Zaměřeno na slavíky

Vůbec to nechápu. Obsazenost po dalším monitoringu (19. 4.) je taková, že na každé druhé nějaký je. Ale nechápu jaký? Tedy jasné je, že jsou všichni přes dva roky věku (alespoň si nafotím spolehlivá křídla), ale co je to za ptáky?

Na dvou lokalitách jsou určitě místní, ale na ostatních zatím pro mě neznámí. Nemají kroužky ani zkušenost, radostné kroužkování.

Co přijde? Dotáhnou ještě kroužkovaní, nebo přišli o život a už nepřiletí. Vše ukáže návazný průzkum v hnízdní době.

Daří se mi u nich sledovat řadu věcí, dávám pozor na konce nekrytých ručních letek a snažím se od poznaného vyhmátnout nějakou odchylku. Zatím není, klape to až podezřele.

Sleduji tukové skóre i kloaku. Zatím jsou pohlavně klidní až na dnešního. Ten ovšem zas téměř nezpíval, jako kdyby byl v místě čerstvý.

Není mnoho pěvců v jarním slavičím prostředí, kteří by se chytali na nástrahu. Rehkové zahradní ještě nejsou, ale početně táhnou červenky. U nich se zdá, že konce nekrytých ručních letek prvního peří (kat. 2K) jsou plošným obrusem poškozeny výrazně. Takto:

Pokud by úkaz platil, bude pojistkou pro určování, protože právě červenky mají v znacích na krovkách značný nepořádek. Především ve výskytu skvrnek špice LK („tips“).

V tuto dobu začíná skrytý průtah lejsků černohlavých slavičím prostředím a ti chytat jdou. Tady je ona.

Nejde si nevzpomenout na podzimní Jeseníky, kde těchto pěvců táhnou za dobrých nocí v optimálním datu roje. Z ruských dálav dolů tak trochu stranou Pobaltským tahovým obloukem. A takhle kradmo se na jaře individuálně vracejí. Ztučnělí, s pořádným kusem cesty v křídlech a nemalým před nimi. Jistě, mohou letět i do Skandinávie, ale to taky není za rohem. Obdivuhodné. Na podzim se jich spousta pomlátí o sklo, mám informace z jedné skleněné fabriky.

Jak na ty první slavíky koukám a jak přibývají v zápisníku, troufnul bych si „po ptáčnicku“ určit stáří ještě o trochu výš, alespoň u samečků. Starý mistr je starý mistr nejen notami, právě i ve fraku. Poslední chycený takový byl.

A ještě jeden poznatek jsem učinil. Když se motyčkou rozkopou mikrotény a kelímky od jogurtu, zem pod nimi voní stejně jako jinde. Přitom překvapí, jak snaživý sanitář podzim ten hnus ještě poukrývá. Jen aby mu stačilo listí!

Je 18. 4. a právě jsem se vrátil z terénu. Jak postupně prohledávám další hnízdiště opravdu lze říct, že skoro na každém druhém už slavík je.

Jsou ale za normálních okolností potichu.

Nadpis míří k problematice slavičího vzrůstu, je tomu podobně jak u lidí. Jsou slavíci drobní i mohutní. Nepočítám křížence.

Po první nedůvěře kdysi teď se mi zdá, že měřit rýdovák je dobrá stopa. Lepší, než co jiného. Slavíci si totiž na vějíři zakládají. Budou výjimky, ale platnost znaku nebude nízká.

Samice mají rýdovací pera převážně krátká.

Tehdy mne dřív zmátlo měření v kontrolních odchytech po letech a zjištění, že hlavně u prvního peří dvouletých či jednoletých se nedá míře věřit. Optimální by bylo započítávat jen ptáky starší.

Dnešek znovu ukázal na extrém, první chycený slavík byl opravdu drobný. Kdybych ho neslyšel krátce zapět v odpovědi a kdyby bylo o týden později, mohla by to být samice. Ale není.

