Zaměřeno na slavíky

Stromečky už jistě vydaly všechny dárky všem, kteří k nim přišli, já nabízím dva.

Leucismus u slavíků mám zdokumentován jen v jednotlivých drobnostech, pírko – dvě.

I tady tomu není jinak. Pírko v křídle však je delší a působí komicky. A dalšího jednoho takřka stejného bych v archívu našel.

Jsou vždy takoví slavíci zajímaví. Mám jednoho, který časem „zešedivěl“. Znovu ale jen v případě jednoho pírka a nemohu si být úplně jist, zda prve jsem problém nepřehlédl. To by možná řekli jiní, zda je možné chybu v přenosu pigmentu během života nabýt.

Slavíků leucistních mám asi deset a dobře se pamatují. Nejčastěji bývá problém na hlavě.

A ještě jednu zajímavost vyzvednu.

Velmi často i odborná literatura připisuje slavíkům černé oko. Sami vidíte, že tomu tak ve skutečnosti není. Několikrát jsem už na chybu upozornil. Oba hnědí slavíci jak obecný tak tmavý mají duhovku nádherně hnědou.

A ještě jednu přidám.

Španělští kolegové hledají u samců „námrazový efekt“ na krku. Sleduji ten znak dlouho a nedá se říct, že by platil. Výraznost „lítá, jak půllitr v nůši“, některý je šedivý nádherně, jiný málo. S tím ještě, že samozřejmě ptáci v prvním peří tolik „nemrazí“. No a samičky? Mají i nemají, jak které. Tento slavík, jak vidíte – nic moc.

Vážení příchozí.

Slunovrat nám už nalil sílu, slavíci jsou všichni v zimovištích (i ti tmaví), co víc si ještě přát. Asi štěstí. Ono je to už strašně odrčené, ale bez štěstí se daleko nedostaneme. A vůbec teď nemyslím na ty s vsazeným tiketem.

Štěstí je potřeba jinde, hlavně v životě. A taky v ornitologii! Vždyť kolik jsem výsledků – těch špičkových – pořídil bez něj? Moc jich nebude. I když prý přeje připraveným, jak mi řekli kdysi ze stanice, v případě objevu hybridní samice ve volné přírodě. To ostatně ocenil i pan primátor města na soutoku Klenice a Jizery. Vždyť se to tehdy (jak strašně to letí) narodilo na městské periferii! To je jakýsi nadrozměr toho štěstí. Kdybych asi všude očekával takový moment pro výzkum, tam opravdu ne.

To slavík „Ital“, ten si pro tu událost vybral svahy pod Babou a to je nějaké místečko!

Výhled na severovýchodní panoramata – a že tam těch kamejí je! Třeba Trosky nebo Kozákov.

Na Troskách nahoře chytil jednou v létě v noci netopýrář do sítě králíčka ohnivého na tahu. Kozákov nám až sem nasypal nádherné šutry – drahokamy.

A víte co, já sem jeden dám. Už ho možná odněkud znáte, ale sedněte si k němu a chvíli se skrz něj dívejte.

Vytáh´sem ho jednou z Jizery. A tu mám taky rád. Ale to bych zas odbočil, dám ten achát a končím.

(Jen pro Štědrý den, ještě přijdu).

PFky posíláme až po prvních svátcích.

Bylo to 5. července 2011 po čtvrté hodině odpolední.

Chytal jsem slavíky u „erdesítky“ kvůli dokumentaci pelichání. Chytil jsem samičku, o takové fotky zvlášť stojím, toto pohlaví je ve výzkumu podchyceno v počtech nedostačujících. Najednou do ní fouknul vítr a vytvořil tuto legrační situaci. Sotva jsem jí pak peří uhladil, poslal jsem ji k šípku, kde jsem ji prve chytil.

Bylo to 30. května 2014 před jedenáctou hodinou polského času.

To jsem dostal prvně u Prosny jaksepatří za vyučenou. Očekával jsem slavíka obecného a on to byl prohnaně zpívající slavík tmavý, výzkumem již sledovaný. Jak jsem mohl takhle naletět! Dnes by se mi to nestalo. S tím, co konečně víme, jsou už na nás krátcí.

Bylo to 3. dubna 2012 před půl sedmou večer.

Ten rok se mi zdálo, že bělohvězdí modráčci vůbec přes Koprník netáhnou. Byly takové roky, bídné, nepochopitelné. Ostatně, teď začínají jejich stavy haprovat, kdo ví, co se stane.

Neměl jsem čas do močálu chodit a v pěti návštěvách – nula. Táhnout ale nějací přeci museli, vždycky to je tak, že si nemůžem myslet, že na čihadle všechno pobereme a máme přehled. Našel jsem pak na cestičce tuhle hrůzu a polil mne pot. Krahujec. Už se mi to tam v bezech ostrohu stalo v nedávném století, taky jsem si říkal, kdo ví, jestli tudy vůbec táhnou nějací slavíci v létě. No a takřka na tom samém místě jsem pak našel peří z jednoho nepozory – taky mladého, jako tenhle modrák. Krahujci to umí, letí nad bahnem vedle rákosí, když není vypuštěno – tak uličkou v bezech a jak pták odněkud vyletí, rozdílem rychlostí a v panice oběti to rozhodnou ve svůj prospěch. Co s tím kdo nadělá.

Peří jsem si posbíral do zipového sáčku jako kriminalista, mám ho v kabinetu.

Bylo to 15.května 2010 před horským polednem.

Tenhle veterán je unikátní vynuceným doplněním rýdováku.

Přišel k tomu někde mezi Indií a naší horskou rašelinou, možná i na zimovišti (to bylo označeno našimi znalci teprve nedávno). Modráčkovi narostlo peří jakoby první generace, zatímco pravá strana ukazuje učebnicově tvary letitých jedinců. Aby mne někdo nebral za slovo – samozřejmě, že defekt mohl vzniknout už třeba při pelichání v kosodřevině koncem léta.

Všichni čtyři slavíci si zaslouží, abychom si je tu připomínali. Obecný, tmavý, modráček středoevropský i ten tundrový. Kdo by nevěděl jak vypadají, projděte si blog a určitě na ně narazíte.

Chtěli byste mít doma takovou zahradu? Asi ne. Já bych ji bral, ale nemám odvahu to prosadit.

Tak sem se vracel slavík.

Je to známý příběh. Jmenuje se Obraz, který jsem hledal. Já bych ale tu vzpomínku rád dnes uchopil jinak. Mám k tomu obrázkový doprovod. Tak nejdřív tu zahradu, která už bohužel neexistuje.

Jednoho jara se její slavík nevracel a už jsem si dělal obavy. A pak přeci přiletěl. Podle kroužku jsem ho poznal.

Přiletěl ale v tomhle stavu.

Zhruba před dvěma týdny po něm někde při návratu něco hráblo. Ztratil peří, ale život uchránil. Teď mu rostlo nové, byl doma v zahradě, a protože se opozdil, začal zpívat zčerstva. Hned první noc.

Už se k tomu tady vracet nebudu, ale opravdu jeho příběh vypráví i o tom, jak jsem ho jednou přistih, když zpíval mezi květy té magnólie. Věřte, byl to zážitek. Moc podobných jsem za ty roky nezažil.

Pak měl příběh pokračování, smutné. Hned následujícího roku zahrada i s domem vzala zasvé. Nechci to tady znovu odvyprávět, možná to někde je, ale já toho slavíka i pak podle kroužku našel. Přidržel se Klenice a usadil v místě říčního soutoku. A přilít pak dokonce ještě jednou, to už se chytit nechtěl, ale povedlo se. Potřeboval jsem ho, protože jsem v dalekohledu viděl, že má něco s okem. Nakonec to dobře dopadlo, na horním víčku měl usmrcené africké klíště, které převislo k duhovce a protože jej prve už nějak sám zabil, neodpadlo. Díval jsem se na něj, na kroužek, který několikrát provedl Afrikou.

Ten soutok nikdy před tím slavíky neměl, místo bylo malé. Ale on revír chytře rozšířil. Naučil se podletovat val železniční vlečky průhledem kamenného mostu a podle plotu fabriky zaletovat do vzdáleného vrboví při titěrném potůčku. Vyřešil to tím pro slavíky a ti tam dodnes hnízdí.

Zájmové území je poskládáno z všelijakých obrázků. Nedivím se už vůbec, že když se březen prozelená k dubnu, už to se mnou začíná šít. Objíždím jejich místa, z nich vyčuhující příběhy, co jsou mi vrácenkou. Každou z nich pak strkám do kapsy, šťasten, že je mám.

Co se děje na hnízdištích se slavičími rodiči v kratičkém časovém rozmezí mezi ukončením péče o mladé a spuštěním procesu výměny peří před odletem do zimovišť? Mnoho zajímavého.

Tato otázka trápila řadu těch, kteří se (obecným) slavíkům dříve věnovali. Trápila i mě.

S odpovědí byli někteří brzy hotovi a podle toho to vypadalo. Jiní ji nenašli vůbec. Ani mě se nedařilo ten ořech rozbít. Až jsem to vzdal a řešil otázky jiné.

Zhruba v konci století jsem však odhalil způsob, jak pelichající slavíky najít a chytit je. A pak se začaly dít věci, že jsem někdy nestačil koukat. První, třetí, pátý, desátý – roky šly, a mě se začínala rýsovat tajenka. V roce čtrnáct je poznatek dostatečně ověřen a je úsměvné, jak je rozvětvený – a také, jak pohotově porodil otazníky další.

Adultní slavíci po vyhnízdění na lokalitách pelichají i nepelichají. Tak zní ona tajenka.

První je slavičí nesnášenlivost a hlídání si vhodného potravního zdroje.

S rozpadem rodiny i páru nastupuje výrazná teritorialita slavíků, která má za následek vypuzení mladých na potulku a rozdělení si se samicí oblast hnízdiště na osobní sektory. Věc se začíná komplikovat tím, že mnohá hnízdiště nemají v začátku léta již dostatek místa k spolehlivému úkrytu (podrost řídne) či vydatné potravní zdroje: jinými slovy, co uživilo na jaře 2 + 5 slavičích hrdel s rezervou, může o prázdninách docela bída. A to se ještě může stát, že v konci vyvádění mladých úspěšným párem, přibyl ku pomoci s péčí odkudsi neúspěšný zkrachovalec a i toho se pohnízdní matematika najednou týká.

Dalším, méně často ovlivňujícím faktorem, je degradace prostředí mimořádnou událostí, většinou v režii člověka. Za zmíněných efektů vyústí vzniklý přetlak v opouštění místa všemi či většinou ptáků. A ptejme se kam?

V rozlehlých pískovnách třeba jen do okrajových keřů (pozor, i neuvěřitelně osamělých).

V prostředích menších klidně i na značnou vzdálenost (potvrzeno v řádech kilometrů, uvažováno je však i o přeletech delších, mimo zkoumanou oblast).

Dalším zajímavým momentem pohnízdního chování adultů je stav, kdy odlétají z hnízdních lokalit a soustřeďují se početněji v extrémě příznivých místech. Vždy však s dodržením dostatečných „rozestupů“. Tak tomu bývá například v oblasti podbaby nad Starou Studénkou, kde se ptáci objevují v jižním věnci temných (ale neširokých) křovin.

Podobně tomu je při jezeře u Sukorad, odkud ptáci vysídlují do oboustranně lemované polní severní cesty. Zde je zajímavé, že v posledních dvou letech, kdy byla (kvůli průjezdu techniky) upravena vystříháním vnitřních okrajů (zúžena), počty pelichajících slavíků se zredukovaly a nově se pokouší (někteří) pelichat přímo u jezera, v místy se nabízejícím – však nepočetném – ostružiní.

Výzkum dnes disponuje také důkazy o přesídlení kvůli degradaci hnízdiště ovcemi, sečením pod elektrovody, zničením lemu kopřiv neúměrně širokým vyžnutím krajnice – či v případě hnízdící samice, po přepadení (zřejmě) lasicí. Škoda, že v té době byla dokumentační technika tak trochu „v pravěku“ a orvaného slavíka s krvavými šrámy na hřbetě, přesídleného několik kilometrů, nemám tady jak doložit.

Výsledky výzkumu jsou samozřejmě mnohem podrobnější než tento „výpis“, na další v tomto bloku už nezbývá místo. Jsou však ukázkou, že cesta, byť může trvat dlouho, jde s vytrvalostí v kapse zvládnout. Současně netvrdím, že další některý z faktorů, nemůže současných představ vstoupit, třeba i s fanfárami. I v tom je všechno to hledání dobrodružné, napínavé a přínosné.

Jak jsem slíbil prve, dám fotografii i nyní.

Nejmenší hnízdiště sledované oblasti. Na takto malé lokalitě nečekejme pelichání obou starých slavíků, spíše žádného.

Zde ani druhý (náhradní) pokus mladé samice nebyl úspěšný, pro rušení při snášení mravenci. Pár se z místa v červnu vytratil.

Kdyby se našel ten, komu by snad konec roku přicházel udýchaný, hoďte se do stavu, jak to mám já.

A sotva se podívám od kafe z okna, mám důvod si vše osvěžit: „Pavle, to nebyl špatný nápad“.

Teploměr jásá kolem desítky, pakomáři operativně zrušili zimní klid a začali rej, nejdelším nocím ročním už se to taky krátí. Zažíhám na plotě třetí svíčku na svícnu. Na důkaz, že i já vím, co souběžného se s mým vyhlížením slunovratu děje. Budou Vánoce.

Loubím prolézá červenka. Má na noze kroužek z kraje listopadu, kdy naši zahradu našla. Jestli bude takhle, nikam neodletí. Přeju to počasí třeba i ledňáčkům, drží jistě revíry a rybaří ostošest.

Takhle jsem jim jednou věnoval pohlednici ke konci roku, kdy „ona s dětmi“ odlétá a „on“ zkusí přežít.

Potěšte se atmosférou, kterou jsem při brázdění archivem včera našel.

Zahradu naproti prohledává střízlík. I toho připomenu. Budu se teď snažit, aby blog byl obrázkovější.

Takhle vypadá jeden z těch našich zahradních – mimochodem – také jsme ho kontrolovali po týdnech pobytu.

Když vidím tu mlýnskou zahradu, zas a znovu se raduji na plné kolo. Ano, zvedejte obočí, bojovníci proti plevelům a zanedbanosti. Slavíci mne dávno vyučili! A i ten kout bousovské přírody – Slavičí háj – bude podle nich. Naleznou zastání.

Viděli jste třeba supersvižnou zemědělskou techniku v akci? Sklizeno vše. A na západ od nás? Ti s rozhledem už vědí, jak tam na tom příroda otevřené krajiny dneska doopravdy je. Ustupuje i slavík. Dočkáme se i tady? Myslím (obávám se), že brzy. Jsme tedy na vrcholu!

Životy máme krátké málem, jak v té přírodě.

V televizi běžel předevčírem dokument o lvici Elze. Ti manželé netušili, co přijde. Slavíci o blížícím se omezování také nic nevědí. Žijme tedy, dokud se nám srdce svobodně třepou! Vždyť už zítra, zítra se třeba budeme muset bát, anebo rvát. Víc v moji terapii přírodou není. Je-li vám dneska pěkně po těle i mysli – využijte toho. A jestli nemáte pod okny to co já a chtěli byste při tom být, pusťte ten obrázek na sebe ještě jednou. Anebo se tu večer zlehýnka projděte, myslím, že vyletí už lovit naši netopýři, ježci ze svých nedávno navršených hromádek listí taky asi vyrazí po žížalách. Toť očekávatelný konec roku 2014! Kde jsou slibované arktické dny?

Srnčí pár naproti ještě je. Myslím tedy, že jsem střízliv.

Vážení návštěvníci blogu.

Čeká nás ještě několik textů tady na slavičím blogu. Závěr roku si uděláme hezký. Mám připravena témata pro znalce problematiky i pro přicházející za jiným.

Teď ale předkládám naši PFku tak, jak ji máme nachystanou elektronicky. Tiskem projde později. Všechny naše poslední se týkaly doplňování betlému, i teď tomu tak je. Přikovali jsme třeba chlapy od dřeva i zvoníčka.

Na přání je ještě brzy, ale obrázkem se nechte povzbudit už teď. Ať máte každý po náladě dobré, buďte přátelští. Naše komunita to potřebuje poslední dobou jako sůl!

Ten v lednu, kdo půjde tančit na ornitologický ples v Matku měst a bude-li mít štěstí, tombola mu přisoudí kus železa od nás. Kývli jsme na dar i proto, že výtěžek plesu míří do parku u Metuje – znovuzrozeného ráje ptactva.

Mám na ta místa nádhernou vzpomínku se slavíky, dám ji o Vánocích.

Tedy zatím tak – a přijďte ještě.

Je to už řádka let, co jsem začal u slavíků sledovat první ruční letku (paletku). A co by to bylo za výzkum, kdyby tisíce hodin někam nemířily. A tak je i s tímto pírkem.

Nebudu odhlížet do zahraničí k jiným poznatkům, mohly by mne plést. Budu hodnotit svůj poctivý sběr.

Platí-li to pro slavíka obecného, že mladí mají letku delší v porovnání s řadou ručních krovek (dojem vzniká tím že ruční krovky prvního šatu jsou kratší), podívejme se i k těm tmavým. I proto je potřebuji chytat, pro tento úkol.

Nejčastěji, když soudíme chyceného slavíka tmavého, má paletku docela „osténkovitou“, opravdu sotva viditelnou. Musíme ji cíleně v křídle odchýlit jak je titěrná. Pak se přihodí, že máme možnost hodnotit ptáka jiného, který má letku nápadnou.

Hledali jsme při tom i v loketní řadě krovek (LK) možné rozhraní, zanechané částečným pelicháním mladých, a pokud jsme si ověřili i podle znaků jiných, že slavík je mladým, paletka byla „dlouhá“. Při určité zkušenosti tedy lze i ze vztahu redukované první ruční letky (1. RL – české značení) k nejdelší z řady (z obloučku) ručních krovek (RK) umocnit zamýšlený verdikt o stáří kroužkovaného slavíka. A někdy se to hodí. Zvláště u slavíků tmavých – jarních ptáků, jsou znaky prvního šatu občas nejasné. Doporučuji každému kroužkovateli, aby slavičí křídla hodnotil ve stínu, i kdyby měl takový za poledního slunce do auta zalézt. Slunce s peřím dokáže kouzla a jde zřejmě o záměr, protože máme-li štěstí a načapáme slavíka rozparáděného před partnerkou za slunného dne, křoví skoro hoří!

Lesk peří znaky dovede pěkně přezářit (i pro objektiv), mnohé z nich navíc už dávno pod africkým sluncem vybledly. Kdyby však byla determinace jednoduchá až takto, byli bychom dávno hotovi.

Třeba pamatovat, že skvrnky nejsou lemy. Takže: skvrnky mladým – lemy starým (zejména v novém šatě).

Dále. Na třech ramenních letkách (krycích, terciálních TL) můžeme najít jak skvrnky u mladých, tak lemy u starých a jsou-li třeba pera na jaře ve špici vykrojena do malého „v“, nemusí jít o mladého jedince.

Dále pozor. Platí známé, že někdy některé TL jsou měněny už s prvním šatem a tady na blogu jsme si dokázali, že řada LK může projít též s juv. kropenatým peřím výměnou kompletně.

Čeká nás ještě cesta, po níž nutno táhnout k pochopení signálů v peří obou hnědých slavíků.

Rád vzpomínám vždy v konci sezóny při „bilancování“ na některé vachrlaté soudy a vždycky se potím na čele při pomyšlení, co kdyby teď nade mnou stáli lidé! Ještě že povětšinou bývám v křoví sám.

Opravdu se přihodí, že držím v ruce jarního slavíka, listuji peřím i vědomostmi a verdikt nepřichází. Kombinuji hledání, ještě před vypuštěním se k peří na moment vracím, pak ještě pro jistotu fotím – slavíka pustím a doma u monitoru definitivně zpanikařím. Ano, mám takové případy, jako třeba letos.

Jaro pěkně běželo, rozsudky přibývaly hladce a jen jsem se bál až přijde čas slavičího „mixu“. První dekáda máje, kdy přilétají – spíše (asi) protahují – všelijací břídilové, měli by být hlavně mladí, ale zřejmě vždy nejsou. No a takový přišel i letos. A tak jsem musel z klávesnice vytáhnout otazník. Kdybych takového chytil o měsíc později, mohl bych dát vykřičník. Peří dvouletých je totiž v půlce června skoro zničené (zejména to nekryté), přesluhuje a z křídla na nás křičí. Jen škoda, že takovýchto možných korekcí jarních verdiktů moc nezískám, propadl jsem totiž sklopkaření a to kontrolní odchyt takřka vylučuje.

Už přichází ten čas. Probírám se archivem slavičího výzkumu, zařazuji nový materiál a mám z toho dobrý pocit.

Proces kompletního pelichání adultních slavíků – to je panečku obor! A musím říct, že by mě to nikdy před tím nenapadlo.

Teď mám před sebou 209 obrazových tabulí (+ několik detailních dodatků) pohnízdního ptačího procesu, o kterém se zas tak ještě příliš neví. Literatura to přechází často sdělením, že jde o proces velmi rychlý a vřadí do ročního kalendáře. To já jsem pro tentokrát z momentek vytvořil sled ne podle data pořízení, ale podle postupu výměny. A nestačil koukat, co nového na mne vyskočilo. A taky výjimky, o ty stojím nejvíc a pár jich už mám. Znovu mne varují, že živá příroda není žádné dogma, že má právo chovat se tu a tam neočekávaně.

Prohlížení sběru informací je skvělým zaměstnáním pro zimu. Udržuje mne současně ve vzpomínkách, protože paměť na tohle ještě mám. Kolik jsem prožil krásného s druhem, jak přes něj objevil krajinu. Jak jí porozuměl! A to fakt nekecám.

A ještě jeden efekt jsem nezmínil. Terapii přírodou. Přenosnou – nepřenosnou, nevím. Asi to tak mají i houbaři a třeba rybáři, že prostě tam, kde pořídili zážitek, si to živě pamatují. A mně opravdu teď stačí, jedu-li třeba do Hradiště, když sleduji ta místa. A hned to najednou mám! Ve chviličce. Vidím jedinečnou chvíli odchytu – složitějšího či snazšího, i toho nevyvedeného. Tu mi málem při tom ukradli auto, tu jsem se téměř propadl do obsahu vyvezeného suchého záchodu. Jinde se mi slavík chytil i poté, co mi okradl oba červy ve sklopce (hned přišel zas), o kus dál jsem potkal vzácného křížence. Jinde jsem si málem při práci s motyčkou napálil do ruky injekční (infekční?) jehlu, hned vedle našel balíky nedoručených nabídkových letáků. V lesíku poblíž dráhy jsem překvapil holku pod stanem, co utekla v létě z domova, na opačném konci příměstí diskutoval s bezdomovcem a pochopil, jak mu jeho styl vlastně perfektně vyhovuje. Jinde jsem našel otráveného jezevce a pár kilometrů dál sebral tašku májovek do skvělé polívky. V létě přidal křemenáče z lomu, na Babě dostal před objektiv krásné otakárky a před tím potkal v travách na lavičce starou ženu, co dalekohledem z mosazi prohlížela od mládí známý obzor. Už ji nepotkávám. U rybníka jsem zažil hordu pytláků, co hlubším hlasem hůře naučeného jazyka furt jen ke mně mleli: „Volals´- volals?!“ Děsil je mobil v kapse, už ho tak nenosím.

Taky jsem zažil fůru lidí, kteří se rádi zastaví a poklábosí o proměnách domoviny, jiných, kde už dnes zastavuji na kafe a moučníček. U jiných zas můžu bezpečně zaparkovat – a pak tu jsou lidé, kteří svůj trošičku zanedbaný majetek na přímluvu nechali tak. Pro slavíky, anebo třeba pro vzácnou plazivou růži. Až to mladý pane, budete tady případně číst, i vám děkuji. Za ten signál. Jinde se hádal s lidskou blbostí při sekání svodnic, onehdy zas neumožnil vsypat suť do škarpy a při výpravě další poučoval psa, že by nemá honit zajíce.

Další a další obrázky mne cestou „stopují“ a chtějí přistoupit. A moje noha brzdí.

Ale k těm křídlům.

Člověk do nich vydrží koukat hodiny, až bych mohl působit divně, ale ono téma takhle naservírované opravdu zvolna vstupuje do hlavy. A řád v tom je obdivuhodný – skvělí jsou ti slavíci! A už i tuším, že za rok či za dva napíšu: „Hotovo“. Že úkol jsem ovládl a mohu jít dál. A už vím kam – k slavičímu hnízdění. To jsem v roce 1986 opustil. Udělal jsem samozřejmě dobře. Dokud se dokážu sehnout, třeba se nořit do křoví s motyčkou.

Tady bych měl vzpomenout nedávného úžasu zámořské kolegyně na jedné studijní ploše, když viděla českou chytací strategii.

Obrázek představuje ráj slavíků tmavých v inundačním území Warty.

Obrovský zážitek, cenné zkušenosti. Jen k tomu ještě větu – znám podobné vrbníky od Jizery i z moravských luhů. Jak to, že v nich uherští slavíci ještě nejsou? Otázku přibaluji k cestám na sever. Je ostře provokativní.

foto: Rebecca A Cramer

Až chytat nepůjde, budu chodit už zas popálený od kopřiv. S tmavým sprejem na kroužky mláďat.

Jen bych si přál, ať čas nepospíchá, jestli nemusí.

Mistr, pobývající po návratu z Anglie ve Vysoké u Příbrami, se zpěvem nechával inspirovat a pěvce obdivoval. Obzvláště potěšen byl, když přiletěl do anglického parku u zámečku slavík. Jakmile se pták „na stromě“ uhnízdil, trávil s ním mistr večery a obdivoval překrásný zpěv.

To všechno je pro mne velkým potěšením a vím, že slavičím zpěvem se nechávali inspirovat mnozí, jen ale jako znalec problematiky přemýšlím, jak musel park na úpatí brdských lesů vypadat, když tam slavík tehdy nalezl útočiště. V čase, kdy slavíků bylo po Čechách málo (zač. 20. stol.). Ono ani teď si nejsem jist, jak to na Příbramsku se slavíky je. Uznávám však, že park současný, který pro slavíky jistě vhodný není, nemusí být totožný s tím z konce století devatenáctého. Z časů, kdy Antonín Dvořák (v poslední etapě svého života) v místě komponoval.

Pozoruhodné je, jak skladatel dbal na ochranu krále ptačích zpěváků a hajného zaúkoloval odlovem „dravých ťuhýků“.

Konečně, v archívu stanice si pořad můžete přivodit. Je vysoké úrovně – stejně, jako všechny předchozí z dílny pana Josefa Veselého.

A já odcházím pátrat, jak vypadala oblast mezi Vltavou a Berounkou ve vztahu k slavičím nárokům na přelomu těch století.

Blíží se doba, kdy si budeme moct dovolit utrácet čas vzpomínáním víc, než kdy jindy.

Slavičí rok svým místním výměrem by k tomu nabízel příležitost dobrých sedm měsíců, ale konec roku je k tomu nejpříhodnější. A taky letos vyberu Zážitek roku, až v prosinci.

Teď jsem vybral momentku, kterou na sebe nechám působit, aby vyvolala vzpomínky.

Vrací nás k Prosně, do míst společného výskytu slavíka obecného a tmavého. Do oblasti, kde řeka je volná, dělá si v krajině co chce.

Stojíme na břehu, spásaném kravami, protější je divoký s třtinou. Břeh pod námi, co není vidět, je otrhaný, s hliněnými stěnami. Kus proti proudu v podobném hnízdí břehule.

Kvetoucí hloh, pod ním ostružník, nad nimi olše, pod tím bezinka a vzadu vrba. Na zemi pak o kus dál vysychající jezírko. Pod tím v řece na pahýlu náplavou zaznamenaná hladina od jara.

Za řekou vrbina, kácená bobrem a neustále na hraně rozkrývaná. Tudy ptáci do prostředí s oblibou vletují.

Po břehu, těsně u vody v hliněných splazech pravidelně sbíral sameček strnada obecného, samička měla hnízdo na hraně zlomu pod trsem trávy. Měla tak o strnadovi přehled.

Postával jsem tu dlouho mezi kontrolami odchytových zařízení a s neznámou řekou bylo krásně. Ve vodě byly ryby, ale nevím, o co šlo. O kaprech a štikách mluvili rybáři.

Bylo zážitkem sledovat příbuzné slavíky, jak se střídají v té olši se zpěvníky. A za řekou, tam už džungle patřila jen slavíkům tmavým. Ptáky se postupně dařilo schytat a podrobit odběru spermií.

Mnozí měli barevné kódy z let předchozích, ale že novou techniku chytání neznali, dařilo se. Slavíci sletovali i k zemi do bahnisek, sbírali i na otevřeném prostranství břehu. Tam byli velmi obezřetní, necítili se dobře. Samci se chvílemi proháněli mezi sebou a v den, kdy přilétly samice, se mnohé změnilo.

Prosna má místy pobřeží holé, ale tam, kde jsou porosty, je slavičí ráj. Hnízda jsme nehledali, bylo na ně brzy a projekt směřuje jinam.

Zajímavý je scénář příletů. Jak lze očekávat, slavíci obecní přiletují dříve a v čase, kdy se objevují první samci slavíků tmavých, mají už obsazená teritoria. Uvažujeme ptáky víceleté. Ti mladí v prvních svých pokusech pak svojí nezkušeností způsobí značné nepřehledno v prostředí, aby ovšem šlo i do této etapy vnést světlo, byl by nutný delší pobyt v místě.

Pro mne osobně by bylo zajímavé, mít možnost zkoumat sympatrické území v létě, v čase pelichání. Moci porovnat pelichací scénáře, kdy zejména u slavíka tmavého jde o proces neskutečně bouřlivý. Příležitost jsem měl dosud jedinou a musel jsem si ji najít v Česku.

V těchto místech u řeky má člověk možnost si uvědomit, jak jsou oni „příbuzní“ sobě vzdálení. Třeba tím pelicháním.

Jak loví každý jinak, jak právě tady vyniká a částečně se i deformuje jejich teritorialita.

O tom, jak mne ošálili zpěvem, už jsem psal a až tam přijedu na jaře, už se mi to nestane. Dám si pozor.

Jakmile jsem měl příležitost, upadal jsem do stavů, které na sebe vím. Nejsem vědec, jsem přeci host a pozorovatel krajiny, která si dodnes podržela nevídanou ryzost. Přežívá si od května do května pulsuje nakažlivou pohodou.