Ač bych měl téma, posouvající vývoj odchytů s využitím přehrávek o pěkný kus dál, na internetu je šířit nebudu. Nechám to pro tištěnou podobu některého z odborných periodik. Napíšu spíš o barevných chvílích při cestách za dopelichávajícími slavíky.
Byl jsem v neděli v místě, o kterém mi řekli staří manželé, chodící pravidelně na naši jarní akci za ptačím zpěvem. Abych pravdu řekl, podezíral jsem ten kout už před dvěma lety, ale je natolik „z ruky“, že se mi tam nechtělo. Jaká chyba! Kolik je dnes ještě míst, kde vládne ticho jako v trojúhelníku osad Lhotice, Boseň a Buda. Cesta tam vchází do listnatého lesa pravidelného půdorysu, kde to vůbec nevypadá špatně. Je klidný, při kraji s psími rovy, označenými dávno včleněnými kameny. Nešel jsem dál, zajímalo mne křoví příchozí cesty, s nádherným čtyřstěžňovým dubem. Slavík se v konci lemu opravdu přihlásil, ještě tedy neodletěl. Druhý už byl zřejmě pryč na cestě k jihu.
Utratil jsem tam mnoho času, odchyt byl komplikovaný. Už bych byl odjel, ale v poli kvetla vojtěška. Líbí se mi barva jejich květů, nádherná vůně – líbí se mi, jak láká motýly. A nic na mém vztahu nemění ani jeden přihlouplý písňový text (ač mám dechovku docela rád) – V tom Šluknovským výběžku, kosí Vojta vojtěšku… Teď mě napadá, jestli v tom není nějaká skrytější rozpustilost a poslední slovo nemělo být též s velkým písmenem – a sloveso pak v uvozovkách. Kdo ví.
Já jsem tam ale zažil jiné věci. Jakmile z mráčků pokaždé vylezlo slunce, navzdory chladnějšímu severáčku tam podél vyježděné cesty táhli nádherní naoranžověle nápadní žluťásci čilimníkoví. Kdepak je vyfotit! Tak svižný už nejsem. Tak tohle dění jsem sledoval rád! Už jsem to zažil před lety na březenských lukách v této době a jednoho tam tehdy i vyfotil.
A pak tu bylo divadlo druhé, v barvách ocelových. To vlaštovky, co jich kde po osadách vyhnízdilo, vyvedly sem mladé a učily lovit. Nad vlnícími se květy pluly natěsno a vyplašený hmyz hbitě sbíraly. Po přivolání potomka ve vzdušném sepětí pak s křikem předávaly sousta. Starší mláďata lovila sama, ta z druhých hnízdění byla závislá a jejich první lovecké pokusy se odbývaly vždy v pomalejším protivětru. Daleko výš pak lovily jiřičky.
Seděl jsem v starém a od těžké techniky vyhřezlém dláždění a vybavoval si dávné časy, kdy lidé z nedostatku práce ony páteřní cesty příležitostně dláždili. Dávno pryč jsou doteky loukoťových kol i okovaných koní a krav. Ano, i krav. Takzvanou „kravskou půlkou“. Korby univerzálních povozů – jednou s žebřinami, jindy s voznicí na močůvku. A kolem ovocná stromořadí! Kvetla, voněla, zrála a v barvách se k spánku nakonec ukládala.
Teď tu sedím na vyhřátých kočičích hlavách před hraničním kamenem, scelování uniklému do temného křoví. Slavičího křoví. Ještě že tak! A čas tam zůstal stát. Pár vybělených zaječích kostí a jinak ticho. Jen v proluce keřů mezi kopřivami na pcháči před sítí tence notuje květnová ptačí písnička. Poslední šance, jak opatrného slavíka přelstít.
Takhle nakonec vypadal a dnešní či zítřejší noc už v místě nebude.