Co všechno definuje slavičí postavu? Křídlo, rýdovák, běhák. Ale aby ani tady nebyla věc snadná, slavík s krátkými rýdovacími pery na nízkých nohou nemusí mít nejkratší křídlo. A opačně.

Co je rutinou? Když vybírám z pod síťky slavíka a vidím, že je drobný, jako dnes u Klenice. Když před rokem chytnu jiného u Jizery a vidím, že to se jen tak nevidí. Osmasedmdesát proti pětašedesáti! Je to třináct milimetrů, ale jsou to úplně jiní slavíci!

Poznatek z odchytů: Na zpěv ještě vůbec nejdou.

Krátce jsem vyjel na několik hnízdišť a zjistil, že každé třetí je už obsazeno alespoň jedním slavíkem. Kdybych měl čas projet všechny v oblasti, poměr by byl podobný.

Letos došlo k naprosto příkladnému navracení starých ptáků, ukazuje se, se měli dobrý rok a přežili mnozí. Proběhla první, asi dost výrazná příletová vlna. Během dvou nocí je řada hnízdišť obsazena.

Večer se ještě za hlasem nevydávají, reagují jen z úkrytu, který neopouští.

Neznám jaro, kdy by takhle ti první přitáhli. Ten, kdo čeká, až sami zazpívají, může je mít už klidně doma a neví o nich. I s monitorovací přehrávkou třeba mít u těchto časných zkušenosti, jinak mohou pozorovatele snadno oklamat. Sám jsem si málem naběhl a pak tam byli dokonce dva. Kdybych nepočkal a nebyl pozorný, proškrtl bych v sešitě kolonku a jel dál. Najednou odněkud těsně nad devětsily vletěl do vrby kde jsem stál, úplně potichu. Byl jen zvědavý. Je to ještě přeci jen brzy. Ale chytil jsem ho.

Chytají se na nástrahu spontánně červenky a tam je velmi zajímavé sledovat zásoby tuku a extrémně „kulatý“ (vypnutý) hrudník. Tam to vypadá, že letí ještě daleko a mají k tomu úměrnou „fyzičku“. Je to vítaná možnost vhledu do problematiky, aby člověk nepanikařil nad převážně „bídným tukem“ časných starých slavíků.

Tak už to začalo.

Zatímco první slavík z Horního Bousova (14.4.) byl průtažný, dnes je šestnáctého a v Mnichově Hradišti už jsou na hnízdištích. Místa jsem navštívil dvě, slavíci jsou hned tři!

V Dolcích je zatím sám. Sice jsem ho rozezpíval a začal opravdu krásně na to, že tam ještě včera nebyl, ale jak mě uviděl, už pak jen hvízdal a vrčel. I letos tam jsou lišky, musí dát pozor.

Jinak tomu bylo za kamenným mostem, za řekou. Jsou tam hned dva. Podle Jizery postupují v osídlování oblasti, to je známé. Nemusí všichni, ale u dvouletých to je výzkumem ověřeno.

Oba šli chytit, kroužky neměli.

Dám fotku netradiční po hřbetě, aby kroužkovatelé viděli lemy na krycích letkách. Pozor, bývají i u staršího peří! A aby si všimli elegantních bílých okrajů zbylých letek a velmi zachovalého peří právě starých ptáků. Pěkně jsou vidět i ocasní pera. Široká, plných praporů. (Ten druhý slavík vypadal v peří podobně).

Dále si prosím všiměte v límečku „námrazového efektu“. Někteří kolegové v zahraničí na tom budují teorii o rozpoznávání samců, znak je ovšem velmi proměnlivý, věnuji se mu podle toho tipu už několik let.

Také si všiměte očního kroužku. Tady je výrazně světlý, ovšem ani tento úkaz nemá spolehlivou váhu (pro staré ptáky). Je proměnlivý.

Jsou ti první víceletí úhlední zvláště pak, posvítí-li jim do peří sluníčko. Vidíte, že i nadoční proužek je tady výrazný.

