Dnes píši v oslavném duchu, třeba chválit.
Byli jsme s panem redaktorem mazaní. Zúročil jsem zkušenost z včerejška, a když bylo přáním dostat živý zpěv po provokaci na mikrofon (nevěřil jsem Slavičímu háji, večer tam nic nebylo), cestou k Bousovu jsme odbočili na Svobodín v naději, že „Odvaha“ z tamního vrbového prutníku u Klenice nás nevykoupe.
Zastavujeme u nádražíčka a ukazuji rukou, kde jeho lokalita leží. V tom z okraje silnice od kaluže (nebo odkud) poodolétl pták, slavík! Pan redaktor mi moc nevěřil, jak prý to mihnutí takhle poznat, já už jsem ale zářil spokojeností (slavík tu vydržel) a jednou větou vysvětlil, že to je těch 35 let.
Zářila tam mrňavá střemcha bílými svícemi, teprve nakvetlými. Tam jsem jedinou slokou z přehrávače (záznamy už běžely) slavíka pozval. A co se stalo? Okamžitě znedaleka přiletěl a dal se do toho. Všechno je zaznamenáno, byli jsme oba, jak když jsme vyhráli na tiket. Taková profesionalita! A prohnanost.
Dál slavík zpíval a docela už neostudně (pěkně, na to, jak bylo zima) a nám vložil báječný podkres pro moje věty. O chladu, o ptačích cestách – no, poslechněte si na stanici Region sami. Upozornění na vysílání pro střední Čechy prý dostanu včas, tak to sem pověsím. A měl by to mít i archív později. Ostatní stanice téma převezmou, ale nedovedou nyní říct moment vysílání – Radiožurnál a Dvojka.
Slavičí háj byl prázdný, ale tam už téma bylo v oddechu technické. Vyhráli jsme! A já jsem se na sebe při tom úspěchu dozvěděl, jak jsem byl uveden v čase, kdy si mne tento redaktor na stanici pro spolupráci kdysi přebíral. Vytahovat se nebudu, ale byl jsem dojat. – A opravdu, nikdy se se mnou nenudil.
Natočili jsme ještě vstupy o druhé naučné stezce, co se chystá, o Slavičím háji, o čápech, kteří letos na „náš“ kněžmostský komín ve dvou už prvně snad poctivě usedli. I o VPZ.
I po sestříhání z toho bude mít Svobodín v éteru velikou reklamu. A zaslouží si. Za svého odvážného slavíka. A Dolnobousovsko, kam místo patří, bude mít taky.
Já už jsem to psal kolikrát, nemusíte tomu věřit, ale nejde mi o mne samotného. Dávno jsem se v médiích nasytil. Nemám Klausův syndrom, nepotřebuji se nad sebou obdivně rozezpívávat. Chci nadržovat slavíkům, dostat je všude, kam se mi povede. A s nimi tu jejich krajinu. Potřebuje to neméně. To je můj úkol, no, a že k tomu potřeba mne jako prostředníka – pak ano. Vezu se na vlně s nimi a těžím z toho. Uznávám.
Ale oni mají vždycky přednost.
Poděkování do vrbového prutníku na Svobodín, kudy mimochodem probíhá naučná a zážitková stezka Okolo Klenice za hrou a poučením.
Takhle to tam dopoledne čekalo.
Kdo někdy točil živě o přírodě ví, jak nesnadné cokoli objednat. A zvláště unikátní věci první. Nás se však štěstí drží.
