Zaměřeno na slavíky

Dnes mi z redakce Boleslavského deníku poslali upozornění, abych nebyl překvapen, až se moje jméno objeví na seznamu nominovaných (v elektronické podobě i v tisku). Že ovšem v tuto chvíli nemohou sdělit nominujícího (z okolí) ani jeho odůvodňující komentář.

Jistě, že mi to nevadí, ale časem se to snad dozvím. Jen bych chtěl prostřednictvím slavičího blogu (chodí-li na něj dotyčný) poděkovat. Možná se teď usmívá.

Budu zřejmě v dobré společnosti nominovaných, podle toho, co jsem si o anketě přečetl. A vadit mi nebude, nepostoupím-li výš, pak ještě výš, až mezi ty – nejvýš. Jsem šťasten za projev podpory. Kdybych věděl, kdo to je, daroval bych mu moji knížku. Ani zatím nevím, proč mne zvedá nad jiné.

Hodně mne trápí současné dění tady, věci, které se vracejí před období naší účasti v politice. Podobně mne vytáčí přístup ke krajině, neurvalost a jednodruhové vidění hospodaření (nemyslím regiony jinde, o tom jsem ale psal, třeba pod Studénku je milé vzhlížet i při současném systému).

A tak jsem si rebelií lokálně vykoledoval. Neumím couvat, usmívat se z prohnanosti. Nemám to zapotřebí. Ani bych se ve frontě poklonkujících neudržel.

Nominaci od neznámého vnímám jako v pravou chvíli přicházející záblesk za tunelem. Pozažene chmury.

Ještě, že není před volbami. Teď mi to nejspíš projde.

Tady je odkaz na stránky, kde v sobotu budeme šťastni: http://www.humprecht.cz/akce

Teprve podívá-li se člověk do aktualizovaných pozemkových map a připočítá-li k tomu hlad po využití výměr, uvědomí si s úděsem blížící se pogrom. A jsme se slavíky u zdi!

Jsem asi první, kdo si toho všiml, věc to je poměrně čerstvá, nevím, jak to funguje v Evropě západní. Možná ty tlaky na „přechodové pásy“ klíčily právě z tohoto. Nicméně – přechodové pásy se zatím u nás nekonají, pozemky se intenzivně „čistí“. To je i případ tady u nás, kdy během jednoho výjezdu zaniklo hned několik hnízdišť. Včetně „Dubového lesa“ z knížky, ale o tom už jsem psal.

Zareagovali na to slavíci – a to by bylo, aby se přitom nerozsvítilo i mě! Tak tedy: V důsledku degradace jednoho z několika stěžejních typů slavičích prostředí dojde (a už dochází) k ústupu slavíka z oblasti. Kdo jiný by to měl umět posoudit, než já.

Půjde-li vše svižně a počítačovou terminologií řečeno – nepřijde-li na „virus“ včas nějaká „záplata“ (přechodové pásy), jsme v háji. Ne v tom našem slavičím v Bousově – i když ani tam není vyhráno. Onen lem cesty v majetku města by byl po dodržení ustanovených hranic též mnohem hubenější, a kdo ví, zřejmě nedostačující.

Ještě na prahu století dožívala krajina v režimu, nastaveném socialismem. Ke slavíkům – řečeno poctivě – vlídným. Neobdělávané partie v polích, zpřetrhané a zanesené drény s vznikajícími „prameništi“ a první robinzonskou vegetací a posléze i křovinami, finance na hlínu tolik netlačily. Lemy cest, křovíčka mezí, zpustlé zahrady, okraje lesů s trním, hráze rybníků, (některá) pobřeží vodotečí – všechna tato společenstva žila nezměrnou svobodou. Opravdu, vidím to na mlýnské zahradě tady přes ulici. Srny si šly právě ustlat po výživné noci. Stehlíci se rozhodují, na který z bodláků usednout, modřinky se houpou na kopřivách, střízlík se rozezpíval v ostružiní plotu. Ten ráj zítra nemusí být! Ale snad ještě bude, mluvil se mnou pan majitel a řekl doslova: „Vy jedinej z toho máte radost, žejo, pane Kverku?“. Přikývnul jsem, mě ty paragrafové kecy o plevelech nezajímají. Když někdo tak citlivý, jako jsem já, dostane od krajiny příležitost bádat v tom pokusu nad kolosálním osídlováním opuštěných či alespoň oddechujících míst, přetéká objevy, přichází pochopení mnohého a rozsvícení v hlavě. Proto je třeba Polsko tak jiné! Je dostatečně velké, s nepodstatným tlakem na krajinu (alespoň co jsem viděl).

„Ano, vždyť takhle Pavle ta hnízdiště vznikala, když si za nimi po roce osmdesát chodil, jen si přece vzpomeň!“

Teď přichází soumrak. Keře, jež třeba i půlkou obsahu nakročily kvůli boji o světlo do okolí, jsou mýceny. Zůstane jakési bezcenné ohlodané jádro, někde vůbec nic, jak káže zaktualizovaná mapa. Jako u dubového lesa. Abych byl spravedlivý – pro mnohé ano, ale pro tohle se tady na ty obhospodařovatele hněvat nemohu, prostě obava ze zmaru příspěvku rozhoduje. Co ale s tím? Jen přihlížet, znovu žasnout (nyní v pojetí opačném) a ten uměle vyvolaný pokus dotáhnout do konce a porozumět dopodrobna. A postavit náhradou Slavičí háj!

Ale co koroptve, co polní chřástalové, co zelené cvrčilky a zpěvní rákosníci, so strnadi a vrabci úpolníci, co pěnice s krutihlavy, co budníčkové a červenky s pěvuškami, kam se střízlíkem, jak to říct potom divokým hrdličkám, které v torzu ještě z Afriky přilétají? Už to mám, řeknu jim, že skřivani s lučními strnady a linduškami to vzdali dávno, že najednou neměli kde a že jsou po smrti. Že jsme o ně nestáli, že nám mohou být ukradení. Je to ještě pořád ta naše česká krajina, kde domov můj? Jsme hosty v ní váženými? A zajímá to ještě vůbec někoho?!

Začal jsem před roky říkat i na besedách: „Na krajinu se můžeme kasat, je zticha, přetrpí to, ta nám ty naše zadky nenakope“. Co ale lidi jako jsem já? Toulající se domovinou, opírající se v kůře stromů, očichávající květy slivoní v tom kolosálním výměru několika hodin. Potápím dlaně do studánky, co už je snad z otravy venku a jestli ne, stejně to nepoznám. V tranzu. Dívám se po hlíně, když omokne, abych našel znovu kus páleného hrnce z časů nedohledných a v jeho ďubkovaném svršku se stříbřícím pískem zase užasnul nad řemeslností. Možná za pět stovek let podobných bude se někdo se stejným nadšením klepat nad petflaškou. To už tu ale slavíci zpívat nebudou.

Uznejte tedy, není to dnešní zastavení v čase sobecky vzato přeci jen ještě báječné? Všechno je relativní. Ale nápisu, toho se nevzdám!

A ještě jednou polarizaci článku otočím. K dobrému.

Včera jsem na práci doplnil kamínek do historie. Cenný. Slyšel jsem u kafe, že prý už za mladých časů té paní, bylo v Končinách na louce žluto po „buličích okách“ (tedy úpolínech) a modro po kosatcích!!. Žluté prý rostly ve vodě (což taky sedí).

Takže – nebyl jsem to já, kdo v konci století je našel, byly tam už dávno a dávno před tím. To je pěkný výsledek!

Teď ještě, kdyby si tak někdo vzpomněl na slavíky, kdy je v Pokleničí slyšel prvně. Bohužel, zatím jsem to já se svými daty, která jsou k snadnému překonání a tedy nedostačující.

Je z blogu teď spíš takový glosář, trochu to měním, formování. Kdo čeká ortodoxně na rezavé peří, ať přijde v dubnu. Pro ostatní mám postřeh. Mimochodem, zásilka dorazila v kondici, že obsah málem neudržela. Já vím, bublinkové obálky…, ale přeci.

Na konci prázdnin jsme ukázali kněžmostský betlém na Hefaistonu a jak teď koukám, porota asi nechybila. Zájem vzbudil totiž i za hranicemi, specializovaný časopis, plný fotografií precizních děl nejen německých kovářů, mu věnoval celou stranu. Odměnou nám výtisk poslali s upozorněním na obálce na stránku 49 a s milým komentářem. To je hezké.

Takhle nás pojali.

Hned se člověku na díle lepší spolupracuje. Tím, kdo práci řídí, je totiž syn. A tak si říkám, ještě že betlém na ten Helfštýn vystavit vzal. Vy, kdo ho uvidíte v Praze, budete mít možnost vidět i čerstvé figury. Už jsem psal o ptáčníkovi se slavíkem v kleci. Tak třeba toho.

Když už jsem si vzal slovo, měl bych jich ještě hrstku přihodit.

Dokvétá letitý břečťan.

Není to vůně kdovíjaká, ale protože on si počká na tyhle podivné dny, je o něj obrovský zájem.

Stál jsem pod jeho loubím v momentě, kdy na chvilku bliklo slunce a byl jsem pod ním včas. Ten zájem o končící laty květů! Ani bych všechno to jeho mušstvo vyjmenovat nedokázal, a taky poslední včely – jiné, než z úlu. Tyhle se musej´ohánět! Jednou jsem je takhle viděl ve zdi kostela, ve škvíře. Celou cestu domů jsem na ně myslel. Mám tohle moc rád, toho si na přírodě cením. Jako tady u zídky. Jde jim o hodně, to jsem poznal. Mám ze sebe radost, že jsem se naučil vyladit na tyhle situace. Mile nabíjí.

Teď už je v přírodě spěch. A má to přijít o neděli, mrazíky. Uprosit se to nedá, ostatně už tu dávno měly být. Jak to bude tady s těmi strávníky, co mají vymyšleno? Nepoláme je to? A asi – i kdyby. Teď to neřeší, ještě se žije!

Poznatky přicházejí zvolna, nespěchají. Ani to jinak nejde. Není-li člověk připraven zráním, poznatek neudělá, kdyby se třeba rozkrájel. Nejlíp to vidím v literatuře, přečtu si text klidně opakovaně a stejně, když se k němu vrátím za rok, za dva, vnímám nové podněty. A tak to je furt. V zimě koukám do křídel v archívu a za pár let v tom pelichání vidím daleko víc. A myslím, že to ještě finále není. Jde o takové samostudium.

Teď jsem při hrabání zahrady pochopil, proč se u nás tehdy zjara zastavil ten slavík. Dnes nutno dodat, že sám od sebe, nebyl nalákán přehrávkou, což dneska frčí. Zastavil se hlavně proto, že se všude kolem válelo listí od podzimu. Prostě jsem to po opadu neshrabal. To listí pod vistárií bylo nejhlavnější, proto se i během dne vrátil a nakonec se i chytil.

Od toho jsem uvažováním zamířil k nejmenším známým hnízdištím – pláckům. Je to tam podobně. Jsou sice drobné, ale musí tam být kde sbírat v hrabance. A hustý podrost aspoň někde. Stačí třeba, aby kolem protékal potok či vedla svodnice. Tam pak sbírají.

Podobně se chovají za tahu, ovšem pozor, za umělého nalákání do míst může jít klidně i o městský dlážděný park. To je něco jiného, přeletujícímu ptákovi to napovídá, že tam důvod být musí, když to dole tak žije. Proto zastaví a zastavují i druhy nepříbuzné. Pro tu signalizovanou pohodu.

Všiml jsem si, jak se prostředí přirozeně mění, stačí třeba neshrabat to listí a je-li v hrubší vrstvě, tráva pod ním uhyne. A už jsou podmínky pro slavíka optimální. Rozhrábneme-li pokryv, žasneme, co tam je hmyzu. Optimálního. To se právě snažím uplatnit v Slavičím háji. Tam se pokusy dělají pohodově. Jednou tam budu jen sedět a celé dny naše slavíky pozorovat. Ne ve voliérách, v přírodě.

Další proměnu prostředí jsem zažil na Červenském rybníku, když jsem chytal pravidelně v rámci projektu CES. Jak vznikají bahnité kosy v ústí potoka.

Jedna z možností je klasicky po lijácích, když ještě bylo kolem „kde brát“. Sady slivoní byly vytrhány a v odpočaté půdě svahů vzešla prvá kukuřice. Kterou nespláchl déšť, ta byla monstrózní! Ornice ještě během toho roku stekla do rybníka, ale já chci říct o jiném zázraku, o vynořování země z vody za letních veder.

Nemohl jsem tomu věřit, když vlastně deště nebyly, ale pevnina v hladině vznikla. Jak se totiž při minimálním přítoku vody do rybníka a při výrazném odpařování hladina na chvilku propadla a podvodní zemina přišla na vzduch, začala „kynout“. Opravdu jak těsto na buchty. A i když se pak hladina vodou doplnila, ostrov už vyčníval. Brzy vyzrál, že člověka i udržel a přišly robinzonské rostliny. Dnes je z té hlavní vrby, co tehdy přivála, strom jako hrom. Kdo by si vybavil, že před desítkami let tam byla hladina, samá voda. To jsou ty dokonalé proměny a zajímavá sledování. Umožněná tím, že člověk do míst chodí dlouhodobě, že má nějaký důvod.

Pak jsou jiná prostředí, křovištní stanoviště. Tam už je to názornější, krásně je to vidět kolem liniových staveb, kde tomu pomůže často projektant. Ovšem, jak vzácní hosté povislých kravat střihnou pásku, a na místo se zapomene, dějí se tam věci. Z kontejnerové výsadby přežije to nejdivočejší a zbytek „přejede“ plevel. Slavíci to pár roků jako já jen registrují, mneme si ruce a křídla, než to přijde: do konce apríla chybí pár dní, když z auta vidím rezavé mihnutí. Tlačím se do podlahy, otvírám kufr kvůli náčiní a jdu se podívat. K neuvěření, kam to místo tichounce dokráčelo!

Tak a o tohle vážení přátelé opírám svou naději. Takhle tu můžou pár roků slavíci snad ještě s námi být.

Teď, když táhnou k městům havrani, jsou slavičí hnízdiště už holá. Teď si uvědomuju nejvíc sílu květnů! A je to dobře, že přicházejí ti sklízeči – listopadové, že krajina začíná ze svého tempa vyklusávat, bude smutněji. Bez tohoto soukromého „vynulování“ bych jara rozměrně neužil.

Napíšu pár vět o krajině.

Vracel jsem se z matky měst, vezli jsme vystavit betlém a opravit dveře jednoho málem vykradeného bytu. Zlomený šroubovák jsme našli až v chodbičce. Idioti.

Jak jsem se vracel k městu plechovému, rozpřemýšlel jsem se o domovině. Počítám ji tak nějak od Chloumeckého hřbetu. Když člověk nejede víc než může, má čas na „ty panoramata“, má čas se kochat.

A doma jsem sáhnul po knížce od Jirky archeologa, kde je kraj docela pod mikroskopem. Někdy mi sice Jiří (tak mu říkala maminka, kdysi jsem pro ni pracoval) připadá až neuvěřitelně, kdy věda nám až zdrhla někde zadními vrátky, ale popularizátor je veliký. Bude snad taky mé knížky kmotrem, nejspíš, až napadne sníh, až neuvidí na zem.

Posledním droboučkým nálezem na naší zahradě byl pazourkový břit z dřevěného srpu. Je z těch pazourků, co mají barvu bílého kafe, ne z těch šedivých od Jablonce. Tyhle jsou někde z výš, snad z Polska vyobchodované. Nalistoval jsem si artefakt v knížce a do puntíku to je on, i s rozměry. A pak jsem si teprve začal představovat přibližné datum jeho pracovního nasazení, kdy tedy kamínek „žal“ a málem jsem se z toho rozklepal. Neříkejte, že byste nad tím pravěkým nástrojem nevydrželi sedět hodiny? Pustit myšlenky do prostoru a užasnout. Tisícovky let a mezitím šly časy! Tehdy on – štípač, pak ta, co nástroj vedla – a po nich já. Kámen s příběhem. Co se tady všechno dělo? Jak to tu vypadalo? Proč nikdo třeba ve škole po tomhle nepátrá? Vždyť tak často říkám: „Každý metr týhle země vám chce něco říct!„. Občas člověk vidí na Hrádku nějakýho detektoráře, ten ovšem „jede na svý triko“ a do kroniky kraje asi nepřispěje. Šutry takovej stejně nenajde a tady – co jen je střepů z nádob, i ozdobných předmětů! Já sice chodím krajinou za ptactvem, ale dělá mi dobře pocit, jak tahle zem byla „v kurzu“ už dávno. To se to chodí po kraji! Kolik toho tady musí všude být, kolik jen mají lidi po barákách! Jen co jsem slyšel, ovšem mohou to být drby.

Koukal jsem znovu do jezírka vzadu, to nikdo neukradne, jsou to jen sestavené přitesané kusy klád. Ty stavby byly překvapivě malé. A mám to v hlavě zas! Ten, kdo to opracoval a sestavil, kdo to využíval a proč o to přišel – a pro ty co jsou dál než já – v čem, nebo kom, dnes jeho duše pokračuje. To jsou témata.

Když mám takhle před létem v navečeru po práci a od drobné hladiny se ozývá hlas zelené ropuchy, přichází chvíle pro náladu. Sedím v trávě na břehu a snažím se vyladit na energii toho místa. Musí být obrovská. Můj zájem sílí s poznáváním. Zatímco dál u domu je navážka kvůli nařízení tehdy, tady jsem přesně v úrovni původních kněžmostských luk, notně podmáčených. Kvete rdesno hadí kořen, pryskyřníky, pomněnky. Dole pod nohama stulík, kosatec s orobincem a skřípinou jezerní. Jde o drobný fragment původní nivy, ale to bych nebyl já. Trávu žnu jen dvakrát z opatrnosti. Je mi tam skvěle. Člověk pochopí, jak fungují semínka vodních rostlin, jak to je „ošéfované“ matičkou přírodou – třeba šípatka! Ta semena vydrží řadu let čekat, kdo tohle ksakru řídí? Už jsem to vlastně napsal, nikdo jiný.

Zahradou prochází podzim, ale dřevo pod vodou (pečlivě zdokumentované), to ještě vydrží. Pro ty po nás. Aby se mohli taky, budou-li to umět, zahledět co chvíli do daleka. Za dobrých konstelací.

Kéž by! Tohle si s sebou nechci vzít.

Kdo byste chtěl vidět Kněžmostský kovaný betlém, bude přes vánoční čas v Praze v Betlémské kapli.

Bude tam vystaven od posledních dnů listopadu do prvních dnů ledna. Tedy po celý prosinec. Vykovali jsme ještě pár figur, aby se podstavy jakž takž zaplnily, poslední (po sokolníkovi) přibyl ptáčník se slavíkem. V tu dobu se do klecí ještě zavírat mohli.

Takhle vypadají ti dva.

Takhle pak celé dílo.

Píšu o něm i proto, že ho nemůžeme ukázat jinde, kde býval doposud. Ale vy, co budete Prahou chodit o svátcích, zajděte si na tu výstavu o řemeslech do sklepení kaple.

Aby měl člověk chuť v této době pozvednout zase hlavu, poslouchal jsem v rozhlase pořad pánů Luďka Munzara a Františka Novotného někdy kolem patnácté. Snad sám život je sezval dohromady pro tenhle pořad, radost poslouchat. A když mám napsat ještě o podobné radosti – pardubická folková sestava Marien kolem Víti Troníčka. Zvlášť poslední časy (od roku třináct) po dnešek. Líbí se mi. Rád si vybírám věci neotřelé, poctivé. Rozumím tomu jejich „vracení se zpátky do lesů“.

Pro zdejší mateřskou školu si paní učitelky domluvily autorské čtení z knížky. Přijal jsem rád ostatně kam jinam knížku směřovat. Aspoň děti zažiju, jak poslouchají.

Jinak se ale shodujeme, že Slavík z dubového lesa je i pro dospělé. Nejde jistě o žádnou monografii druhu, ale zajímavostí tam je všelijakých.

V Kněžmostě ve školce to tedy bude nad knížkou setkání nejbližší a pak hned bude Sobotka.

Ať máte štěstí.

Zdravím vás a dávám na vědomí.

Je to všechno jinak, poezie se mi trošku smekla.

