Mohl bych to tu nakopírovat, nikde nic není.
Na periferii města rozkvetl šeřík, je to možné? Když jsem se slavíky tehdy začínal, měly někdy problém vonět na devátého května!
Na přehrávku přicházejí zvědavci jiní, dnes párek mlynaříků. Tak těch je po krajině už málo.
Ani nebudu všechna stanoviště vypisovat, dvě už ani nemohu, zmizela. V Kosmonosích. A jedno z nich u koupaliště, bylo opravdu nádherné a s tradicí. Tolik příběhů! Ty mi zůstanou. Zmocnil se mne vztek, fakt, že jo. Já tady nechci být pořád ubrečený, ale je to opravdu jako kdyby mi odcházeli přátelé. To si sotva kdo dokáže představit. Když se tam klepete nad nějakou pěkností s kleštěmi v ruce. Už tam jezdit nebudu, místa jsou pryč. Byl jsem tak zmatený, že jsem v Boleslavi „zabloudil“ a z kruháče vyjel na „desítku“ a tam by se člověk otočil živý asi jen jednou.. Tak jsem jel vlastně zpátky na Hradiště. Vybral si v pravém pruhu to nejpomalejší auto. Zasmál se dávnému příběhu s letadlem u silnice a kubánskými studenty, znáte to doufám – toho, co je z něj teď kiosek a byl „i jinším..“. A jel jsem dál v klidu za tím couralem. Čas mne neovládal. Umetal jsem si jízdou hlavu. A pak mne to napadlo. Stavit se na Budách, jestli on tam ten otužilec není. Je! Rozezpíval jsem ho ze stejného místečka, ale po chvilce mne za ohromným kmenem topolu mazaně objevil a začal vrčet. Poprvé a musím se tedy krotit. Ještě jeho důvěru budu potřebovat. Hned za týden, abych nafotil, jak jdou tukové zásoby pod kůží „dolů“.
Doufám, že nezmizí během ochlazení. Bylo by zajímavé té neplechy využít vědecky. Říkalo se kdysi, že za takového stavu ptáci popoletí nazpět. Vlaštovky možná, jiní těžko. A slavíci? Kdo to ví? Mohl bych to vyzkoumat já.
Média varují před klíšťaty, oba slavíci byli zatím čistí. A já dlouhodobě taky. Bez repelentu. K nim asi otrávený.
