Zaměřeno na slavíky

Aby byl „slavičí blog“ širokým diskusním fórem, je otevřen i zajímavostem odjinud. Už tu byl zmíněn pozoruhodný výsledek z Orlického Záhoří, týkající se pelichajícího slavíka tmavého, dnes k posouzení dorazil další pelichající slavík, obdivuhodný neméně. Pochází z severočeských výsypek a získala jej pro ornitologii (i pro blog) M.Hanzlíková.

Řeč bude o tohoročním slavíku modráčkovi, před pár dny kroužkovaném a odhalujícím mimo jiné i to, proč je občas na jaře tak složité stanovit věk chyceného jedince.

Přestože literatura zná podobný případ, v Česku (alespoň dle mého rozhledu) bude nejspíše prvním doloženým. A stejně, jako nedávno I.Tláskal se slavíkem tmavým, i nyní Martina s zdokumentovaným středoevropským modráčkem, posunuli vědění o kus dál. A to je záslužné.

Mladý modráček – samička (podle dodané kolekce snímků).

Částečné pelichání modráčka je (téměř) souměrné. Začalo (pro kompletní pelichání adultů klasicky) na 10.RL a poté postoupilo jak k okraji křídla (9.RL), tak dovnitř mezi letky loketní (1.+ 2. /vypadlá/). Měněny jsou rovněž TL (1.- 3.), ale hlavně kompletně LK. Nevznikl tedy žádný předěl, žádné rozhraní pelichání na velkých krovkách! Pera křidélka zatím skvrny nesou, ale jak to s nimi dopadne, není jasné.

Zajímavý je rovněž rýdovák, už nyní chybí středová RP (1.pár) a bude-li výměna pokračovat, jsme svědky oněch „polovyměněných“ rýdováků pery odlišné kategorie, občas i s opakovanými skvrnami při ostnu. Skvrny „mladých per“ se stejně do jara výrazně odřou, nejen tedy že vyblednou, ale hlavně se ubrousí pryč.

RK sice zřejmě měněny nebudou, ale jejich prozatimní lemy také do jara zmizí. Rýdovák, přinejmenším v rovině krycích prostředních per, bude „kulatější“ a tak se při opakovaném pohledu na modráčka znovu nabízí otázka: “ Není-li možné u jarních ptáků vypomoci si kontrolou osifikace lebky, podle čeho zjistit, že slavík je loňský – tedy jen po částečném pelichání?“

A právě takový problém (i v spolupráci se stejnými kroužkovateli) jsme zjara v případě průtažného zahraničního kroužkovance řešili. Zúčastnění si jistě vzpomenou (úsměv).

To je slavičí křídlo z předvčerejška.

Jsou na něm poslední dvě původní letky (1.RL & 5.LL). Na nich je patrné třeba to, jak jarní slavíci rezavě svítí. O kolik peří za půlrok vybledne.

Na ukázkově pelichajícím křídle vidíme i zbylé „slavičí jedinečnosti“, jako třeba právě ono mnou tolik upomínané završování procesu (netradičně pro pěvce) pátou loketní letkou. Nikde jsem o tom dosud nečetl a nevím, proč to tak mají. Jsou samozřejmě i případy, kdy ve finále uzavírají proces kompletní pohnízdní výměny 5.LL s 2.RL (někdy může dorůstat redukovaná 1.RL). Věším to sem pro odborníky na tuto problematiku, aby uznali, že pelichání druhu je mimořádně zajímavé a v jistých ohledech i unikátní. A to jsem nechytil onoho tmavého slavíka ze Záhoří. To je teprve síla! Jejich proces je naprosto famózní. Chtěl jsem to zažít a nafotit. Tak snad někdy jindy.

Slavíkům Mladoboleslavska schází do odletu tak deset dnů. Těm nejčasnějším z těch, kteří hnízdili. Z nehnízdících to může být už nyní! Takové indicie samozřejmě mám.

Mladí také již přepelichali a nastupují potulku – zase, bavíme se o časných mláďatech. Tohle je jedno z nich. Ještě pár pírek na hlavě, v křídle jasně stanovit „rozhraní“ a vzhůru do bezinčí Mladoboleslavska!

A pak, jedné noci zamíří k jihu či jihozápadu.

