Zaměřeno na slavíky

Už se navracejí!

Třetí letošní a první s kroužkem. Takže tedy známý.

Má kroužek z 2. srpna loňského roku, když pelichal, jenže on nepelichal tady na březenské lokalitě u zastávky! Okroužkován byl 300 metrů přes silnici u rybníčku Rasovna.

Co to znamená se tady pokusím z kontrolního odchytu (retrap) vyčíst.

A takto vypadal loni před odletem.

Uznejte, že to jsou zvláštní pocity, vidět peří dorůstat (tady mu na loketních letkách chybí k odletu jediný den) a pak to samé dotknout po všech jeho kilometrech po světě. Co absolvoval – a teď to vyslovím znovu s obdivem – úspěšně.

Je doma. Jestli přeletí vedle na Rasovnu, nebo zůstane tady u silnice, kdo ví. Zatím je první, buď obhlíží, anebo už vybírá.

Kolik už jsem podobných doteků absolvoval. Po roce, po letech, v republikovém rekordu tenkrát u splavu Červenského rybníka, když mu už nikdo nevěřil. A přeci se vrátil.

Bylo by těch příběhů opravdu hodně, některé bych uměl z hlavy, jiné podle návodu z fotky, nebo kroužkovací knihy. Je to bonus k výzkumu, je to neskutečné dobrodružství. A jsou to pro českou ornitologii důležité údaje.

A k tomu dnešnímu nahoře?

Nikdo to neví, jsem tam v tu chvíli sám. Nemám s kým se podělit o radost a tak se těším k počítači, jak to tady představím pro vás.

Už budou přiletovat, přestože jinde po Březně a kolem něho u rybníka Vražda je pořád klid.

Ukončil jsem dnešní hledání úspěchem.

Chladno ustupuje, přes noc už mrznout nebude. A to je dobře.

V hodině duchů jsem stál na balkóně a pak vyšel na zahradu. Od půlnoci daleko a k ránu podobně. Na teploměru nad rumpálem studně mínus jeden pod nulou – říkám si – je to ještě dobré. Obávané tři nebudou. A nebyly. Noc přešla k ránu, byl jsem na nohou a na stupnici mínus dva. Ty zahradě neublíží.

V Slavičím háji se o Vítání ptačího zpěvu sejdeme příští sobotu.

Stromy z velké části už odkvetly, ale něco zbyde. A věřím ve slavíky! Dokonce si myslím, že přes víkend už budou. Ti dva, kteří moji oblast už navštívili, kroužky neměli. Jsou mi neznámí, ale to neznamená, že nemohou být zdejší. Nemám oblast prokroužkovanou, nejde to.

Na ty staré s kroužky teprve čekám. Do konce dubna bývají doma všichni známí, pak už přilétají jen mladí, co si na cestách nevěřili.

V Slavičím háji uslyšíme kukačky, snad už tam budou. Vrátily se pěnice černohlavé, hnědokřídlá i pokřovní už byla slyšet. Zpívá budníček menší a v infotabuli znovu hnízdí modřinky. Na okolí rehci domácí a konipasi bílí. Ti v sousední deponii. Nad loukou v druhé části parku zpívá skřivan. Moc už jich není. Věrní strnadi obecní už hnízdí, ti tu byli po celou zimu a já si to na ně pamatuji. Jsou to šviháci.

Nad sousedním rybníkem, za teplých večerů, plném žabích hlasů, nyní v tom chladnu létají vlaštovky.

Věc, na které záleží.

Do křoví jsem nainstaloval suché větve v místech, kde prorostou vegetací a nad nimi je světlina. Ano, tam slavíci podle plánu pak staví hnízda.

Vydržím na hnízdištích do toho světa koukat celé hodiny, pochopit to dokonale pohledem slavíků.

Na komíně v Kněžmostě, kam jsme v roce 14 usadili vykovaný hnízdní koš a upletli hnízdo, se objevili čápi. Nejprve se poprali tři a pak zbyl pár. Zůstane? Dneska ráno tam ještě byl a v poloze nad sebou. Je to nadějné!

Dnes píši v oslavném duchu, třeba chválit.

Byli jsme s panem redaktorem mazaní. Zúročil jsem zkušenost z včerejška, a když bylo přáním dostat živý zpěv po provokaci na mikrofon (nevěřil jsem Slavičímu háji, večer tam nic nebylo), cestou k Bousovu jsme odbočili na Svobodín v naději, že „Odvaha“ z tamního vrbového prutníku u Klenice nás nevykoupe.