A styl odchytu, který upřednostňuji, zachovává peří pospolité, dobře identifikovatelné.

I tito slavíci od Jizery si musí dávat pozor. Lišky tady sice nejsou, ovšem do sítě mi vletěl tenhle predátor. Je pravda, že ho ptáci hlásili už pár vteřin předem, věděli o něm a „posílali si ho“ prostředím, ale tihle drobní samečkové jsou dokonalými mistry v lovu (právě) drobných ptáků.

Když vletěl do proluky, netušil vůbec, že tam přibyla síť. Při tomhle jejich kopírování terénu a překvapování kořisti rozdílem vzájemných rychlostí bohužel často hynou pod skleněnými překážkami. Nemají šanci je vyhodnotit. K smůle.

Drápy měl rudé od krve, jistě ptačí. Dal jsem mu krahujčí kroužek, a jak stoupal nad řeku, vrhly se na něj migrující vlaštovky, co se občerstvovaly nad vlnami. Byl docela rád, že zmizel.

Zjištění slavíci jsou všichni starší, loňská mláďata přilétají později, tohle jsou jejich rodičové.

Musela proběhnout v noci první tahová vlna. Ptáci včera nebyli. Dnes se obloha zatahuje, přiletí další.

Každý z těch dvou samců byl jinak tučný, jeden středně, druhý málo – spíš zbytkově. Jednou na to téma napíšu práci. Jarní tukové skóre neplatí podle používaných tabulek. U slavíků.

Dnes večer už budou všichni tři zpívat. A stejně i mnohde po oblasti.

Kolosální návrat slavíků je tedy skutečností!

Výhledově se zaměříme také na tvar křídla SO. Jak léta hledám v peří, i tady jsou velké zajímavosti. Když se to pak dá do řady k porovnání, nechce se ani věřit, že toto téma zatím specialisté neřeší.

Nabízím „čerstvý“ obrázek prvního z chycených slavíků, kde 2.RL je natolik redukovaná, že se jí vyrovná málem 6.RL.

A když už jsem vstoupil do vzduchu, nastíním zítřejší plán.

Pokud slavík na místě dnešního výskytu (14.4.) nebude, a potvrdí se tím pouze zastávka na tahu, napíšu o tom krátké pojednání.

Jinak – přichystán je webový materiál k určování věku chytaných slavíků s řadou fotografií. Jsou tam i opravdové krkolomnosti. Situace, které jste asi v peří neviděli. Na určení těžcí ptáci. Až bude spuštěno, dozvíte se.

Jedná se o podregion Dolnobousovsko a úplně přesně – o Horní Bousov.

To kdyby mi někdo řekl před týdnem, že v Horním Bousově zazpívá takhle slavík, neuvěřil bych. Dnes zásluhou pozorné kolegyně, která tam bydlí, stalo se skutečností. Sledují ti mladí manželé slavičí blog a správně rozhodli, že mne údaj bude zajímat.

Zaujal, že jsem se tam po poledni rozjel. Hned z práce.

Celou dobu člověk jezdí okolo, ale že se tam za živým plotem skrývá takový slavičí ráj, to mne nenapadlo. I když při setkání na místě pak zaznělo, že se tam slavík zastaví snad každým rokem. Já bych to klidně viděl i jako hnízdiště i když rozumím, odborník by to nepřehlédl.

Tedy podle vyjádření – nehnízdí se tam a já dodávám „zatím“.

Sám jsem tam při popolední návštěvě slavíka potvrdil, ale chytat jsem se v zahradě obával. Je ale opuštěná. Pokud by se slavík zdržel přes noc, ráno se tam podíváme. Pokud se nezdrží, půjde tím spíš o skvělý údaj o zastávce v příznivém prostředí. S touto cennou indicií se pak můžeme tázat: Jak tedy táhnou staří slavíci obecní na jaře republikou? Sám z tohoto času – a bude to možná k neuvěření – mám jediný doklad. Ony se totiž takové těžko pořizují, vědět, který slavík byl kterým, pakliže opravdu zmizel.

