Konec připomíná začátek

Žádné komentáře u textu s názvem Konec připomíná začátek
Zařídil jsem si to nádherně. Tím, že jsem našel v novém století způsob, jak zjišťovat pelichající slavíky, mohu být s nimi do posledního dne jejich pobytu. Postupem času přibyl klíč k chytání těch, kteří už do sklopek nejdou. Co se však nedaří – chytit slavičí samičky na přehrávku. Pelichají-li, nikdo je z temného místa ničím nedostane. Provokace kontaktním hlasem je sice nabudí – prozradí, ale nepřiláká.
Tím, že slavíky mohu sledovat do konce pobytu, zjišťuji, jak chvíle připomínají začátek. Chodím po hnízdištích a odezvy den po dni řídnou. Až zbude poslední. To už prostředí prořídlo natolik, že je bylinným patrem vidět. Naštěstí slavík už je v třetí fázi výměny a může kdykoliv odletět. Činí tak však velice, velice vzácně. Jako by se „efekt znehybnění“ promítl i do času znovu získané vzletnosti. Při nakročení do křoví se slavík spíše schová, než uletí. No a to je právě problém.
Zažil jsem na Studénce slavíka, který se mi z sítě odrazil před dvěma dny, včera už tam nebyl. Je to na jednu stranu smůla, ale na druhou to má na mne neuvěřitelný dopad. Říkám si tak: „Kde asi je po prvním odražení z domova?“ A duše romantika má najednou potravy fůru!
No a vědec ve mě? Ten zase neskrývá hrdost nad vypěstovanou schopností vidět jim do života zas o něco víc.
Projdu místa samozřejmě i v začátku září, abych se ujistil, že nikde slavík nezůstal. Jednoletého poflaku poznám, ten reaguje jinak. Koneckonců – chystám se vše sesypat už konečně na papír a představit odborníkům.
Tak tady jsem nyní zhruba vyjádřil, co mi slavíci dávají. A ještě – ještě přec nekončím. Otestuji vynález kolegů z hor a za noci před ránem natáhnu a zahraji u Červenského rybníka zpěv slavíka tmavého. Už by to bylo bývalo proběhlo, ale bouřka mě pár hodin po půlnoci zahnala zpět. Tak uvidíme nyní. O tahu hnědých slavíků se ví tolik málo!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *