Chtěli byste mít doma takovou zahradu? Asi ne. Já bych ji bral, ale nemám odvahu to prosadit.
Tak sem se vracel slavík.
Je to známý příběh. Jmenuje se Obraz, který jsem hledal. Já bych ale tu vzpomínku rád dnes uchopil jinak. Mám k tomu obrázkový doprovod. Tak nejdřív tu zahradu, která už bohužel neexistuje.
Jednoho jara se její slavík nevracel a už jsem si dělal obavy. A pak přeci přiletěl. Podle kroužku jsem ho poznal.
Přiletěl ale v tomhle stavu.
Zhruba před dvěma týdny po něm někde při návratu něco hráblo. Ztratil peří, ale život uchránil. Teď mu rostlo nové, byl doma v zahradě, a protože se opozdil, začal zpívat zčerstva. Hned první noc.
Už se k tomu tady vracet nebudu, ale opravdu jeho příběh vypráví i o tom, jak jsem ho jednou přistih, když zpíval mezi květy té magnólie. Věřte, byl to zážitek. Moc podobných jsem za ty roky nezažil.
Pak měl příběh pokračování, smutné. Hned následujícího roku zahrada i s domem vzala zasvé. Nechci to tady znovu odvyprávět, možná to někde je, ale já toho slavíka i pak podle kroužku našel. Přidržel se Klenice a usadil v místě říčního soutoku. A přilít pak dokonce ještě jednou, to už se chytit nechtěl, ale povedlo se. Potřeboval jsem ho, protože jsem v dalekohledu viděl, že má něco s okem. Nakonec to dobře dopadlo, na horním víčku měl usmrcené africké klíště, které převislo k duhovce a protože jej prve už nějak sám zabil, neodpadlo. Díval jsem se na něj, na kroužek, který několikrát provedl Afrikou.
Ten soutok nikdy před tím slavíky neměl, místo bylo malé. Ale on revír chytře rozšířil. Naučil se podletovat val železniční vlečky průhledem kamenného mostu a podle plotu fabriky zaletovat do vzdáleného vrboví při titěrném potůčku. Vyřešil to tím pro slavíky a ti tam dodnes hnízdí.
Zájmové území je poskládáno z všelijakých obrázků. Nedivím se už vůbec, že když se březen prozelená k dubnu, už to se mnou začíná šít. Objíždím jejich místa, z nich vyčuhující příběhy, co jsou mi vrácenkou. Každou z nich pak strkám do kapsy, šťasten, že je mám.
