Dvěstě kilometrů bude konečně za mnou. Viděl jsem zas řeku Orlici, teď ale mocnou, v Pastvinách u přehrady. A pak už tmou k Loučné nad Desnou, po cestě, kterou od loňska znám. Jen nejedu v říjnu, ale pěkně v srpnu, na slavíky. Odchyty začaly i kvůli nim mnohem dřív, aby se vyzkoušelo, jak to s nimi za tahu je. Jedu i za chytači, s kterými se skvěle problematika diskutuje a vzájemně se stále dokážeme obohacovat. A došlo i na slavíky modráčky. I slavíka vzácného – tmavého. Zaurčoval jsem si dostatečně. U mladých samiček modráčků jsem demonstroval předěl/rozhraní pelichání (nečekaně blízko těla) a u slavíka tmavého jsem se těšil na stupeň tučnosti i vzdálenost mezi 1. a 2. RL. Nikdo o ní nemluví a mě se jeví zajímavou.
Pojďme k tučnosti.
Nečekal jsem žádný zázrak a vyšlo mi to. Mladí budou častěji, přinejmenším nad Evropou, brzdit po bezinkách, proto jsou jejich zásoby střední až mírné.
…
Prožil jsem v Červenohorském sedle dvě noci a dva dny, zážitek to byl po desíti měsících jiný, úchvatný však neméně. Prý pod světlo vozím štěstí. Do Jeseníků snad, ale na Rýchorách i později pod Tvarožníkem tomu tak nebylo! Tady ale fakt ptáci i letos létali. I za jasných (nevhodných) nocí! A jaká to byla přepestrá sestava. Zachytali jsme si parádně, počty však nebyly horentní a tak byl čas na doplňkové úkony.
Přijde mi legrační, že „na světlo“ tam už chytá kdekdo, i bez povolení! Křižák na okně se měl co ohánět, jak to tam i jemu v noci lítalo. Stal se oblíbencem hlavního kroužkovatele.
A teď vložím pár momentek pro dokreslení. A příště se k tématu vrátím více technicky.
(Ještě pro ty, kdož ornitology nejsou a museli by třeba sahat po knize: bělořit, krutihlav, oba druhy králíčků a křepelka).