Pojďme si konečně vrátit ten film do úterního rána.

=Horní Bousov, před desátou ranní=

Slyšet je opakovaný kratší slavičí zpěv z protější zahrady, který vzápětí umlká.

Na základě informace přijíždím k zahradě za půlkou dne a prostředím jsem doslova omráčen. Takový ráj!

Testuji signálem a nic. Ticho. Všiml jsem si ovšem v protějším pruhu keřů mírně stranou, že prolukou spíše jen „prohoupl“ (toť pro slavičí hledání trefný termín) hnědý opeřenec „s úmyslem“, opticky „delší“, než jsou běžní ptáci daného typu prostředí (červenky, pěvušky, budníčci). A chvilku na to, kdy pták musel křovím ještě postoupit až proti mně, ozval se několikerým zahvízdnutím. Potvrzeno, ale zpívat nebude, byl jsem prozrazen. A navíc, první příletoví jen málokdy „rozbouří“ křoví. Třeba poslouchat, být pozorným.

Podtrženo – sečteno: Slavík z Horního Bousova je prvním letošním v sledované oblasti.

Je třetím evidovaným v republice. Před ním je vykázané pozorování od Hradce Králové (10. 4.) a pak od Znojma (13. 4.).

Děkuji pozorovatelům a těším se s nimi už tradičně v květnu při společné vycházce za ptačím zpěvem.

Nadto: Prověřeno dalších 12 hnízdišť v podregionu Březensko. Dvě zbavena podrostu, jinde zatím nula.

Jestli letošek nechystá nějaké překvapení. Duben se blíží k polovičce (13.) a slavíci hlášeni nejsou.

Ani my při cestě z města jsme objev neučinili, navštívili jsme tři letos zatím nekontrolované lokality.

Kdo sleduje ornitologická pozorování na webu, vidí, že už jsou hlášeny druhy, které slavíky opravdu doprovází. Kukačka, pěnice slavíková, rehek zahradní, bramborníček hnědý. Některé další nejmenuji, od autorů šlo o přehmat.

Jiné roky už slavíci „byli“, začíná to tedy zajímavě. Jen ale nešířit paniku! Ono to přijde. I když na Maltě těsnou převahou odhlasovali pokračování mrzačení jarních migrantů (v duchu tradice), může být hůř.

Jeli jsme z plechového města zadem po jedné takové zničené cestě a potkali koroptví pár. Už k nim spěchá nová silnice! Vzpomínám si na ty koroptvičky, byly v knížce pro první třídu socialistického vyučování. To se taky stačilo podívat z okna a už je člověk slyšel. Taky pamatuju později na vojenském letišti západního okruhu, že tam byly početně mezi hangáry ještě v konci 70. let. Gumáci tam na ně pořádali hony. Jedna zmrzačená, co jí zbyly rychlé nohy, mi přiběhla až pod okno dálnopisné stanice. Pak ji přeci dostihla a sežrala erární kočka.

Zamýšlím se nad tím, jak to s tou naší krajinou dopadne. Dneska jsem si přečet´v diskusi pod článkem o zdivočelém vybíjení stromů větu, že si stromy stouply do cesty špatný generaci. To mi přijde přesný.

Taky jsem navštívil lokalitu, kde loni už dokonce zmizelo od můstku vinglový zábradlí. Myslel jsem si, třeba teď s tou novou zákonnou úpravou, že ho tam zas někdo vrátí. Kdepak! Místo toho i tam krajní trnky pěkně začistili, aby na reprezentanta současného věku bylo dobře vidět. To zábradlí tam bylo už tenkrát, když mě máma napomínala na kočárku, abych se po cestě víc držel. Jezdili jsme tudy na šípky. Přežilo zábradlí po celý čas, nikdo za ním prachy neviděl. Až henten český kapitalizmus! Vymyslel jsem provolání: Šťastna místa, kam nevede cesta!

