Co vyvedou? Vždyť už kvete po Slavičím háji nejedena vzácnost!
A když jsem potřeboval, slavíci nezpívali. Ani jeden. Severní vítr surově vymetal louky, bylo opravdu čerstvo. Ale rozkvetl ledenec přímořský, v plné parádě. To proto, že odkvetly prvosenky. S pampeliškami. To se tak u nás každoročně střídá.
Z ptáků jediný kdo pracuje, je kukačka. Chápu ji, nemá moc času. Za chvíli, už aby zase letěla. Lehčí o košík vajíček. Když člověk vidí podle zahraničního projektu, jak řeší kukačky cestovní strategii, žasne. Co jí řekne „minutu po poledni“, že je už hodnou chvíli nad Atlantikem? A ona otočí šikovně k Africe. A „dá to“! Ne, nikdy nepřestanu žasnout nad opeřenými dálkaři. A budu dál chodit obdivovat.
Teď – vězte – teď je čas slavičích záletů. Zahýbání, chcete-li. Slavík v osamocené vrbě našeho parku už nejspíš ví, že protějšek „na stálo“ nesežene. Nemá k tomu ani pořádnou nemovitost a nulové zkušenosti. Je mlád. A přeci i na něj ponejspíš dojde a vzrušení láskou zažije. Má totiž soused pod hrází při sobě partnerku a ta jeho stesky slyší. Nebezpečně v čase, kdy sobě snáší do hnízda. Pro jedno vajíčko od souseda se svět jistě nezboří, uvažuje. A tak jsou nakonec v Slavičáku spokojeni všichni.
Pankrác se zvedá ze židle, prý, už aby šel. Servác slibuje pro letošek změkčení hnusné pověsti. A Bonifác? Četl jsem předpověď – prý už ani on neudeří. A přeci jsem choulostivé dřeviny nové výsadby ještě zakryl. Prosím – ať naposledy.