Ještě bych rád k těm mým rukám na fotkách: Za normálních okolností jsou samozřejmě čisté, jenomže při chytání do sklopek pracuji v hlíně. Nedovedu si představit, že bych volil k zelené motyčce ještě bílé rukavice. Též bych mohl fotky nějak čistit, ale na to mi nezbývá čas.

Asi by to nevadilo, stejně teď na chytání nemám čas. V dílně doháníme skluz. Ale výsledek jsem si jeden přeci pořídil. Podařila se mi kontrola u Března. Další. Takže mám už u pelichajícího slavičího páru jednu kontrolu pro samce a jednu pro samici. Bohužel jsem musel už na samici použít sklopku a připravit se zřejmě o možnost ještě ji znovu v čase nějak kontrolovat.

Pozoruji na sobě, jak jsem se ornitologicky změnil. Po třiceti letech chytání se už klepu na to, jak chytnu slavíka s nedávno zavřeným kroužkem. Dříve bych líčil jinde a na nové. Úkoly jsou už stavěny jinak, stal jsem se specialistou. Konečně. Ono, když chce člověk směřovat činnost k novým poznatkům, nemá už příliš široký výběr. V tom mám jasno, proto ta přísnost.

Mám k těmto dvěma letošním jeden výsledek z loňska, jsou tedy tři a klidně mohu napsat, že v republice nikdo nic takového nemá. Jeden byl málo, tři dávají smysl. Ještě tak chytit alespoň jednoho z nich za týden, nejpozději za dva. Místo je to nevelké – zvlášť poté, co jej kdosi aktivní zmydlil jakousi technikou. I s křovím. Nechápu proč se to dělá.

Odbočím od tématu, ale mohlo by vám to přijít po chuti. Asi to mnozí sledujete, ale kdyby byl někdo, kdo o tom neví, tak přistupte na www.bto.org. Angličani tradičně „jedou“, teď mám na mysli druhý ročník vysílačů pro kukačky. Tak to je tedy síla. To zírám! Dávno se z Anglie rozletěly a první už je na Sahaře! To jsou tedy věci! Víme tak málo! Nějak jsem těch vykřičníků vysypal hodně, nechal jsem se více unést.

Už jsem tady psal, že dospělí slavíci taky mizí dřív, než se uvádí. Dělal jsem si legraci a sváděl to tehdy jen na „boleslavské“, ale samozřejmě to tak je. Teď tady ale ještě jsou všichni, nedokázal by to žádný. Odlet se ale špatně prokazuje, chtěl bych vidět ty všechny podklady pro stanovení odletu v literatuře. Bez provokace to nikdo „nedá“, kdyby se na hlavu postavil. Nevím, jak se k tomu došlo.

Zaujalo vás čtení o slavících tmavých, ani se vám nedivím. Ještě teď toho mám plnou hlavu. To nebyl neúspěch, ikdyž úspěch taky vypadá jinak. Byla to ta tuctová dřina, která se musí odmakat, aby mohl zas člověk doufat. Navíc v Záhoří se ještě bude chytat linie, takže šance trvá.

Chlapci, nezapomeňte pořádně fotit! Kdyby něco. Dovedu si toho slavíka představit, už zase poletuje. Kdyby se to přeci jen povedlo, z fotek bychom ho už „spočítali“ a byla by to rána jako hrom!

Pátek třináctého mi sice nepřinesl smůlu, štěstí jsem ale taky neměl. Od předchozího popoledne jsem prohledával Orlické Záhoří, tentokrát ve společnosti druhého ze znalců ptačí oblasti. Oba patří k vynikajícím ornitologům. Bohužel však ani jejich společnost neproměnila šanci ve výsledek. Slavíka jsme nenašli.

Velmi mi to připomíná loňskou situaci z posledních dnů května z jiného místa, stejně podivného, jako je tohle sakra blízké obloze. Prve jsem dostal taky k posouzení slavíka, taky nakonec tmavého. Ten byl z Českomoravské vrchoviny, z podobné nadmořské výšky (+ 600 metrů nad mořem) a ornitologové, monitorující mj. stejné druhy jako u Orlice (chřástal polní, hýl rudý) slavíka také s okroužkováním vyfotili. Společné oběma událostem je i to, že druh tam nikdy nikdo neviděl a neslyšel, přestože jsou místa pod kontrolou. Na Vysočině snad dokonce mělo jít o samici, v každém případě byl slavík dvouletý, jako ten ze Záhoří. Čekám od ornitologů na upřesnění prostředí, které jsem neviděl.