Slavičí blog má teď navštěvovanost, protože každý čeká, je zvědav. Uvidíte za dva týdny, to už budou všude. Napíšu sem pak „manuál“, jak slavíky hledat, protože už takové dotazy byly.

Anebo to dám hned.

— Tam, kde je lze očekávat, je dobré za nimi vyjít před koncem dubna po setmění. Lze i na bicyklu, pokud vaše přilbice nebrání poslechu a vypnete-li blikače. Jak se blíží máj, slavíci se nešetří. Kdo se v noci bojí, může ve dne, ale tam pozor na pěvectvo ostatní. V tu dobu si zanotuje i strakapoud!

Ono i v noci, samozřejmě, že nepějí jen slavíci. Přijďte na VPZ a povíme si o těch ostatních.

Stalo se kdysi, že volal člověk a tvrdil, že jejich slavík je divnej. Říkám, pozor dejte na drozda, zpívá ještě dost potmě, když je v ráži. Zpěv je od slavičího tvrdší. Až se málem urazil – že drozda zná!

To ještě záznamy nešly posílat éterem, tak jsem se tam rozjel (zpravodaj byl regionální). Radši už zvečera. Drozda jsem nejen slyšel na topolu, ale i viděl, a protože mne čekala káva na stolku, formoval jsem „diplomacii“.

Setmělo se, hostitel měl dál ucho k topolu a byl nápadně nesvůj. Nad zápražím klepla o lampu můra, až prach z křídel spadl na stolek. Muž odřenou osenici odehnal a jak byl v tom mávání, napřáh´znovu k topolu. Tam se totiž zpěváci mezitím vystřídali a nastoupivším byl slavík tmavý! Domácí se rozzářil – tenhleten to byl! No ale ráno u těch vrbiček s vyčáhlým topolem už slavík nebyl. Chytil bych ho pro něj na krátké pogratulování.

Inu čas, který žene přes naše kraje ptáky průtažné, nemůže být jiným, než jedinečným! A ten žijeme.

Hezké užívání.

— A protože jsem toho příliš neporadil, přidávám bonus.

Prosímvás, já jsem o tu knížku zase ve štelářku ovadil, tak jsem ji tam nemoh´jen tak vrátit.

Míla Nevrlý – Kniha o Jizerských horách.

Někde se po tom podívejte v antikvariátu a jestli budete spolu, nalistujte třeba kapitolu o ptáčnících. Anebo si vemte dovolenou a sjeďte to šusem celé. Uvidíte.

A to si vemte, že moje řeka právě tam pramení. Leží tam ještě sníh. Jasně, že to z ní poznat i tady u nás. Líp si po vlasti vybrat už nemohla.

— Tak přeci ne. Když se podařilo přistoupit na web, první slavík už tam je. Je ze Znojemska. Gratulace.

Museli bychom se ptát směrem k těm prvním rekordmanům. Možná z toho ale jen děláme vědu větší, než ve skutečnosti je.

Slavíky jsem ani dnes nenašel, vzal jsem tedy jen několik hnízdišť a některá už opakovaně. Žije to na nich pěkně, ale dost druhů ještě chybí. A mezi nimi i slavík.

Nemůže si člověk myslet, že když ho před lety zjistil v první dekádě, že to bude pořád „padat“ níž. A i kdyby, jsou to spíš nepodstatnosti. Zatím. Oteplování se prý nedávno zastavilo, uvidíme, co bude.

Taková ta klasika, to každoroční osídlování regionu, to má ještě čas. Děje se před dvacátým. A byly roky, že i po něm, tam jsem si ovšem ze začátku vyčítal malý počet sledovaných hnízdišť. Matematicky je to logické, ovšem vzpomínám, jak jsem chodil, hlídal a ono pořád nic. Pak jsem se na to vyflák´, utahán a otráven, tři dny jsem lapal po dechu doma a doháněl zpoždění běžné činnosti a čtvrtý den tam letěl jako blázen, protože už prostě na dálku byli slyšet a lidi je taky hlásili.

