Zaměřeno na slavíky

Odjíždím-li na ornitologický punkt, říkám si, jestli to může téma ještě někam posunout. Jistě, jde o atmosféru setkávání, návštěvu známých míst, příběhy, vzpomínání. Ale samotný výzkum, může ho to rozšířit? Může, rozšiřuje a i to právě uplynulé marné nebylo.

… Podařilo se chytit mládě ještě „kropenaté“ a to je v porovnání s tím, co jsem zažil posledně u Kosmonos, kde mladí před odletem byli už jaksepatří ztučnělí, velký rozdíl.

Takže doklad o náhradním hnízdění u Žehuňského rybníka.

… Chytil se adultní pták, který měl v křídle ještě dvě původní letky – první RL a pátou LL. Tam jsem mohl předvést jedinečnost pro slavíka, kdy proces neuzavírá šestá ale pátá loketní letka. Důvod? Zatím neznámý.

… Třetím slavíkem, kterého se povedlo u nádraží v Choťovicích chytit, je adultní slavík, kterému chybí do ukončení pelichání tři dny. Ne že bych takové v „Galerii křídel“ neměl, ale každý další důkaz prospěje.

Chování těchto „těsně předodletových“ ptáků je vždy na lokalitě k poznání a jsem rád, že i tady můj odhad vyšel.

Pak jsme seděli na základně, sledovali bouřky na radaru a užívali příležitosti tu být. Jakmile se něco nad obrovskou hladinou zatřepetalo, ornitologové už ostřili skla. Vedou si zápisky desítky let.

Když se chytil rákosník obecný s maďarským kroužkem, který byl v místě kontrolován už na jaře, způsobilo to velkou diskusi i nadšení. Signálů z toho vycházelo hned několik, nebudu to pravovnímu týmu brát, zanalyzují si to společně, je to jejich úspěch.

I já jsem jim ale přispěl. Viděl jsem totiž u nádraží po elektrických stožárech pokřikovat na uštvané pěstouny mladou kukačku. Těmi byli ťuhýci a to se poslední dobou už moc nevidí. Kukačky se přespecializovali hlavně do rákosí. Vlaštovky kukačku co chvíli proháněly a ťuhýci čekali, až se jim „potomek“ odněkud vrátí. A protože ten na ně spoléhal s krmením, vrátil se vždycky.

Hezky tam bylo o víkendu a hezky tam osazenstvu nepochybně bude dál. Aby jim záměry vyšly jako mě víkendový, to bych jim přál. I oběma mladým pokračovatelům, kteří překypovali elánem.

Dnešní krátký odchyt mne uklidnil. Slavík k okroužkování, v místě narozený, je klíčový a posouvá výzkum dál.

Přihodilo se mi občas u jarních ptáků, že u některého nešel určit věk. Pak se podařilo zajistit kolegům na severočeských výsypkách důkaz pro slavíka modráčka, že rozhraní pelichání nemusí u tohoročního jedince vůbec vzniknout, že velké (loketní) krovky prostě narostou všechny nové už v částečném pelichání a předěl se nemá kde vytvořit. Takový to byl do té doby opěrný bod! Jen mě ten jejich výsledek postrčil k přemýšlení, protože však u této letní kategorie slavíků obecných nemám ještě „nachytáno“, podezření jsem raději „spolkl“.

Znovu jsem civěl do jarního peří zmaten, zklamán sám sebou, že neumím zas o věku rozhodnout. Co jsem za specialistu, když se znaky neumím pracovat?! Že by někteří mladí slavíci podváděli jako ti modráčci? To by o tom snad už někdo napsal, vyšlo toho tiskem dost.

Kdepak! Podvádějí i oni a tento výzkum si může připsat další bod!

Takhle ten mladý slavík v křídle vypadal. Tedy, spíše ona.

Na jaře, až z ručních krovek zmizí okrové skvrnky a peří rýdováku přijde o ostré špice s dnes nepatrnými skvrnkami při ostnu, bude tohle na určení oříšek. Zas bych si byl nadával, kdyby… …kdyby nepřišel dnešní den.

Mám už také k dispozici jedinečný materiál k tukovým zásobám mladých slavíků, téma brzy představím. Je aktuální pro ty, kdož chytají teď po nocích stěhovavé rákosníky. I zde se mi povedl před pár dny odchyt a musím říct, že jsem byl zaskočen. Jde o další stopu?