Na každý pád je zřejmé, že události se sobě podobají a nejen svoji neuvěřitelností. Jak to že se slavíci tmaví objevují tak vysoko v horách v podezřelých datech a v prapodivných stavech? Ukrývá snad zachycené nějaký náznak k přehodnocení pohledu na druh? V případě opačném – co je to za čímsi vynucené výstřednosti? A vůbec – co to je za slavíky tmavé, tu a tam zjevivší se v naší republice? Tak na to zatím nemám a nepomohla mi ani opakovaná návštěva místa posledního zjištění.

Kdo zná u nás slavíka tmavého a mohl by říct, kde se stala chyba? Prošel jsem před chytáním alespoň německou studii o pelichání druhu od pana Bergera a právě jemu jsem nakonec cestou domů dal za pravdu. Slavíka tmavého se vyprovokovat, zahlédnout či chytit během poctivých pokusů nepovedlo. Neplatí šablona pro odchyty slavíků obecných, tím jsem si jist.

Ale je tam krásně! Nebudete mi to možná věřit, ale mě to vždycky neúspěchy, mající ve výzkumu své místo, tak nějak kompenzuje. Viděl jsem úžasný kraj za horami kousek od Šerlichu; viděl jsem v sedmi stech metrech potoční nivu plnou devětsilů i tužebníků (ty právě kvetly); naslouchal jsem zurčení vody z poukrývaných stružek – a pozor – viděl hraniční Divokou Orlici. Fakt přenádhernou! Taky mě napadlo, že tady není vůbec rákosí, jen devětsily. Samé devětsily! Přečetl jsem si o kraji sklářských hutí na tabuli i o nelehkém životě lidí. Scházel jsem dolů na ten mostek s hraničními kameny často a díval se do vody Orlice. Jak je po té naší zemi pořád ještě krásně! A považte – most měl kované zábradlí z těch časů.

Most byl klenutý, s vynesenými kotvami právě pro nýtované zábradlí. A pod ním se na cestu Českem chystala řeka s polským pasem. Plná pstruhů, skorců, šutrů a vody – barvy žíhané mědi. Vyždímané ze slatí a rašelinišť, jak to měla Prosna. Tak tady se mi moc dobře dělala specializace a čekalo na zázrak! Když jsem pak ale viděl všechny ty pěnice a drozdy, jak v přítmí rozložitých devětsilových listů sbírají po zemi potravu, řekl jsem si: „Pokud se nějak podobně vnořil do země vypelichaný slavík, jsme tu zbyteční“. Ze sklopek už víc nedostanu. A třebaže jsem do poslední chvilky věřil, víc jsem nedostal. Ale je tam krásně!

Posledního června byl ornitology v Orlickém Záhoří chycen slavík tmavý!

Nevíme o tom druhu skoro nic, ale to už jsem tady kdysi psal.

Kdyby mi někdo sedmého července nadhodil, že osmého, pár hodin po tom, co najdu v poště fotky k posouzení, budu klopýtat džunglí devětsilů na česko-polské hranici ve výšce sedmi set metrů, měl bych ho za pořádného humoristu.

V první návštěvě jsem slavíka nezjistil (natož znovu chytil), ale pokoj nedám. Jde totiž o tak unikátní záležitost, že 150 kilometrů tam – stopadesát nazpátek a repete zas na pátek, není rozhazováním. Ten slavík totiž pelichá! Podívejte se, jak jej kolega I.Tláskal při kroužkování vyfotil.

Přestože se jedná spíše o pracovní snímek, dostačuje pro všechno. A domnívám se, že to bude pro naší ornitologii první obrázek takovéto povahy.

Protože se nechci k senzaci zatím šířeji vyjadřovat, ukončím vstup řadou navigačních otázek.

Jednu odpověď už mám! Prostředí je to úchvatné. Zítra se tam vracím nasáknout nezvyklou krajinotvornou kombinací. Znovu vidět vodu ještě klidné Divoké Orlice, ne nepodobnou odstínům Prosny, ráje polských slavíků. Tmavých i obecných. A jak to dopadne? Moc bych si jej přál chytit a zdokumentovat průběh pelichání. I posílit tvrzení, že tam jiný takový není. Že se tam zřejmě nehnízdilo.

Bude to těžké, slavík už podle výpočtu nelétá, peří z něj vypadalo takřka najednou. Nekomunikuje, neukazuje se. Pokusím se o nemožné.