Samozřejmě, přilétají „ve vlnách“, to se ví o mnoha druzích, ale když chtěl člověk do toho natlačit nějaký systém, nefungovalo to moc. Takže – kdybyste se mě zeptali, co přílet ovlivňuje doopravdy a na který den si vsadit, byl bych vedle a schoval se před vámi.

Jako letos…

Takovou jsem měl jistotu, jak to „přečtu“, podtrhnu, dám razítko a ono nic. Krásné dny, vlídné noci, krajina nedočkavá – a slavíci nikde!

Je tam hezky, bezesporu. Ale kdybych věděl, kam a kdy si dojet pro prvního, hodně bych všeho ušetřil. Proto mají výsledky takovou cenu, že právě tohle neumíme. Kdybych neměl takový rajón, ještě by to šlo. Ale získávám tím přehled o hnízdištích, navštíveno mám tak 80%. A vlastním tím objektivní údaj o jejich přežívání. Známé jsou většinou i důvody likvidace těch prostředí.

Některé koutky jsou opravdu milé. Jak se s námi perou, jak vzdorují. A na ty svoje svatby, jak si zase pro líčidla v pohodě sáhnou!

Třeba tady. Místo znám od loňska „z pelichání“ (konec léta).

Prvně jsem tam přijel zjara a takhle tam kvetou dymnivky. Škoda, musel by slavík opravdu „máknout“, jinak jich neužije.

Na východě Dolnobousovska je krajina pořád překvapivě fragmentovaná. Políčka s vojtěškou, Kotelská strouha, Bousovský potok – oba táhnou od několika bochníků skal z pod jejich studánek, pak pruhy keřů, no a ty dymnivky..

Prvně tam zažiju slavičí jaro, čas ale budu krást. Musí to tam být pěkný. Je to kraj domova a jsem rád, že udržel pár hezkých míst. Zatím. Všude jsou modré pytle u cest, proběhla očistná akce, to jsem nechtěl zapomenout napsat. Proč tihle lidé nepřeváží v té smutné republice? Rád bych se s nimi i potkal. Taky jsme uklízívali Svět, co jsem při tom propálil benzínu při svozu pytlů.

Netrpěliví samotáři, nesnášenliví, sebevědomí. S křídly už ale zklidněnými.

To jsem ještě nenapsal, tak to dám teď.

Hodně jsem toho už při úkolu zažil. Díky možnostem chytat ptáky na punktu v Jeseníkách v noci na světlo – a i kdyby přes den, vyšlo by to stejně – dostalo se mi srovnání. Jiní jsou slavíci zdejší, které znám jako domácí, co přilétli hnízdit. A jiní jsou migrující, rozrušení, nabuzení, vyhecovaní – prostě ve výkonu, které potkávám na přeletu sedlem. Tady, když rozevřu ruku, můžu slavíka fotit dál. Zůstane chvíli přikrčený, to se v horách nestane. Tam nejde ani pořádně vyfotit. Pořád zkouší utéct. A tak si říkám, že to nejsou sice naši v tom horském sedle. Že asi němečtí, nebo i polští, moc těch obecných „nad námi“ nebude. Ale že naši se chovají podobně, když odtud odletí. To bych však ověřil snad jenom v Alpách či pod Pyrenejemi s přispěním obrovského štěstí. I tím jsou záhadní. Zkoumám cizí, abych víc poznal naše. A jenom tuším.

Tak to je roj myšlenek pro chvíle, kdy je najednou (slavík) doma. V křoví, které přestálo naše ataky. Poskakuje svým záhonkem kopřiv, které mu nad rovníkem třeba chyběly. Kroužek na noze mu zašel v brakických vodách delty Nigeru, čísla se do něho vpila. N.Muzeum Praha. Toť instituce, která na kroužcích ptáky na cestách provází. I slavíky, kteří už opravdu musí být dole na hranicích!

Zapisuji neděli 12. dubna, že ještě nejsou. (A jak známo, nikde v republice). Tedy zpoždění.