Navštívil jsem jeden motýlí web (Koláčkova galerie motýlů). Autor nabízí aktuálně právě otakárka ovocného a v galerii má i hodně otrhaného.

Soudí, že snad jim křídla poškozují lovící ptáci. Ano, je to tak.

Oba naši otakárci klamou tělem a to jim často zachrání život. Očka na dolním okraji křídel a ostruhy coby falešná tykadla zajistí, že ťuhýci, kteří jsou specialisty právě na lov motýlů, se občas napálí. Motýli pak létají potrhaní, udrželi však život a to se počítá!

Na stráních Baby nad Starou Studénkou je díky keřům ťuhýků stále dost. A proto tam v létě otakárci vypadají třeba i takto:

Otakárci jsou poměrně rychlí letci, ale ťuhýci jsou na motýly také dobří. Hlídkují na postranních či vrcholových větvích a třepotavým letem je přepadají.

Prolezu archiv a jednoho představím, snad nějakého najdu, v odchytech slavíků se občas objeví. Při kroužkování však třeba zvýšené opatrnosti, má ostrý zobák a umí jej výtečně používat.

Našel jsem mladého, tohoročního.

Jak ta živější část roku putuje naší krajinou, nabízí pěkné scenérie. Zas jsem viděl třepotání motýlic kousek od Klenice, namlouvání žluťásků čičorečkových v lukách, kde samička je bělavá, sameček žlutý a menší. A na rozdíl od ní, poblázněný. Slunce na ně ukazovalo prstem, když naplňovali poslání. Tohle moje kroky vždycky zastaví, dokážu energii všech těch droboučkých dočkání se pobírat. A drží dlouho.

Nikdo z nich si v krajině nestýská, k čemu taky. Teď běží každému jeho jedinečný výměr, a znají-li být šťastni – pak určitě jsou. A přitom jde co chvíli o život!

Začneme psát nový měsíc, slavičí už poslední. Už teď některá místní křoví o ně zchudla.

Najdete tady reportáž od Žehuňského rybníku, kam se chystám diskutovat a kolem rezervace chytat slavíky. Běží tam odchyty rákosinových ptáků, vedené týmem odborníků.

Pak pojedu do Jeseníků k odchytům na světlo. Taky tradičně. Tam zastihnu asi poslední slavíky letošní sezóny.

Mezitím ovšem ještě projdu místní křoví, budeme sledovat tukové zásoby budoucích migrantů, i případné prodlevy doma. Až odletí, dáme se do úvah.

Tak ještě měsíc prázdnin, ještě tři dekády v terénu! A výstupy z nich na slavičí blog.

Ať se vám daří, máte-li chuť se o to pokoušet.

Jen jednou za rok se dostanu přes Podlázky k řece, na dohled hospody Rožátov. Je přes řeku. A tady kvete louka, pěkně neposečená, obstoupená křovím. Nedaleko je městská čistička. Křoviny tvoří neúplný lem, někde jsou řidší, nahrazeny spíše osikami, místy příznivě temné.

Přijel jsem na slavíky v tom letním horku. Než se pochytali, prohlédl jsem si louku. Kdepak, tady otakárci nebudou, chtějí kopečky! Čerstvě se tu ale vylíhl na šťovíku ohniváček černokřídlý a přestože je v krajině zatím k vidění, zvěčnil jsem ho.

Ze slavíků byl mezi kroužkovanými jeden mladý a to je důkaz, že i tady pod městem to vyšlo. Letošní rok byl pro ně dobrý.

Ale i pro druhy vzdáleně příbuzné, i tady se totiž chytaly mladé červenky a pak se chytil tenhle ptáček!

Vím, že tu jsou, loni jsem chytil pelichající samičku. Taky sbírají v temných keřích. To mládě se sotva osamostatnilo a musím přiznat, že jsem podobné v ruce ještě neměl. Někde si to v encyklopedii vyhledejte, už jsme o nich letos psali.

Řeka je krásná a lidi si jí užívají. Někteří bydlí přímo u ní a v zahradách svedených až k vodě, teď za letního času grilují, popíjejí pivo z té hospody (taky jsme to tam co studenti zasekli) a je jim skvěle. A tak si říkám – teď nikdo na Jizeru nenadává, že hrne občas před sebou baráky, teď je u ní všem báječně. Tak jak to je? Já bych tam taky rád bydlel, každou chvíli byl slyšet ledňáček, výš u jezu cákali ve vodě děti – taková milá pohodička. I rybáři to místy zkoušeli, voda vypadala i pro ně krásně. Nadějně.

