Co vedlo modráčka T548791 k takovému chování?
Je po sezóně, rok 1988. Jaká to však byla sezóna, když se na jarním tahu nechytil v močále ani jeden modrák?
Na Červenským dva, u Novýho ani jeden! A přitom rok před tím to tam bylo pro radost. Jak z vyprávění ptáčníků.
Nikdy jsem to nepochopil a už ani nepochopím, na modráčky mi nezbývá čas. Proč byl jarní tah pokaždé jiný a tyhle dvě mezi sebou srovnané sezóny přesně podle neslušného rčení: „Dneska hojno, zítra …..“.
A přeci se modrák u Koprníku chytil. Po sezóně!
Byl 30. říjen a nebylo ošklivo. Procházel jsem slať za břehem rybníka a kýval po cestě vzpomínkám.
Rákosí začínalo šustit, kraj povadal. Nebylo tam nic, jen hlasy chřástalů, modřinky na brčkách a v cestičkách strnadi. – Rákosní, samozřejmě. A možná už ti severští.
Vzduch byl ztěžklý střelným prachem v tom čase předzimním. Odešel jsem s výčitkou, že letos „fakt nula“.
A přeci jsem ještě zastavil místu nadohled, v polní rákosině. I tam byli strnadi.
V kraji hned přede mnou se ale ozvalo opakované – ono to není „cvaknutí“, to jen my jsme se tomu tak naučili říkat – prostě hlas podobný chodu „pendlovek“ (dnes to znám i od slavíků). Věděl jsem, že to tam nepasuje. Interval toho „tikání“ mluvil o pohodě ptáka dole v ostřici. Možná to nějak podobně mají třeba slepice, teď mne napadlo, to ale nevím přesně.
Vůbec jsem ho neviděl a tak jsem nakročil. A už vyletěl a takovým tím „houpnutím“ spadl opodál.
Už tenkrát jsem věděl, že to „houpnutí“ je slavičí. I červenka to umí, ale ta k nim tak nějak patří. Ale tady by takhle nebyla. Co jsem navíc zahlédl, byl vějíř během brždění. A ten byl – cukrářsky řečeno – „polomáčený“. Už jsem si přichystal věci navzdory šíleně vysokému datu v kalendáři a začal…
… pak jsem v tom šťastném poledni měřil, kroužkoval i přemýšlel.
Měl jsem o něj strach a odnes´ ho do slatě k rybníku. Aby měl větší prostor…
5. listopadu jsem měl chvilku času a ta mne tam vrátila. Prošel jsem to u rybníka, kdyby tam ještě pobýval – ale nebyl. Kdo ví kde už je. Rozhodl jsem.
Kde by byl? Když jsem se stavil u rákosinky, vyplašil jsem ho ze stejného místa! Bylo ho potřeba chytit sítí, jestli kroužek opravdu má. Měl! Už jsem ho nikam nenosil. Když se mu tady u melioračních stružek tak líbilo.
Na druhý den ráno ležel lehce sníh a myslím si – tedy snad i vím – že tam nebyl. Prošel jsem všechno a viděl jen strnady. Nepřehlédl bych ho.
Co to bylo za příběh?
Mladí slavíci někdy nemusí pospíchat (chybí mi ale stále důkaz, zda jsou místní či přivandrovalí spíše znedaleka).
Mám pěkný výsledek slavíka obecného ze září, který se ještě o něco později zabil na odletu o sklo tovární haly. Taky už byli jiní pryč, když jsem ho zjistil.
Tenhle modráček to taky docela posunul v zápisech o prodlení. Taky asi nepospíchal, jen chci věřit, že snad měl víc štěstí.
Na podzim bývá pro slavíky času dost. I když ty, kteří mají cestovní mapu vyzkoušenou a biohodiny nesmlouvavé, to vykopne z domova na povel, mladí nemusí.
Anebo třeba zmatkují. Anebo klidně ještě tuční, kdo ví. Vždyť vůbec nevědí, co je čeká. Zítra, za týden, v předjaří.
Nevíme ani my.
Jo, a ještě přidám jednu informaci:
Kdo se chystáte k muzice mezi ptáčkaře do Prahy, kupte si lístek do tomboly a třeba bude vaše naše krmítko.
Vydržet by mělo hodně dlouho, střecha je z vytepaného nerezu. Ve finále bude černé, střecha samozřejmě „vytažena“ z matu, aby se na něj dalo koukat tak nějak i bez ptáků.
Bude automatické, jen občas k dosypání centrálního sila. Závěsné, nejspíš asi zahradní.
Na cenu se neptejte, je zadarmo. Přispíváme letos, tak nějak z rozhodnutí, této dobré věci.