Zastavujeme u nádražíčka a ukazuji rukou, kde jeho lokalita leží. V tom z okraje silnice od kaluže (nebo odkud) poodolétl pták, slavík! Pan redaktor mi moc nevěřil, jak prý to mihnutí takhle poznat, já už jsem ale zářil spokojeností (slavík tu vydržel) a jednou větou vysvětlil, že to je těch 35 let.

Zářila tam mrňavá střemcha bílými svícemi, teprve nakvetlými. Tam jsem jedinou slokou z přehrávače (záznamy už běžely) slavíka pozval. A co se stalo? Okamžitě znedaleka přiletěl a dal se do toho. Všechno je zaznamenáno, byli jsme oba, jak když jsme vyhráli na tiket. Taková profesionalita! A prohnanost.

Dál slavík zpíval a docela už neostudně (pěkně, na to, jak bylo zima) a nám vložil báječný podkres pro moje věty. O chladu, o ptačích cestách – no, poslechněte si na stanici Region sami. Upozornění na vysílání pro střední Čechy prý dostanu včas, tak to sem pověsím. A měl by to mít i archív později. Ostatní stanice téma převezmou, ale nedovedou nyní říct moment vysílání – Radiožurnál a Dvojka.

Slavičí háj byl prázdný, ale tam už téma bylo v oddechu technické. Vyhráli jsme! A já jsem se na sebe při tom úspěchu dozvěděl, jak jsem byl uveden v čase, kdy si mne tento redaktor na stanici pro spolupráci kdysi přebíral. Vytahovat se nebudu, ale byl jsem dojat. – A opravdu, nikdy se se mnou nenudil.

Natočili jsme ještě vstupy o druhé naučné stezce, co se chystá, o Slavičím háji, o čápech, kteří letos na „náš“ kněžmostský komín ve dvou už prvně snad poctivě usedli. I o VPZ.

I po sestříhání z toho bude mít Svobodín v éteru velikou reklamu. A zaslouží si. Za svého odvážného slavíka. A Dolnobousovsko, kam místo patří, bude mít taky.

Já už jsem to psal kolikrát, nemusíte tomu věřit, ale nejde mi o mne samotného. Dávno jsem se v médiích nasytil. Nemám Klausův syndrom, nepotřebuji se nad sebou obdivně rozezpívávat. Chci nadržovat slavíkům, dostat je všude, kam se mi povede. A s nimi tu jejich krajinu. Potřebuje to neméně. To je můj úkol, no, a že k tomu potřeba mne jako prostředníka – pak ano. Vezu se na vlně s nimi a těžím z toho. Uznávám.

Ale oni mají vždycky přednost.

Poděkování do vrbového prutníku na Svobodín, kudy mimochodem probíhá naučná a zážitková stezka Okolo Klenice za hrou a poučením.

Takhle to tam dopoledne čekalo.

Kdo někdy točil živě o přírodě ví, jak nesnadné cokoli objednat. A zvláště unikátní věci první. Nás se však štěstí drží.

Zítra budeme v Slavičím háji natáčet o slavících bez slavíků. Jedině, že by nějký přes noc přiletěl. Ani nikde na okolí nejsou. Alespoň promluvím o nepřízni pro tažné ptáky.

Půlka parku je odkvetlá, stává se zelenější.

Na komín s naší podložkou zas přilétli čápi. Teď večer tam zmrzoval jeden. Uvidíme, zkouší to už několik let.

A takto přichází večer k Červenskému rybníku.

Ani na okolí však slavíci ještě nejsou.

Dobré ráno, vážení návštěvníci slavičí stránky.

Nebudu se nad velikým zájmem o blog v skromnosti pozastavovat, ale rekordy padají i tady, tedy jenom tady (strašné obraty). Anebo se pozastavím.

Vedu jej teď každý den hlavně proto, že prostě – kdy jindy?! Teď máme „sezónu!“. Teď byste měli vědět, kdy přiletí a jak na ně i pro vaše radosti soukromé. Blog by to měl umět nabídnout. A jestli je někde slabší, ptejte se. Když už u něj společně trávíme čas. Ať jste spokojeni.