Chytám u skvostných rybníků Kněžmostska – Střípku a Stržáku.

Z malé rákosiny křičí velký rákosník. Voda tu má barvu po rašelině, za zády klub modelářů v konci polního letiště oslavuje šikovné ruce. Vzduch je plný toho nadšení.

Pobřeží rybníků je nádherné. Březový i borový les s olšemi, vrbami, osikami, bezinkami i obtěžkanými maliníky při cestě. S pokřikem žluv, odhánějících vrány šedivky. Na obzoru hrb Bezdězu a naproti už první hradba mraků. Mám nalíčeno na slavíky a vzácnou chviličku času mezi kontrolami. Lovím svačinu a z auta vyháním žár, aby mouční červi (pro sklopkaření) nezdechli.

Souznění s krajinou přichází záhy. Na jediném bodláku, co po seči zbyl, se dějí věci. Stačí při něm chviličku zůstat. Jeho štětička svítí do daleka a nedá se přehlédnout. Však se to na ní taky střídá. Nechápu, co tu v tom žáru dělá soumračník. Orvaný žitím, šťastný po okraj! A po něm přicházejí další, na poupěti čekají v řadě. Poslužte si …

Řeknete třeba, jestli jsem se nezbláznil nad tou banalitou. Tak to ale není. Pro tohle tam jezdím. Pro obrázky s příběhem! A tímhle to nekončí.

Mám čas a přišel si užít. Políčil jsem na slavíka, který by měl tohle místo už pár let znát. Jestli to je tedy on. A dokonce ještě zazpíval, myslím si ale, že spíš v reakci na vyprovázení straky.

No, i to už ale stálo za to. Vždyť, slyšet slavičí tóny o prázdninách, to je vzácný moment.

Bavím se focením dvou mladých slavíků, které se mi podařilo odchytit. Zajímají mne jejich křídla. A pak je pouštím – a domlouvám, aby si v konci prázdnin, až poletí, dávali pozor.

Mohl bych být klipem pro jednu folkovou kapelu, která tady během Historického putování Kněžmostem (akce pro veřejnost) křtila cédéčko. Složili píseň o jednom z jejich návratů, kde se mimo jiné praví o „vedru, jako v Andalusii“ a mastných hubách z místního uzenářství. Jardovo skvělý uzený jsem k chlebu právě dokrájel a vedro jsem tady na tý placatý zemi sakra pocítil!

Hradby mraků si tradičně namlátily o rozpálený Hrádek nad Kněžmostem, ale slunce se přeci zachvělo. Něco přijde.

V síti zahořela vytoužená barva prořídlých brk a mě to postrčilo přes cestu. Nějaký hliník na noze vidím též, jsem zvědav.

Odnáším slavíka na stanoviště a mám náladu. Na kroužek jsem se samozřejmě podíval hned u sítě. Kdo by to vydržel. V dubnu 2008 mu byly při kroužkování nejméně tři roky a chytil jsem ho tu i v máji roku „10“. Teď je červenec roku „12“ a já vím, že mu je přinejmenším sedm let. Vypadá hodně v pohodě!

Mění peří tak razantně, že jej radši donesu k vrboví, aby mu domů stačilo popoletět. „Dal to s přehledem“.

Tohle je výsledný obraz krasohledu, za kterým jsem před polednem vyrazil. Budu mít letošní rok o jeden příjemný den delší.

Byl jsem na stopě už v roce minulém u Dolního Bousova, ale tam to ještě nebylo ono. Nabízím nyní unikátní obrázky pelichajícího slavíka, kde lze již s jistotu doložit rychlost růstu slavičího peří.

Pátá ruční letka se za necelé tři dny (68hodin 12minut) prodloužila o 16 milimetrů! Denní přírůstek tedy dosahuje přibližně 5,5 milimetru.

Protože bylo chyceno jedno vzrostlé mládě, lze konstatovat, že letos v místě ptáci konečně vyhnízdili. Proběhlo tam sice široké vysečení okrajů cesty, ale zřejmě až po hnízdění.

Nejdůležitějším úkolem zůstává vysledovat, kdy slavík (pokud možno oba rodiče) proces pelichání ukončí a odletí. Nezmizí-li ptáci do nedaleké řepky a nestane-li se s místem nic závažného, šance na získání vytouženého výsledku jsou po desetiletích docela velké.

