A je to tu znovu! Ne, slavíci to nemají lehké.
Měl jsem v neděli chvíli a vyjel za úkolem. Vybral místo a věděl, že tady může „přijít křeč“.
Výpadovka na Jičín od plechového města, tradiční hnízdiště v lůnu skládky vlevo a vpravo laguna ucpané svodnice. S několika keři a příšeřím. Rojícím se hmyzem nad hrbolatou krustou, černočerná zem výživného „pobřeží“. Smrtonosná past pro dospívající slavíky, kteří do toho ráje nízkým letem nad silnicí dříve či později zamíří.
Nedělní provoz hustý, v podstatě auto za autem (někdy dvě vedle sebe – i tři, občas i na sebe troubící, to podle toho, kdo na podvozku sedí). Když vidí postavu s foťákem přímo u krajnice, mnozí zběsilost korigují. Usmívám se, ale jen chviličku, protože už ho vidím. Jak taky jinak! Ksakru.
Jako každý rok! Kolik jich tak může z pětičlenného osazenstva hnízda přežít? Staří je vypiplali, pravda, ještě o nich vědí, protože samec seděl na smrčí a nad ztrátou želel.
Kulový už mu pomůže a on to ví.
Je tu doma už z minula. Podle kroužku.
Odchyt se vede, samice je prvně hnízdící, ale vyvedla mezi hranostaji a z aut vysazenými kočkami. Ukládám si ji do bloku, oba staří začínají pelichat, a proto jsem v podstatě přijel. Takže i fotím.
Mláďata kroužkuji dvě, asi zbylá, víc jich na malé a přehledné lokalitě zřejmě nezbývá.
Provoz zeslábnul do nuly, na chviličku, asi z piety.
Co s tímhle dělat?
Aspoň sledovat, odhadovat ztráty, dokumentovat a mluvit o tom. Vím, kde je problém. Krajina krom liniových staveb je bez křovin a slavíci jsou jen „ukazovátkem“ na ten problém. Vedle za krajnicí se totiž rozkládá i drozd a připsat mohu též pomalý běhák zajíce.
Tušil jsem, že tenhle odchyt bude jako loňský, i jako ten z roku třináct. Převážně smutný.