Povíme si, ale na to je ještě čas, jak odlišit dva „naše“ rezavé slavíky. Ono to tu je jistě uskladněno, ale my to oprášíme a zaktualizujeme. Materiálu je dost.

A teď ještě k tomu počasí.

Uvažujme, že jsme v Čechách.

Tady má být „nejhorší“ pátek, ale ono to tak divoké nebude. Dnes to za oknem vypadá neprohraně. Šedivák nebyl, sníh nepřijde. V obrovské obavě mi z Bousova volali lidé, co mají udělat s vlaštovkami. Že o ně ztrácí zájem. Nic, musí počkat. Vlaštovky v sebezáchranném chování zmizí k hladinám, tam přežijí. Tam se „to rodí“ ještě pořád. A k hnízdištím přistoupí s oteplením. Ale pak to může frčet! A to jsou momenty, které do mne pumpují sílu. Energii, chcete-li.

Velmi bych vám doporučil, kdo můžete, buďte šťastni. Žijeme a přeci ne špatně.

Dosáhněte si každý na nějakou drobnou radost třeba, že už jste konečně dojedli vařená vajíčka a můžete přejít k jinému. Třeba na medvědí česnek. Ano, je toho všude plný internet, ale ne bezdůvodně. Zkuste ho na procházce otestovat hned tak naostro, jak se tam potkáte. Poznáte ho doufám?

Večer pověsím aktualitu z hledání tak, jak jste zvyklí.

Kdo budete mít čas, přijďte na chvíli k zelené stránce a jejim písmenkům.

Mohl bych to tu nakopírovat, nikde nic není.

Na periferii města rozkvetl šeřík, je to možné? Když jsem se slavíky tehdy začínal, měly někdy problém vonět na devátého května!

Na přehrávku přicházejí zvědavci jiní, dnes párek mlynaříků. Tak těch je po krajině už málo.

Ani nebudu všechna stanoviště vypisovat, dvě už ani nemohu, zmizela. V Kosmonosích. A jedno z nich u koupaliště, bylo opravdu nádherné a s tradicí. Tolik příběhů! Ty mi zůstanou. Zmocnil se mne vztek, fakt, že jo. Já tady nechci být pořád ubrečený, ale je to opravdu jako kdyby mi odcházeli přátelé. To si sotva kdo dokáže představit. Když se tam klepete nad nějakou pěkností s kleštěmi v ruce. Už tam jezdit nebudu, místa jsou pryč. Byl jsem tak zmatený, že jsem v Boleslavi „zabloudil“ a z kruháče vyjel na „desítku“ a tam by se člověk otočil živý asi jen jednou.. Tak jsem jel vlastně zpátky na Hradiště. Vybral si v pravém pruhu to nejpomalejší auto. Zasmál se dávnému příběhu s letadlem u silnice a kubánskými studenty, znáte to doufám – toho, co je z něj teď kiosek a byl „i jinším..“. A jel jsem dál v klidu za tím couralem. Čas mne neovládal. Umetal jsem si jízdou hlavu. A pak mne to napadlo. Stavit se na Budách, jestli on tam ten otužilec není. Je! Rozezpíval jsem ho ze stejného místečka, ale po chvilce mne za ohromným kmenem topolu mazaně objevil a začal vrčet. Poprvé a musím se tedy krotit. Ještě jeho důvěru budu potřebovat. Hned za týden, abych nafotil, jak jdou tukové zásoby pod kůží „dolů“.

Doufám, že nezmizí během ochlazení. Bylo by zajímavé té neplechy využít vědecky. Říkalo se kdysi, že za takového stavu ptáci popoletí nazpět. Vlaštovky možná, jiní těžko. A slavíci? Kdo to ví? Mohl bych to vyzkoumat já.

Média varují před klíšťaty, oba slavíci byli zatím čistí. A já dlouhodobě taky. Bez repelentu. K nim asi otrávený.

Drobná hnízdiště v oblasti odkládám a odkládám, jedu tam, až zbyde čas. Tak jsem se teď v podvečer rozjel na Svobodín. Deset lokalit před tím prázdných a tady ohlas!

Takže znovu nevím, zda tam už nemohl být dřív.

Kroužek opět neměl, je neznámý, ale asi usazený. Uvidíme později.