Menší se nám to, menší.

Začnu příběhem, anebo radši hned zkraje vypovím – slavíci ještě nejsou (11. dubna).

Trať Praha – Tanvald. Lítají po ní vlaky jeden za druhým a přeci to u ní žije! Musí, jinde už nezbylo místo.

Dám ještě fotku, jak se ušatec rozkoukával. Já jsem se taky furt otáčel, jestli si můžu pár pražců ještě dovolit.

Hnízdiště „Dubový les“ je po smrti, to jsem psal, dnes jsem to byl vyfotit.

Stroj normálně to prostředí sežral a vyplivnul. Zbylo jen těch pár větviček dole, asi mimo zaměřovač. To nebude stačit ani na trnkový víno, natož pro slavíky.

Hledal jsem v okolí, kde by se mohli čerství bezdomovci za pár dní ubytovat, kdo by je byl schopen přijmout. Našel jsem jediný skromný koutek za lesem u trati. Třeba jim to postačí. Z jedné strany plot fabriky, pak kanál a hned násep dráhy. Za ním jakási laguna na soutoku drenáží. Teď zurčí vodou, v létě jsou takřka na suchu. Tak sem v květnu ještě přijdu, třeba se to povede.

Jo, a kvete tu tahle jarní krása. Podbílek šupinatý, s hodně zajímavým životem.

…a moc hezky voní. Zalehnul jsem docela rád.

Projel jsem dalších 62 lokalit, nikde slavík není. Dvě jsou poškozeny, ale přežijí, pokud je to ze strany klestičů vše. Z jedné někdo pobral stromy do kamen, ale křoví zůstalo. Slavíkům to postačí.

Musím se přiznat, že si nejsem na 100% jist na lokalitě Rožátov, za řekou u čističky. Ozvalo se tam dvakrát na můj zpěv hvízdnutí, ale následně během hodinového pátrání jsem nic neobjevil. Byl to asi budníček. Má to jinou výšku, ale když se člověk nechá zaskočit a ještě k tomu se špatným sluchem, problém je na světě. Už jsem to chtěl zasíťovat a roznést sklopky, ale ověřováním jsem se uklidnil a nakonec odjel. Nepočítám, nevěřím. Takže „0“.

Byla to dnes taková osmihodinovka za nádherného počasí. Pak dozpíval přehrávač a mohl jsem domů.

Něco se k večeru chystá, zahřmělo, po tomhle už určitě přijdou.

::: Ještě dva odkazy z minula, kdo byste to nechtěl hledat. Vyplatí se sledovat!

Navštíveno 17 hnízdišť nákladem 5 hodin. Částečně poškozeny jsou dvě hnízdiště, šanci ale drží. Na té jedné z poškozených lokalit se každý rok pálí čarodějnice a tak se tam slavíci projevují chaoticky.

Na některých místech jeřábi a husy i na malých vodách. Slyšet jsou krutihlavi a dudek. Ano, tato část slavičí oblasti bývá pestrá. Vždyť je to taky jižní hranice.

Kvetou hlavně fialky, začínají prvosenky a dymnivky. Bíle první keře. Stál jsem na cestě, kde keře jsou k jihu pod hranou svahu. Tam tedy jaro pěkně vykračovalo! Rezavé mihnutí, tiché, šel jsem za ním. Bylo hodně rezavé až hnědé, proto to byla pěvuška. Mají stejný styl života. Už jsem poskočil, ale zbytečně.

Kolegové, co jezdí sledovat, zapisovat a fotit ptactvo, taky najezdí fůru kilometrů, ale já to mám při tomhle systému každý den. Příště kilometry z počítadla opíšu. A taky jsem si uvědomil, že toho člověk nachodí docela dost, některá místa jsou blokována závorou kvůli nepřizpůsobivcům. Už si to nebozí majitelé nedovedou jinak bránit. Tam musím chodit pěšky a někdy dost daleko.

Večer koukám na blížící se noc, to tak mívám v tomhle čase. Říkám si, jaká to je síla, když se ptáci vracejí.