Už po řece dolů táhli horští konipasi, letos někde narození. Řeka funguje skvěle. I pro netýkavky. Ale zvykl jsem si i na ně.

Oproti loňsku, kdy jsem byl v místě prvně, byli slavíci někteří jinde. Ale vyšli všichni a bylo co fotit. Nehnízdí jich tu asi příliš, ale dva páry jistě. Dobře, že se to tady nemění.

…

Dnešní den je počasím pěkný. Tak je to správně, tak to má být. Tenhle den června je totiž významným a hned řeknu proč.

Před několika lety vyzkoušeli v Anglii prvně pro slavíky geolokátory. Z desíti vydržely dva, „vydržely“ je možná silný výraz, ale svátek z toho byl pěkný.

Jeden přístroj zaznamenal cestu do zimoviště a moment odletu z něj – pak vyhasl. Druhý měl problém už po cestě tam, do odletu nevydržel, ale nějaké údaje přeci ze sebe vysypal. Nechci tady teď analyzovat cesty dvou ostrovních slavíků obecných – to můžeme jindy, důležitější je, že oba opustili Anglii právě pětadvacátého! To je na tom dnešním datu pěkné a provokuje to podívat se k nám pro srovnání.

Odlet je to časný, ale do Anglie druh přilétá dřív, časný se tedy zdá jen nám.

Máme my takové borce? Máme. Znám jich několik, ale není jich mnoho. Jsou to ti, kteří nehnízdili a pelichali dřív. Ty dnešní noc – a bude dobrá, zdá se mi – z krajiny sebere a postrčí k moři.

Byl jsem u Dolních Stakor, objevil nové místo a hned se s ním spřátelil. Je stranou v polích a už se těším, jak to tam musí vypadat v máji. Lesík je to malý, nese stopy po socialistické skládce, ale léčí se. Jinak je okolí té úhledné obce v pohodě. Je milé.

Co se mi tam přihodilo.

Jednoho z dvou zjištěných slavíků jsem chytil, je velmi důležitý a souvisí s nadpisem. Patří k těm časným. Letět může už o nedělní noci. Tady je a jen odborník pozná, že dva dny pobytu doma v jeho kabátě jsou ještě potřeba.

Chtěl jsem na něm představit i jak vlastně vypadá slavičí šat „podzimní“, jak je sametový, jak jiný toho jarního – byť jde o stejné peří. Já ale od něj odběhnu na chvíli, protože jsem zažil to, co na dvou místech regionu už dříve. A nejde jinak, pořád mám proto slabost, už jsem to taky psal.

Bylo slunce i správné datum pro letní pokolení toho zázraku a to já už hlídám pohyb na květech. Jasně! Slunce na chvíli mrklo a pohnulo tou kamejí na fialové štětce. A už jsem letěl pro foťák! Motýl zakroužil a zmizel. Jenže já mívám štěstí v krajině, ona ví o mých radostech a pomáhá mi k nim. Motýl se z nadlesíku vrátil a šup na kytku! No a já byl nablízku.

Fotím a fotím, děkuji oteplování klimatu a bylo by to tady někde u toho polního hnojiště klidně na dobrý kafe – jakou mám radost.

Místní ťuhýci mu utrhli pravou ostruhu, ale sameček patroluje v místech vesele dál.

Odvedl mne na kopec, ani sem nevěděl, že tady takový je. Spíš bubínek a vojtěšky po něm začínaly kvést. Co tady bylo motýlích křídel! Žluťásci čičorečkoví i čilimníkoví, i řešetlákoví. Baboček, modrásků, bělásci i soumračníci, okáči! No a ten otakárek ovocný, u kterého mi bylo jasné, že nebude sám. Nejvyšší bod v okolí a po květech takhle strakatý! Zas sem ve správnou chvíli na správném místě! Nebýt slavíků, nikdy bych ze silnice neodbočil a nenašel ten příležitostný ráj. Kolik podnětů jej tu pro mne navodilo.

Škodovka vyplivla lidi po čtrnácté a silnice od Horních Stakor je v páteční šňůře žene do křižovatky. Ale tady jsou kolem žně a tak vzniká zácpa. Jedni doleva, druzí vpravo ke Kněžmostu. A já už taky balím. Mám toho doufám ve foťáku dost.

Ještě k tomu slavíkovi.