Je ale zajímavé, že z republiky hlášení nejsou. Z míst, kam přilétají nejdříve (jih Moravy, Praha) bych je už čekal. Tedy pravda, že oba byli nezpívající, zobáky otevřeli až když jsem „udal tón“. Takže veřejnost či pozorovatelé mohou minout.

Spojil jsem to u Klenice pružně s komentovaným kroužkováním a zažil moc pěknou věc. Jedna z dam zmínila, že knížku Slavík z dubového lesa má doma. Řekněte – nejsou to krásné cesty krajinou?

Že si nevymýšlím, si asi ověří, protože jsem je pozval současně k blogu.

Nejdřív jedna oprava.

Byl jsem upozorněn, že studánku v Končinách jsem čistil už předloni. Loni už to byli ochránci přírody. Protočily se mi oči, jak to utíká!

A teď pár slov k nadpisu.

Někteří si třeba řeknete – no, co už se na slavičím blogu neobjeví, ale prošel proměnou, je košatější.

Ale já bych rád oslavil, že v noci přišel déšť. Zachránil (prozatím) ten možný malér, co mohl nastat. Je tam venku sice divoce, ale vítězně! A takhle to bude už každého jara. Budeme se bát za vše rozběhnuté, aby nepomrzlo. Jenom těch magnolií, co všude dokvétá!

Dnes je sedmnáctého, v Kalendáři slavičích příletů pořád ještě jdou docela prázdná místa, snad se večer na chvíli utrhnu. Chtěl bych se dotknout pohledem zase míst jiných. Kde už jsem sice byl, ale před-předevčírem. Pojedu vesnicí, kde je na plotě tabulka „Med přímo od včelaře“. Nevím, jestli bych o takový stál, já si dám radši od včel. Nedovedu si ho totiž narvaného v květu jabloně nějak představit. Vůbec – vlast se nám proměňuje (to nemá nic společného už s tím včelařem), všimli jste si? Společnost se mění, registrujete? Ne, nebojte, tam dneska nepolezeme.

Pojďme si říct, proč ti slavíci nespěchají. Anebo jinak. Pojďme se podívat za tím slavíkem z třináctého. Mohl by mít klidně i takovou přezdívku, pár ryšavců už za ten čas ode mne přezdívku dostalo. A tenhle si o to řekl dost hlasitě.

Je na těch Budách, nebo není? To zatím nevím a potřebovat to vědět je nyní brzy. Udělám to těsně před naší vycházkou do přírody v sobotu v konci měsíce.

Je od něj hezké, že si pospíšil. Jinde nejsou a on se tím zviditelnil.

Kým jsou tito rekordmani?

Vždycky jde o slavíka staršího, ale tenhle moc starý nebyl. Já s tím nechci provokovat odborníky kolem, ale myslím si (publikovat to nesnadno, je to pocitové), že to poznám. Tak, letitého určitě! Na něj si klidně vsadím. Ty, kteří nejsou loňští, ale jen o rok starší – myslím, že do nich vidím. Alespoň do těch nápadných. A tenhle takový je. A nedočkavý, vyrazil prostě dřív. Vůbec neprodělal, tady mu špatně není. Jak jsem ho prohlédl při druhém setkání dopodrobna, kondici drží skvělou. Patří ovšem k těm drobnějším, což mu o námluvách problém činit nebude. Hledí se na jiné. Pokud si hnízdiště obhájí a vybranou parcelu udrží, bude atraktivním. Ano, je to tak. Na kapitál se pohlíží u slavíků. Žádná není hloupá, tu příležitost/povinnost za kterou sem letí nechce promarnit. A k tomu potřeba spižírnu, výběh a jeho kvalitu. To aby měla před prázdninami v bezpečí kde převlíknout šaty. Na cestu pryč.

Uznávám, vzali jsme ten Slavičí rok trochu hopem, ale tak to bude. Věřte mi. A kdybych chtěl teď dnešní vstup uzavřít do kruhu, připomenu sprint času tou mýlkou s čištěním studánky.

Ale my jsme ještě nevyřešili, proč jiní nespěchají.

Slavík obecný hnízdí jedenkrát v našich podmínkách, není vlaštovka nebo vrabci. Mladé chce líhnout do stavu kolem, kdy je hmyzu hodně. Časovač v jeho hlavě nechce zatím měnit to, co prapředci ukovali způsobem pokus – omyl. Jen bych se velmi přimlouval u některého ze Slavičího háje, aby byl tak milý a do dvacátého dorazil. Na mikrofon by se hodil. Jinak budeme natáčet bez nich. A do toho devětadvacátého? No to snad z těch věrných dorazí všichni!