Ústřední téma těchto dnů vyložím též pro vás, kteří ornitology (zatím ještě) nejste.

Slavíci musí před cestou vyměnit peří. Dospělí všechno, mladí některé. Dospělé proces značně omezí, mladé nikoliv. Chodím za nimi v těchto horkých dnech, abych pochopil víc.

Dnes o prvním svátku jsem navštívil jezero v Sukoradech. Tam se vždycky pěkně chytá, jsou tam pěšinky od rybářů a rád s nimi prohodím pár slov (s rybáři). Po roce je to milé. Jsou to nadšenci jako já. Nemůže jim (ani mě) vadit, že z vysoko usazené lávky odletují do hloubky koupající se děvčata (i chlapci). Zatopený lom je tu pro každého! I pro slavíky.

Maliny na severní straně svítily z buřeně a ptáci je lačně polykali. I mladí slavíci. Tak jsem jich pět chytil a okroužkoval. Zajímalo mě, zda už pelichají. Pelichají.

Těm z vás, co se v peří vyznáte, jsem chtěl ukázat nové zajímavé křídlo. Tady je. Docela síla v samém začátku pelichání! Schémata jsou k tomu, aby se (občas?) nedodržovala.

Ale my pokračujeme dál.

Je krásné, chodit tam v tomto čase. Jen málokdo ví, jak úžasně třeba voní po dešti zahřívaný pšeničný lán. Nechci si tu hrát na poetu, ale je to tak. Ty klasy ještě nejsou docela zralé, ale asi tím odpařováním vody vzniká nádherná vůně. Jsou to věci, které by nám normálně unikly. Nejsou asi tak docela pro nás, ale vyplatí se i nám o nich vědět. Fakt bych si to ještě někdy rád vyzkoušel.

Dnes jsem ještě chytil slavíka, přesídleného odjinud. To vždycky potěší. Není zdaleka, jen od Husí Lhoty z roku „10“. Letos tam nebyl, takže není důvod podezírat jej, že přesídlil za pelicháním. Prostě se přestěhoval. Byl zatím nejrozpelichanější, jakého jsem letos viděl.

Je tam krásně, v těch Sukoradech. Dřív jsem tam v létě pravidelně prohrával a nic nenachytal. Teď už mi to jde. Když jsem jich měl sedm změřených a vyfocených, jel jsem domů. Už to v tom úpalu nešlo. Kolem sletovali nádherní hřivnáči do obilí a tak jsem ještě na konci pod hrušní zastavil. Líbí se mi tady a když mám v hlavě volno, přemýšlím, jak to že se slavíci přeci jen neposunou početněji až k Turnovu? Co v tom vězí? I v tom je tohle místo úžasné.

Boleslavsko – chrastí to tady plechem, ale k žití to je.

Nad Kněžmostem si včera večer zase natloukla hubu o Hrádek bouřka. Ta panečku zdrhala! Jak se tam ty šutry nahřejí, Kněžmost nedají. Je mi líto všech po republice, co nemají Hrádek.

Dobře jsem si vybral. Jo, vlastně ještě tam musím letos na slavíky. Tak třeba zítra.

Jak to jde dohromady? Za komunismu by to bylo úplně jedno. Naši nebyli mezi vyvolenými a po mě – coby začínajícím ornitologovi – se tak kdejaký trouba s rozkoší svezl. A jakoby neměl být pádem režimu konec, na přelomu století se příkoří připomnělo. Nasbíral jsem rychle zkušenosti i protiargumenty, kdyby náhodou… Začal na sobě ještě víc pracovat a seznamovat s výsledky veřejnost. A získávat ji na svoji stranu. Přišel též zájem některých osvícenců z vyšší politiky a to bylo nadějné. A stav trvá.

Daleko lépe se mi dnes chodí do přírody, když mám podporu primátora města Boleslavi i jeho zástupce. Můžu se bez obav věnovat bádání, reprezentovat region jak nejlépe dovedu a dělit se s publikem, jež o to stojí.

O těchto senátních volbách už věřím, že najdu pro svého kandidáta v rodině podporu plnou. Potřebuji, aby za mnou stál člověk, jehož tým se mi osvědčil v již zmíněném vztahu; aby to byl současně i kandidát, který má reálnou šanci na účast v užším kole. Vím, že sotva napraví podle mých představ MŽP s jeho šílenostmi (zejména na Šumavě), ale na regionální úrovni se na spolupráci docela těším. Už proto, že z jiných stran jsem nikdy nabídku nedostal. Tady přišla už druhá. A co se týče otrávenosti z vrcholové politiky – každý vidí sám, jak to je.