Měl kroužek z roku dvanáct, kdy jsem jej chytil u Koprníku, kde taky tehdy pelichal. V roce třináct si myslím, že hnízdil už tady. Kroužky je v krajině stopují.

A malá krimi(?) zápletka.

Pámelníkovým pralesem jsem se kousek proklestil kvůli plácku na chytání. O kmen dubu tam stála opřená taška s uchy a kapsou na zip. Bachratá, kožená. Nakonec jsem ji rozevřel – jak jinak. Byl v ní červený svetr s pletenou šálou, všechno zcela rozpadlé a všude mravenci. Jak dlouho se tyhle věci rozpadají – třicet let? Kdo ji tam opřel a jaký měl záměr. Křoví ji uzamklo a já stav nechal pokračovat. Zapnul jsem ji, jak byla před tím. Jen k ní teď vede tunýlek.

Zajímavý svět jen kousek od silnice.

Spolu za slavíky, byl jsem za motýly. Kousek za městem. A podíval se po čase na jeho východní část – něco příšerného! To je nářez, krajina definitivně zhranatěla.

Modrásci tady na kopci však ještě poletují. Dobrá zpráva, co nezajímá.

A kytky pro ně ještě voní. Takže druhá dobrá! Už jsem to ale slyšel, míří sem výstavba. Ne krabic, domky tu budou, není-li to drb. Z nich pak vidět panoramata! Doufám, než se to rozhoupe a čas naplní, jak těm jabloním v textu od Kainara, že mě pod kopcem něco přejede. A zaslechnu vrby od Gellnera, že sem si moh´přeci jen vybrat líp!

Co už na tom sejde, nechtěl jsem vidět modrásky brečet.

S večerem vložil: Ten, co vystupuje z roští..

…Od začátku poslední dekády července už nemusí být chycený slavík s kompletním šatem vždy mladý! Může jít o starého v čase odletu či o podobného na tahu. Předpoklad mizivý, ale možnost tu je.

…Od začátku poslední dekády července už může být tohoroční slavík přepelichaný do šatu dospělých a my se s takovým můžeme při odchytech setkat.

Mladý slavík má v křídle předěl pelichání v podobě dvou sousedících generací velkých krovek. Zejména u slavíka tmavého však nejsou skvrny ve špicích nevyměněných per příliš patrny, rozdíl v odstínu hnědé – co si budeme povídat – kdo ho vidí? Skvrnky mají vůbec smůlu, že se rozpíjejí na krovkách právě směrem k prostředku řady v křídle a vlastně ty na juvenilním peří výrazné nám zmizí částečnou výměnou. Hustota praporů je též relativní a k tomu příliš neplatí, že na předělu najdeme nová pírka delší.

Pomůže tak ještě i v začátku září stupeň pneumatizace.

Starý slavík má krovky jednu jako druhou a široké. Pozor, hnědavý lem krycích ramenních per není znakem mláďat! Znakem pro ně je spíše skvrnka ve špici druhé či třetí „tercie“. Vídíme-li ji tam.

U starého slavíka prohlédneme křídlo od spodu (na rubu) a rozfoukneme kořeny letek, není-li někde ještě zbytek toulce či pero ještě neroste. V úvahu u slavíka obecného přicházejí letky – první a druhá ruční, pátá (vzácněji šestá) loketní. Tam můžeme najít důvod, proč pták ještě neodletěl. A prohlížet nutno křídla obě!

A ještě něco navíc přímo z terénu. Slavík i v samém konci procesu pelichání má v peří nápadné úlomky „voskových“ toulců, což se jeví jako „lupy“. Dobrá stopa.

Pro slavíka obecného neplatí co na ostrově Hiddensee u slavíka tmavého. Tady u nás adultní ptáci, hned jak peří doroste, odlétají. Neodlétají však, aniž by křídla nebyla plně vyvinuta. A neplatí u nich co v Německu, že po přepelichání se „rádi“ ozývají. Zůstávají tvrdě teritoriální, nesnášenliví. Nekomunikativní.

Věk lze posuzovat i podle rýdovacích per.

Pozor, slavíci tmaví však nemají prapory výrazně úzké ani u prvního velkého peří! Skvrny ve špici jsou u nich často nevýrazné – spíš než vybledlé – bělavé.

Pozor, šupinatost kůže břicha není znakem ani pro jednu kategorii!

Hladové pruhy v peří nemusí vždy, v řadě srovnané, vypovídat o růstu ocasních per mláďat. Adulti využívají z tří scénářů výměny i ten „spontánní“, kdy pera rostou též souměrně.