Vyrazil jsem po hnízdištích projet ty, kde jsem ještě nebyl. Napíšu to hned, ať to mám za sebou. Nikde nic není.

Je to jistě cenný výsledek, ale člověk se neubrání pocitům, jestli neměl zůstat radši doma v pracovním procesu. Pak ale vítězí věda, mohu si ten čas dovolit obětovat.

A teď vám přiblížím, co jsem zažil na sklonku odpoledne.

Od skalních srubů Jizery, což je samo o sobě nádherné místo Mnichovohradišťska, jsem odjel pod Veselou. V noci bude asi mráz, obloha nad jezerem byla jiskřivá. A to ochlazení bylo důvodem pro událost, která se tak často nevidí. Hmyz, který přeci jen nad hladinou ještě poletoval byl, jak to bývá, nadějí pro vlaštovky. Zřejmě táhly a vytušily šanci. Přibývalo jich před západem slunce a dvě stovky by nestačily. S krátkými vidličkami v ocase samičky, s delšími samečkové. Bylo vidět, že jsou v lovu úspěšné. Některé vylétaly až nad pole s ozimem, i tam křídly z listů zvedaly potravu. Je radost vidět je, jak se až zastaví v letu, když něco vyplaší. Anebo se k tomu vrátí. Kdybych psal dětskou knížku o mouchách v hlavní roli, bylo by to tady hodně smutné. Věc pohledu. Některé z vlaštovek byly až cihlově červené, možná to znáte.

Odkud mohly být a kam směřují? Tah ptáků v praxi! Je fajn, když vidíte šťastlivce, kteří tu velikou cestu za přežitím zvládají a zaskočit se nechtějí nechat ani lokální mizérií. Rvou se s ní do jedné!

Místních by se tolik nesečetlo, moc jich nikde ještě není, jsou jistě průtažné.

Rybáři si hleděli udic, ale mne divadlo bavilo. A i když ani tam ještě slavík nepřiletěl, byly to nádherné okamžiky. Chvíli před večerem vzduch zůstal na povel prázdný. Tady nocovat není kde, musely jinam.

Jestli tuhle noc krajina přežije bez úhony, bude to zázrak. Obloha vydržela jasná, přichází mráz.

Nedělní čas má být počasím složitější, ale přeci bych se chtěl alespoň v podvečer z dílny vytratit, odložit úkoly a uchopit zábavu.

Děkuji za rekord v zobrazení stránek.

Nemám ovšem dobrou zprávu, včera už na ni nezbylo místo.

Tak na tohle hnízdiště už nemusím! A slavíci mohou taky zapomenout.

Je dobře, že si tu krajinu přizpůsobujeme, aby projela široká technika. Je skvělým nápadem, že likvidujeme křoviny v krajině. Že všechno čistíme, aby se na to „dalo konečně koukat“. Že jsme nepochopili zhola nic.

Pro mne to jsou sice zajímavě nastavené pokusy, kdy možno bádat, kam se ptáci z vydrancovaných domovů uklidí, ale jinak to halí smutek. Možná, že do sakur na náměstí, ty jsem tam včera ještě zahlédl.

Kdybych si byl vybral tehdy objekt zájmu jiný, mohl jsem být dnes o něco klidnější. Vybral jsem přírodu, a abych se pořád jen vztekal. Kolik už přes zimu podobných míst zmizelo.

Kdybych si byl před pětatřiceti lety zvolil za specializaci třeba vlaštovky, mohl jsem namísto motyčky nosit dnes štafle a hlídat, aby měly k noclehu rákosí a ve vzduchu mouchy. Já jsem připoutal slavíky a právo na přežití po těch pár měsíců doma jim zajistit nedokážu. Kolik bych těch Slavičích hájů musel s přáteli postavit, bratranec tolik zas pozemků nemá! Že by se pak děti všech podobných chodily na život podívat k nám.

Ono mne to nějak přejde, jak přešly zničené jiné. Ale sem k psímu hřbitovu v okraji lesa mne přivedli lidé, kteří pár dní po sobě nedávno zemřeli. Tak tu ty keře třeba bez nich už nechtěly být. Kdo ví, jak to vůbec chodí. Ani jim to už neřeknu.