Třeba můj hejtman! Čekal bych od něho mnohé. Že však v zápalu vygradované sebestřednosti načasuje politické harakiri s takovým citem do předvolebního klání, mne přeci jen trochu zaskočilo. Napadlo mne též (vyjádřeno „fejsbukovou“ terminologií), jaké by asi v současnosti muselo na jeho pracovišti zavládnout zděšení, kdyby po ránu všechny monitory pracovních počítačů přinesly s jeho obrázkem i pokornou žádost o „přidání do přátel“!

Tedy podtrženo: Též hejtmana si přeji jiného! Takového, který mne politickou polarizací zkusí ochránit od urážlivých výkřiků o živnostnících, z rozsvačených hub odborových předáků.

Z těch náměstí se šířil chvílemi povědomý strach. Ne z protestování obyčejných lidí, nýbrž z jejich zneužití bandou „lehkoživků“!

Byl jsem vždy od středu doprava. Není to pro mne v současnosti úplně jednoduché (s ohledem hlavně na „zelené“), ale směr měnit nemíním. Držím palce oběma lodivodům z boleslavské radnice – a vás přátelé, nikoho k ničemu nepřemlouvám.

No, to by tedy byla docela síla! Tak to tu ještě nebylo.

Pojďme ale za tím dnešním překvapením. Měl jsem v podvečer v tom dusnu chvíli a tak jsem po práci zajel na dvě hnízdiště ke Koprníku. Oba odchyty se týkaly samců, oba jsou k zaznamenání. První proto, že slavík má jedno bílé pírko na ohbí křídla (mám už takových důkazů řadu)…

…a druhý proto, že je prostě výjimečný.

Slavík v místě ještě nedávno zpíval, teď se tam v tom zčásti rákosinném lemu staral nejméně o jedno osamostatňující se mládě. Nepřekvapilo mne v síti zjištění, že jde o samce, jsou často v péči svědomitější, překvapil mne však stav jeho pelichání. Nabízím detail křídla a hned jej okomentuji.

Pták musel začít pelichat po půlce června (mezi prvními). K dnešnímu dni mu dorostly (oboustranně samosebou) 10.-9.RL; v délce 58mm dorůstá 8.RL. Za normální situace by mu dávno vypadly další dvě ruční letky a sestupně k okraji křídla by dorůstaly. Tady ale nic. Následující (7.RL) je původní a pevně drží v křídle. Proces výměny se dávno zastavil a dokončuje pouze růst oboustranně jediné(!) ruční letky. Pozoruhodná je řada loketních krovek, která by jindy byla kompletně vyměněna hned zkraje. Nyní od nových (poměrných k letce) se jen zvolna „boří“ další. Že jde o improvizaci v reakci „na něco“ potvrzuje i výměna-nevýměna ostatního peří obrysu. Rýdovák je původní, břicho dosud nepelichá, pouze na hřbetě v jedné z řad peří obnovuje.

Anebo jde o výměnu značně vleklou. Pokud by však měl pelichat tímto tempem, letěl by koncem září! Takto jsem viděl včera pelichat třeba pěnici hnědokřídlou. Ale ty fungují v docela jiném schématu výměny!

Temeno slavíka je podivně zcupované, rýdovák drží v toulcích. Pták vyletěl okamžitě na ztišený jarní zpěv do sítě těsně při zemi, bez hlasových projevů. Později se s ohledem na usazené mládě nedaleko ozýval varovným hvízdáním, stejně tak po okroužkování. V místě se trvale zdržoval, vztah k volajícímu mláděti byl evidentní. Samice zjištěna nebyla.

Proč se proces pozastavil a co bude dál po ukončeném hnízdění?

Proč začal s výměnou v čase, kdy vrcholila péče o mláďata? A je to vůbec otec od mláděte? Bude pelichání pokračovat podle klasického scénáře a bude vůbec dokončeno – uvážíme-li, jak kvalitní původní šat je měněn? V případě tohoto samce jde o většího slavíka (tarsus 29mm; RP 74mm), nejspíše tříletého, s tvarem křídla shodným pro L. megarhynchos.

Jedná se o první zjištění takovéhoto vývoje pohnízdního pelichání v rámci mého zaměření.