Zbývá popřát vám u sítí – na ornitologických táborech či jiných punktech – hodně štěstí na slavíky. První se ve vašich časně ranních kontrolách objeví už za pár dnů. Zdržte jej pro sebe o minutu déle, prohlédněte a zdokumentujte. Ti s trusem od bezinek budou s vysokou pravděpodobností letos narození. Pomocné kritérium, o něm nemluvte, ať se nám nesmějí.

Když už jsem zmínil tábory pro mladé zájemce. Není lepší příležitosti. Zažil jsem nádherné – co pomocník.

Všem mladým účastníkům chci věřit zájem a organizátorům hlasitě děkuji. Za naši ornitologii.

Hodně let si říkám, že se u toho nadjezdu zastavím, dokázal jsem to až dnes.

A současně jej potvrdil jako poslední „slavičí“ ve směru od Mladé Boleslavi k Turnovu. Musel jsem se z „erdesítky“ ale vydat až do Mnichova Hradiště a odtud pak zpět k Přestavlkům (samota).

Nevjel jsem ještě ani na most a slavíka jsem otevřenými okny slyšel. Bylo to překvapivé, už se totiž neozývají. Na jeho naříkavý hlas odpovědělo mládě kdesi v příkopu, zjara jistě zavodněném. Vystoupil jsem z auta, vypráskal z kopřiv zdivočelou kočku až za most a porozhlédl se v místě po vhodném plácku. Prostředí neznám, hnízdištěm asi je, i když ptáci mohli odněkud z okolí klidně přicestovat. Šlo o samce, v odezvě totiž škobrtavě zazpíval.

A pak se mi chytil v pelichacím prostředí slavík s takovýmhle ošacením. A pár křížků mu bude! A taky je zajímavě zachovalá předposlední z řady a z těchto poslední zbývající (5.) loketní letka. Docela síla. Vůbec šlo o zajímavého jedince, mohutného, na vysokých nohách.

A víc už nepřišlo nic. Ptačí hlasy dávno utichly, řvala o kus dál jen dovolenková silnice. Stejně nevěřím, že tady v těch prostředích ptáci vedou nějak dlouhý život. Je to dost „o hubu“.

Slavík v takovémto stavu podle mne není schopen doprovázet mládě. O nějaké pozdní hnízdění ale jít muselo, už kvůli ještě žadonivému hlasu mláděte.

Vysvětlení bych měl jediné, dost „na vodě“. Mohlo se stát, že nějaký jiný slavík se tady potuloval s menším mládětem a ten co se mi chytil, nebyl autorem hlasů, co mne zastavily. Znám totiž případy, kdy rodiče odsunuli pelichání pro výrazně zpožděné hnízdění. A taky vím, že při provázení mladých jsou ptáci chviličku tu a hned zas jinde. Jak si zrovna potomek s nekontrolovatelnými křídly vymyslí.

Jsou přeci jen příběhy, které se nedaří rozplést. Tento k nim patří.

Vyrazil jsem do sobotního předpoledne a pořídil pro vás během chvíle materiál k náladě.

Horko mne brzy otočilo domů, nedá se v křoví téměř hýbat.

Poblíž Násedlnice slavíci zmizeli, došlo tam k přeměně hampejzu v louku s včelami. Dílo pěkné, pro přírodu. Věřil jsem při tom, že se ptáci udrží v lesíčku za cestou. Neudrželi, dva roky nebyli. Teď jsem to tam zkusil a mám radost. Už zase jsou. Nebo tedy – alespoň jeden. A ten je pěkný, pro můj fotosběr potřebný.

Je prvním letošním, který už nemá jedinou starou letku či rýdovací pero! Za 9 dnů může být pryč! Takže jeden z těch rychlých, kteří nečekají ani na přelom prázdnin. A zřejmě v hnízdění neúspěšný. Tady je.

(Ještě poznámka – žíhání na letkách je od průsvitu slunce keřem, není to jinak).

Hned se jinde chytla mladá červenka, která cvrkala kolem. Věděl jsem, že ji budu kroužkovat. Chytají se totiž skvěle.

A pak přišlo překvapení a z něj jsem pro vás udělal tajemnost. Schválně se podívejte, ještě jsem využil takového snímku, který stínem zakrývá klíčový znak. Kdo je na obrázku?

Patří k pěvcům rovněž s rychlým pelicháním, zejména severské populace. A patří k druhům, které se během pelichání chovají úplně stejně jako slavík, v druhé části procesu „spadnou k zemi“.

