají start už docela jiný.

Je škoda, že člověk pro obtížnost kontrol nemá takřka možnost sledovat proces později. U tohoto jedince třeba hned za týden. Bylo by to poučné.

Slavičí pelichání vstupuje do fáze, kdy ptáci přestanou létat. Zkušení s tím počítají, neznalí na to přijdou. Proto je instinkt zastrčil do neprostupných houštin s dostatkem potravy. Aby na ně nikdo nemohl a za potravou, které je potřeba pro růst peří hodně, daleko nemuseli. Ztichli, nedávají o sobě vědět. A s pelicháním budou pomalu v půli. Ti, kterým pobyt vyšel podle předjarních představ.

Mláďata se v místě narození nedrží, částečně pelichají a přestěhovala se na okolí k vydatným potravním zdrojům (pokud to prostředí umožňuje a hnízdiště není v izolaci). Na Hrabanovské černavě, odkud jsem se právě vrátil, pro ně platí rozbahněné slati v rákosí, s „krtinci“ vrbiček. K rodičům se už nehlásí, ale ti se nezlobí. Každý šel po svém. A tak to zůstane.

Když jsem svačil u můstku k mokřadu, do brambořiště se slétli v podvečeru dudci. Asi rodinka. Co krásných střapatých křídel – a co krásných kytek po lukách kvetlo! Kousíček od Prahy takový ráj.

Sešel jsem se tam se znalci prostředí, a i když je dudci v místě překvapili, ostatní „perly“ mají posbírané.

Mluvili o zdejší tahové cestě a kroužkování to dokazuje. Mluvili o vodě, která v močále letos chybí. Mluvili jsme spolu, mluvíme mezi sebou a to je důležité. A příjemné. Řešili jsme třeba možné dvojí hnízdění slavíků obecných v jižní Evropě. Parádní téma.

Na okraji mokřadu jsme slavíky zkusili, šlo hlavně o kontrolu jednoho vzácnějšího. Nebyl vidět ani slyšet, nechytil se.

Chytil se ale tenhle s kroužkem. Zatím neznámým. Který tam byl ovšem co zpěvák potvrzen 10. června, jak bylo pohotově vyhledáno. Pelichal na hnízdišti a o to mi šlo. Připíši si jej k jiným. Převažujícím.

Který z vás holduje turistice či si tam v útulku pořídil psa, a nebo snad jindy prohlížel parohy, má jasno, že v pozadí obrázku je město Lysá.

Bylo příjemné pozorovat rezavé soumračníky na kytkách, vyváženě dvoubarevné okáče pýrové, lovícího ťuhýka obecného na cestě u zavlažovaných polí a taky hejna jiřiček od města, přilétajících za velikou vzácností těchto dní, mokrým blátem na kvartýry.

Bylo příjemné sledovat odchyt křepelek v loučce, i vlaštovek před zanocováním.

Další slavík měl pelichání jak přes kopírák, tedy taky úspěšný. Letos to bude pro pěvce radostný rok.

A pak už zas kola otáčím k Boleslavi.

Nad silnicí se znovu už vlní vzduch, skřivani pějí, za krajní čárou kdosi uvařil motor. Signál krom páry jiný nevysílá, zahlížím prosebně na svůj „budík“ a jedu. Plechové město vlevo se v slunci leskne ještě víc než normálně, auta mě předjíždějí, stodvacetosm není pro mne málo a umožňuje ještě jakž takž se rozhlížet krajinou.

Na sjezdu u Bakova přeci jen ubírám, abych se udržel na asfaltu a už vidím domovy místních slavíků. Budou na tom podobně, jako ti polabští z černavy. S křídly, dvě neděle k ničemu.

Vítejte v červenci!

Na zítřek jsme domluveni pobytem na „Černavě“. Radek tam kroužkoval před časem slavičího křížence, nyní si povede svoje odchyty v mokřině a já se vzácného slavíka pokusím chytit znovu. Čas, investovaný do podobných záměrů, je vždycky dobrým rozhodnutím a tak když to vyjde, budeme zas o krůček dál.

