Dokud se zpívá…

2 komentáře u textu s názvem Dokud se zpívá…
Je to zvláštní čas. Mnoho ptačích druhů už zase zmlklo, je po koncertech. Zas to budou zachraňovat černohlávci, ovšem i ta jejich písnička mi zní už pod větvemi trošičku jinak. Přišlo léto, pro mnohé čas příprav k odletům.
Slavíci patří do skupiny ptáků pelichajících jedinkrát v roce a právě před cestou do zimovišť. To mi k nim přijde nejvhodnější a dělá to výzkum ještě zajímavější. Dávají ještě šanci dovědět se víc.
Mám novou skicu křídla, mám polojasno o procesu pelichání, zanesu jednotlivé fáze do obrázku.
Přes dvě stě pelichacích protokolů se na ten nákres složilo.
Když mám chvíli, otevřu si složku s obrázky těch rozcuchaných křídel a hledám souvislosti. A připomíná mi to, jak jsme chodívali sbírat na pole acháty jako kluci. To nebyla žádná „Libuň“ ani „Železnice“, kde se pole blíž Kozákovu vzácnými šutry jen lesknou! Tady se muselo dlouho chodit, a když někdo něco ze země vyloupnul – ozvalo se: „Mám!“.
Tak já už takhle u křídel nevolám, ale taky občas „mám“. A pak se divím, že mne to nenapadlo dřív. Ano, když si dá ten proces krok za krokem člověk dohromady, zákony uvidí. Bude to asi znít divně, ale je to vzrušující. Dobrodružství poznávání, jak říkají v rozhlase. U některých „objevů“ pak sice uznám, že přeci jen trochu „plavou“, ale tak to u živého tématu prostě je. Některé však v ověřováních báječně „sedí“ a to je pocit k nezaplacení. Dá se do toho koukat dlouho. Stovky hodin sběru toho materiálu. Vím, že to má cenu. Teď se spíš tak nějak snažím nechat si to od tajemných slavíků konečně proplatit. A zas mě to tlačí do křoví pro další a lepší sběr. Lepší v tom, že člověk přichází připravenější, ví, na co dát pozor nově.
Když jsme prohlíželi křídla při určování třeba rákosníků – mezidruhově kdysi na punktech, usmívám se, jak jsme bývali obecní. Je i v naší ornitologii pár odborníků, kterých si vážím. Nebudu jmenovat a napíšu – ne, já jsem k cíli ještě nedošel. Nevím mnohé, i když dost. To je ta pozvánka k dalšímu líčení, nevěřil bych v minulém století, že to může člověka tak chytit. Líčením (vysvětlivka pro neznalé) myslím odchyty, ne nějak barvami podpořený rituál.
Chování slavíků během pelichání – i tam jsou poznat fáze! I to se mění. Postup, broušený staletími. A já jej chodím pozorovat.
I krajina pokročila do jiné své fáze. I to vnímám a hostím se tím doslova královsky. A taky se usmívám nad tím, jak šly roky. Třiatřicet let je třiatřicet let. Tehdy bylo v československé ornitologii pár lidí, kteří se o slavíky zajímali víc, než ostatní. Specialisté, experti? Možná. Spolupracovali jsme hlavně při setkáních, měnili poznatky. Byly jiné a nikdy jich nepřetékalo. A vzpomínám, jak naše sezóny končily právě v tuhle dobu, kdy se objekt zájmu propadl do země a nebylo ho. Nebyla to ostuda, i v zahraničí to měli podobně. Alespoň tady „nad Alpami“, kde dvakrát za rok slavíci jistě nehnízdí.
Pak jsem se naučil je v té „mrtvé“ krajině přeci jen najít a nakonec i pochytat. Není to ale bez chyb, samozřejmě, možnost je omezená. Slavíci nejsou hloupí, jinak by v přírodě dávno už nebyli. O to větší má archív cenu, tím víc a raději se ohlížím i do začátků.
Momenty jsou odměnou podobným, jenž klopýtají po cestách svých hledání zarputile dál. Osvěžováni v oázách, tuženi vidinou cíle.
A ještě něco.
Líbí se mi, že nově začínající kroužkovatelé jsou vybízeni k profilovávání se v činnosti. Sám bych tehdejší rozhodnutí neměnil a všem podobnou cestu přeji.

2 odpovědi na “Dokud se zpívá…”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *