Článek připravím o pátečním večeru a projdem se slavičími přípravami před cestou. Ještě je čas, ještě by neměl jediný chybět. Ještě se jediný nezvedl z domova. A nebo z míst, která si vybral pro předodletové přípravy.
Ale pozor! První už „stříhají metr“.
„Podíváme se úvahou“ i na ostrov Hiddensee v Baltském moři za slavíkem tmavým, jak a kdy odlétá pryč a zkusíme tu jeho trasu „napasovat“ na naše území.
Odlet ptáků do Afriky už dávno začal, neohlížejme se na rorýse, staré kukačky už jsou některé podle webu BTO od půlky června na cestě!
…
Moment roku: 11. červenec.
Čas, kdy slavičí rok Mladoboleslavska spěje k závěru.
…
Pojďme tedy nakouknout do těch plácků, kde slavíci s přípravou finišují. Slyšíte je při tom? Ne. Tahle fáze pobytu je supertichá!
Co by se muselo stát, aby se z bochníku ostružiní, které před lety umučilo černobezový keřík, ozval jejich typický hlas úzkosti? Nenapadá mne. Fakt jsou potichu. Poztráceli víc než půlku křídel, věřit musí silným nohám a zbarvení, které je věrným odrazem hrabanky.
I pohyb těla je minimální, jen v rámci keříku, jsou-li k němu navázány vyšší byliny, pak trochu dál. Když jsem pod podobný šípkový keř jednou pracně zastrčil hlavu opatrně prostříhaným okénkem, žasnul jsem, co za svět to je. Dóm plný šera, ale přehledný. To kvůli lasici. Aby byla vidět, kdyby se „ukázala“. Zahrabal jsem v starém listnatém pokryvu dna dómu a pochopil, proč je všude ptačího trusu roztroušeno dost a dost. …Tady bych mohl opis přerušit a poznamenat, že tady, právě na tomhle poznatku z roztodivného nápadu podívat se tam, zrodil se plán budoucího úspěchu.
Jen občasný pohyb v dómu vypoví, že slavík v místě přeci je. Že nikam nezmizel, že nezhynul v té chvilce – třeba, anebo že neodskákal někam na druhý konec pustého lomu. Je tam! Sedí na proschlé větvičce uprostřed trniště, zobákem pomáhá rostoucímu (nápadně tmavšímu) peří z voskových toulců (zlomky připomínají lupy). Občas mikne vějířem rostoucího ocásku (to aby se případně pohnul někde nějaký hmyz) a velkýma očima hodnotí situaci. Pak seskočí na zem, párkrát poskočí a zobákem rozhodí pokryv, tlející pod nohama. Chamradi všelijaké, co odtud v plané naději prchá! Marně. Slavík jim záměry maří a cpe se zplna hrdla. Je na to sám. Družku odehnal jinam ještě v čase, kdy šlo létat, anebo si to vyřešili automaticky sami od sebe. Prostě – že se to má. Slavíci jsou značně teritoriální …a o ten fakt jsem opřel další svůj počin.
Peří slavičím rodičům roste rychle, 4 mm za den a celý proces výměny se vejde tak do 6 týdnů prázdninového času. I když pak už třeba dorostlo a chybí jen kousek, „deformace“ v chování přetrvává, slavík radši znehybní, než by halasně odletěl. Ale hlasové projevy, ty se mu zvolna vrací!
Jakmile dojde konce růstu poslední letka (2. ruční či 5. loketní), slavík obecný z domova mizí – kam? Tak to ještě nevím. Jestli přímo na cestu, nebo ještě na „poflak“ okolím, to přesně nevím. Na cestu má ale v konci prázdnin času, že může užívat. Myslím si ovšem, že směřuje svižně do první zastávky. Ta je pro některé na jihu Evropy, pro jiné až za hladinou. Třeba v Atlasu (to se už ví).
Proč jsem zmiňoval ostrov Hiddensee a slavíky tmavé? Jsou příbuzní, ale přeci jen dost jiní na to, aby to stálo za pozornost.
Na ostrově Hiddensee když tmaví dospělí slavíci přepelichají (v procesu ještě kratším), neodletí prý hned pryč, ale snad týden i dva se drží na ostrově. Jsou-li tedy s příbuzným slavíkem obecným blízcí přeci jen dostatečně třeba i v tomto, může to být stopa! Sám jeden pozoruhodný kontrolní odchyt přeci jen mám. Z léta 2013. A ten mne přinutil nebagatelizovat, neukolébávat se starou představou o odletech.
Mnohé by vyřešily přístroje – geolokátory. Opatrně poznamenám – není dnům mého bádání konec.
Tak hezký čas zkracujícího se léta (strašný fakt).
A děkuji za zájem.
Pavel Kverek
Dobrý večer.
Připravím dnes.