Na jedněch jsem skončil, na druhé vyjedu. Regionální nad Rohatskem jsou pouze jakousi vyvýšeninou a jde o místní název hřbetu s pískovnou. Jeseníky, to už bude jiná káva!
Vyjedu za táhnoucími slavíky! Oběma hnědými – tmavým a obecným. Už jdou sedlem z Polska, bude v tomto létě na ně už málo času, mám několik úkolů. Především mě zajímá tahová tučnost a začít bych chtěl u tmavého měřit v křídle zajímavý údaj. Pokud se tedy nějaký za noci naláká. Vloni bylo pozdě, letos je čas optimální. Třeba ale vyčkat správných podmínek.
Na rohatských Horách jsem zažil teď při chytání slavíků krásné momenty též, nejen vloni tedy v horách opravdových.
Tak třeba se stalo, že z kopce pásem trní postupovaly drobné sýkorky. Nevěděl jsem, o koho přesně jde (dalekohled nenosím). Až když přišly na samý konec aleje, poznal jsem je po hlase. Byly to babky. Chvíli nervózně poskakovaly po větvích nejvyššího černého bezu, byly tři. Jedna se nakonec odhodlala do žáru a dálky nad nekonečným polem k pobřeží Červenského rybníku. Když po chvilce zbylé též odrazily a začaly přeci jen – byť trochu mátožně – nabírat potřebnou výšku, první zpanikařila, vzdala a otočila nazpět. Už jsem je v dálce málem neviděl a najednou se zase blížily. Byl jsem zasmátý, šlo jistě o mláďata (staří by asi pelichali). Snad i sourozence. Snad i z regionu, před cestou světem. Usedly po větvích, volaly na sebe a vrátily se až do koruny přetížené hrušně nedaleko. Nesmál jsem se však dlouho, najednou odrazily společně, nabraly výšku a už jich nebylo.
Tohle jsou momenty, které mne na ptačích výpravách fascinují nejvíc. Život v nejpřirozenější podobě. Ptačí putování mne drtí snad ještě víc, než kterékoliv kolegy (při vší úctě k nim). I proto měním teď Hory za hory, budu se v nich dívat, poslouchat, fotit kytky a motýly, diskutovat s kolegy a věřit v štěstí. A třeba se obohatím. Vždyť nad oběma hnědými slavíky se vznáší ještě tolik otazníků a letošní rok byl po sezóně 2009 asi nejúspěšnější.