Zjistit, zda pták v místě zůstal – a pokud ano, jakým způsobem pelichá. Podezírám hybridní jedince, že pelichání nemají příliš pod kontrolou a scénář, slitý ze dvou odlišných, si dělá, co chce. Stopu mám zatím jedinou, ovšem unikátní. Z periferie plechového města od hybridní samice.

A když budeme trávit v pravém Polabí chvíle odchytů, těším se i na košatou diskusi ohledně chytání a kroužkování. S člověkem, s kterým se snad o prázdninách sejdu na průtahu ptáků sedlem na opačném konci republiky.

…

Moc toho není. A nevěděli ani v Německu. Tam sice část kříženců-samců se vracela k Odře opakovaně, ale co s nimi bylo v létě, nevědělo se. Tam byli hybridi součástí hnízdních populací sobě příbuzných slavíků a někteří se (dle barevného značení) i účastnili reprodukce v tzv. zpětných kříženích. To u nás hnízdil zatím jen jeden. A ten se taky vrátil, jinak z ostatních žádný. Že by nepřežili (aspoň někteří) je nepravděpodobné. To naznačuje, že vztah nemají – ať ten či onen. K místu i k manželství. Jsme souřadnicemi jinde a to je tak trochu skvělé. Jinde než v „sympatrii“. Tady budeme hledat. Tady se dějí věci určitě jiné! Tady, u nás, v ornitologickém Československu. Ano. Píšu to naschvál i kvůli kolegům za hranicí, šli jsme pořádný kus cesty společně a nevzpomíná se na to vůbec špatně.

A je to tu znovu! Ne, slavíci to nemají lehké.

Měl jsem v neděli chvíli a vyjel za úkolem. Vybral místo a věděl, že tady může „přijít křeč“.

Výpadovka na Jičín od plechového města, tradiční hnízdiště v lůnu skládky vlevo a vpravo laguna ucpané svodnice. S několika keři a příšeřím. Rojícím se hmyzem nad hrbolatou krustou, černočerná zem výživného „pobřeží“. Smrtonosná past pro dospívající slavíky, kteří do toho ráje nízkým letem nad silnicí dříve či později zamíří.

Nedělní provoz hustý, v podstatě auto za autem (někdy dvě vedle sebe – i tři, občas i na sebe troubící, to podle toho, kdo na podvozku sedí). Když vidí postavu s foťákem přímo u krajnice, mnozí zběsilost korigují. Usmívám se, ale jen chviličku, protože už ho vidím. Jak taky jinak! Ksakru.

Jako každý rok! Kolik jich tak může z pětičlenného osazenstva hnízda přežít? Staří je vypiplali, pravda, ještě o nich vědí, protože samec seděl na smrčí a nad ztrátou želel.

Kulový už mu pomůže a on to ví.

Je tu doma už z minula. Podle kroužku.

Odchyt se vede, samice je prvně hnízdící, ale vyvedla mezi hranostaji a z aut vysazenými kočkami. Ukládám si ji do bloku, oba staří začínají pelichat, a proto jsem v podstatě přijel. Takže i fotím.

Mláďata kroužkuji dvě, asi zbylá, víc jich na malé a přehledné lokalitě zřejmě nezbývá.

Provoz zeslábnul do nuly, na chviličku, asi z piety.

Co s tímhle dělat?

Aspoň sledovat, odhadovat ztráty, dokumentovat a mluvit o tom. Vím, kde je problém. Krajina krom liniových staveb je bez křovin a slavíci jsou jen „ukazovátkem“ na ten problém. Vedle za krajnicí se totiž rozkládá i drozd a připsat mohu též pomalý běhák zajíce.

Tušil jsem, že tenhle odchyt bude jako loňský, i jako ten z roku třináct. Převážně smutný.