ČSO prostřednictvím zástupců tvůrčího týmu převzala Cenu diváků za podcastové série o ptácích a všem okolo. K stoletým oslavám je to doplněk skvělý.
Je pro mne krásné si připomínat chvíle natáčení jednoho z dílů v našem parku. Prima je i to, že sledovanost běží příjemně. Lidé se prostě dozvídají kvůli osobnímu zájmu, a to je fajn.
Jedno upřesnění si ale dovolím: Přestože u slavíků je soudržnost párů prokázána v případech častějších než bychom si mysleli, pravidlem to zcela určitě není. Ani to v materiálu tak nezaznělo. Lze ovšem krásně vyzvednout potřebu zachování lokalit. Jde zcela o základní stavební kámen. Kdyby místo nevydrželo, podobné příběhy bychom nečetli.
Jinak ale – je to báječné, je to báječné, a jinými slovy: Je to báječné! Za krajinu tady, za slavíky – i za sebe ještě jednou děkuji. Spolupráce hezká.
Slavičí háj nyní chystá zklidnění. Listy seskakují k zemi po sezóně žití, voda z podzemí konečně mírně nastoupává, kotlinu přeletují křídla do dálek. A nejenom ptačí, což už tu taky zaznělo. Ovšem – představte si komickou situaci, kdy k jihu směřují některé můry formátu „osenic“, které se ve vzduchu spíše motají. Jejich přibližování se cílům působí značně komicky. Kus letí, a pak sebou smýknou k zemi. Za denního světla, proto o tom píšu. To divadlo je k vidění. Jasně, nalákala je především dokvétající motýlí louka, ale zastavily se a předvedly fígle ze života.
Závěrem nyní v devět čtyřicet devět bych rád poznamenal, že je za okny moc hezký den a já už do něj konečně padám…