Kdo by nevěděl, najde jej pod vědeckým názvem P. Phoenicurus. Jedná se o adultní samičku a já přidám obrázek další, který vše objasní.

Je úsměvné, jak prostředí v letním předpoledni – totálně mrtvé (neozývají se žluvy ani černohlávci), je ve skutečnosti plné ptačího života. Jen ve fázi jiné, nenápadné.

Líbí se mi ty „masky“ naší krajiny. Kdo přijde na to, jak pod ně nahlížet, nevěřím, že by nebyl spokojen.

Když kvetou lopuchy, je slavičí pelichání v půlce. V jejich křídlech zbývají poslední stará pera – jedna či dvě letky loketní, no a někdy i první ruční (zakrslá).

To bývá zajímavé chytání, slavíci přestali létat, uklidili se do nejtemnějších prostor. Dřív bych takové chytit nedokázal, pro klid dávné duše – ani jsme o takových nevěděli (kde jsou, že takto žijí), dnes to jsou skvělé zážitky.

Vyrazil jsem do místa, kde jsem za slavíky byl před dvaceti lety a tehdy je tam nezjistil. Přesto, že to bylo „na udání“. Letos, když jsem kontroloval sibiřské kosatce pod lesíkem na potoce, slavíka jsem odtamtud uslyšel. A těšil se na den, který přišel včera v podobě chytacího pozdního odpoledne – spíše podvečera. Krásný zážitek!

Opravdu jsem slavíka v místě „zaměřil“ a také pro okroužkování za chvíli na chvíli získal. A protože je lesík izolovaný hluboko v polích, měl jsem tuchy, že zde zůstal celý pár. A už jsem o druhém věděl též. A když to zkrátím – okroužkoval jsem jej taky. No a než se slunce sklopilo za silnici s legračním lemem kukuřice, věděl jsem o třetím, asi posledním. Ještě mi nakrvavělý disk stačil posvítit k nafocení křídel třetího ptačího ježatce.

Proč takové získávat, když mnoho na nich nezměřím? Pohlaví neurčím, neurčím věk, nezměřím a nepřečtu křídla, rýdovací pera rostou nová, takže taky nic. Zapíšu jen délku běháku a hmotnost s tukem. Proč o takové slavíky stát? Pro unikátní snímky jejich rozpelichaných křídel! Myslím si, že podobnou kolekci nikdo nemá. Kolekci, která dvěma sty doklady rozkrývá fenomén pohnízdního slavičího pelichání v čase, schématu i bizarnostech. A jak napsal před půlstoletím kolega Berger, zkoumající proces u slavíka tmavého v Německu – jak se k poznatkům přiblížil, už ho to nepustilo. Je to totiž i velká změna pro specialistu, který si objektem zájmu zvolil druh obyčejně hnědý za každých okolností. Žádné proměny v šat svatební, žádné parády samečků! Teď člověk konečně přichází k situacím, kdy každý slavík je jiný. V stavu pelichání. A není-li, pak to je doklad stejně skvělý, stopa, že proces je mnohým společný časováním.

Když kvetou pcháče, je to ještě fajn. Hůře bude, až dozrají. Jednak budou slavíci už na cestě – druhak si těch bodláčích paliček vyneseme z křoví na mundůru. Teď ale kvetou, slavíci tloustnou a koukají po obloze. Jak stojí hvězdy a kudy chodí měsíc, krmí se od rána do večera, mezitím pomáhají na svět čerstvým pírkům a hlídají po zemi, nečíhá-li někde hranostaj. Neozývají se, v místě splývají.

Já ale dnes vím co vím a proto mám jejich pobyt k nahlížení v plném výměru.

Něčemu v přírodě porozumět – to je nádherná věc!

Přídavek: Po nočním tahu se na okraji zastavili dospělí rákosníci zpěvní. Početně a zvědavě. Stál jsem v kraji řepy cukrovky těsně před stěnou rákosí a vrbiny a pustil jim tenký zpěv slavičí. Do rukávu by mi málem vlezli! Krotcí, po noci udýchaní ale zvědaví. Za chvíli se zvednou, až slunce spadne za Bezděz a Domousnickou branou v Chlumu úval Klenice opustí. Anebo jinudy, samozřejmě je to jejich věc. Ale odletí a myslet po cestě domů nad tím, odkud byli a co je čeká dál, to je hezký puntík za návštěvou krajiny dětství.