Už jsem konečně taky viděl černohlavou pěnici, přišla za hlasem. Sdílí stejná stanoviště se slavíkem. Trošku jsem se zachvěl v anglickém parku. Ozval se hlas, nakonec jsem se uklidnil. Je to ještě průhledné, kdyby tam byl, viděl bych ho. Uznávám, že by mě některý z těch starých fištrónů mohl poznat, ale já bych si na něj přišel. Čekám za takových situací ještě déle a nechávám promluvit ticho. Absolutně nejlepší. Jsou zvědaví.

Potkal jsem i pár lidí, dávno vědí, že v tuhle dobu jezdím zapisovat. Je to 33 let. Nevím pořádně, jak to vypadá za Chloumeckým hřbetem ku Praze ani naproti v Českém ráji, ale téhleté krajině rozumím. Skromnost není na místě.

Luňáci červení jsou krásní dravci, už jsou doma. Taky jsem z hnízda ve špici akátu vyplašil kalouse, nevím, proč vyletěl. Sedl kousek stranou a nevěřil očím. Nikdo tam nechodí.

Stromy po vichřici drží, veteráni stojí všichni i v parku. Zajímavé, že po okolí jsou vidět vyvrácené spíš stromy menší a s kořeny, tedy mělce zakořeněné. Staří velikáni se dokáží své země přidržet, když jde o život. V Sukoradech u jezera stojí topol černý, stromisko jak hrom. Je v dolíku, kašle na obdiv, do tabulek se nikam netlačí, jen si v klidu přežívá. Kus od cesty, vždycky za ním zajdu zjara, když začínám. U vody sedí fůra rybářů, nechci, aby mě viděli. Poplácám ho po drsné kůře a pak se o něj na chvíli opřu. Nevím, kolik má „v pase“, hodně. Jsem vedle něj legrační. Už pouští fialové jehnědy, dávno se probudil. Vzpomněl jsem si, že jsem na jezero taky jezdil chytat ryby, to bylo před vojnou. Jestli tu slavíci byli nebo nebyli, kdo ví. Já si nic takového nepamatuju. Slavíci, když tady hnízdí, rybářů se nebojí. Ty jejich vyšlapané plácky jsou pro sběr potravy skvělé.

Říkám si, je to zvláštní chvíle, je tady klid a kdo ví, třeba už po noci přistane první. Já ale zítra musím ještě jinam. Mám dluh u Jizery. Taky se těším. Budu se koukat do vody, nevíme, co v té řece máme! Je to taková nádhera! A pak to zas regionem otočím dokola. Vždycky chci toho prvního chytit – ostatně, kterého kdy nechci? Pokud ho nezjistím až pozdě za šera. Jednou se to stalo a hned ráno jsem tam upaloval. Zůstal. Potřebuji ty první hlavně kvůli tukovým zásobám, a kdyby to vyšlo, i kvůli klíšťatům. U samců je to s tukem docela blamáž. Samice jsou jasné. O tom jsem už psal.

Někdy se to povede, že přijdu na slavíka čerstvě po noci. To je zážitek. Vůbec nic se totiž neděje. Bývají skoro bez pohybu, někde sedí, často načepýření. Dříve se soudilo, že za chladných dní prostě mlčí a spíš jen přežívají. O pěkných příletových dnech se nepsalo, asi nebyly. Já dnes znám druh samozřejmě i z těch prima dnů a slavíci se chovají kupodivu stejně. Jde podle mě o jakési „ladění na domov“. Pokud s tím nesouhlasíte, mám ještě jeden pohled. Jen ho připomenu, už jsem to taky psal. Po cestě uplatňují to samé, nikde příliš nevyčuhovat. Než se jim tady počítač přestaví pod bičem hormonů, chvilinku to trvá. Prostředí nemají načtené, opatrnost je trumfem zkušených. A tací jsou ti časní do jednoho! Kroužky by mohly vyprávět spolu s archivem.