Bobulí všelijakých tam dozrává, mnohé keře i stromky svou nabídku pořád drží. Uvidíme, co na ně přiletí. Sázeli jsme opravou to, co se dřív neujalo, snad to vyjde teď.

Jak opadá listí, je to ještě pořád průhledné a takové dost kostrbaté, někdo by mohl namítnout, co na té divočině vidíte? Tam bych začal lidi léčit, právě na této připomínce.

Nebude-li těch roští, nebude slavíků, pěnic, ťuhýků, strnadů dole v trávě, nebude budníčků, nebude motýlů na vonné pastvě. Nebude špendlíkové spouště pod větvemi, když přezrají a bodavců všelijakých, zmlsaných a nebezpečně přimetených, bývají pak vzteklí. Nechtějí rušit a já se jim nedivím. Když jim „doutná pařez“, žízeň je veliká. Oslím můstkem jsem se dostal k Slavíkům z Madridu, no ti naši z háje jsou už teď o něco dál.

Když jsem seděl pak na lavičce s rýčem v klidové poloze, osychajícím a koukal na poštolku, jak nám ošetřuje step, přemýšlel jsem nad tím naším nápadem. Dokážu si představit, kolik lidí si o nás při pohledu na to prostředí myslí, že sme divní. Kór v dnešní době. I s tímhle odoláváním je nám tam bezvadně. Rozhodujeme my – my tři! A dávno nás okoukli koroptve, zajíci, bažanti a přišli. A dorazí z okolní krajiny i další, za lepším. Jen co se to po kraji rozkřikne. To je pro nás ta sklizeň a dožínky! S hruškou v tlamě, co uzrála vzadu v sadu, přebírám lahodu. Je navinulá prastarou poctivostí odešlých sadařů, bratranec Pavel navíc nikdy nesáh´po chemii. Utrhlo by mu to žaludek.

On počítač nemá, takže si to nemůže přečíst – moc si ho vážím, za ten jeho přístup. Na křtu v pátek se najednou objevil s knížkou v ruce a chtěl ji podepsat. Neměl jsem moc času to sledovat, ale říkám mu: „Proč sis ji koupil?! Dyť pro tebe mám, kolik jich budeš potřebovat.“ Prý, aby přispěl slavíkům, prohlásil. Tak jsem mu druhou dal, má ji pro přátele. Dneska jsem ji byl u něj popsat. Víte, co to je za lidi? Dali mu k vysázení fůru materiálu do háje, jsou jako on, od řemesla. Tak to vidíte. Támhle vám knížka neujde mezi lidmi ani jednu řadu a není, tady lidé tací. Moc bych si přál potkávat ty druhé.

Budem v tom háji sedat, až nebudeme moct. Ne teda pod fíky, ale ty slavíky – ty mít budeme. Když se nám budou vracet. Věřím tomu, nakonec, kdo by je měl znát líp. Když udržíme porosty, budou se vracet. A zase odlétat, ale pak se znovu vracet. Kolikrát pro mne a pro Pavla? Vidím na něm, jak je šťasten, on má docela jinou filosofii. Nepřekypuje penězma, ale vím jistě, bohatej? Bohatej on je. Kéž se to taky naučím. Na tuhle pitomou dobu je to určitě nejlepší recept.

Napsala jedna mladá paní, co má přírodu na žebříčku, kde máme my. Čte z knížky doma nejmladší z pokračovatelů rodu a takovýto ohlas poslala. Když jsem si ho přečetl, uznal jsem, že můžu mít tímto splněno. Takhle slavičí knížka umí! (Napsal jsem si o souhlas dát to sem pro vás).

Je už to jinak, než bývalo. Hodně lidí už přijít nemůže. Ještě se přednáškový sál jakž takž zaplnil, ale staré časy jsou pryč.

Mimo jiné jsem přivezl s sebou knížku o slavících, upozornil na ni a nechal během odpoledního programu mezi posluchači kolovat s dodatekem na papíře. Pro další vývoj nápadu se nejlépe hodí opět slova klasika: „A nyní já vám zapůjčím tyto tři kruhy… …a nyní já prosím kruhy zpět!“ Petr Čepek tenkrát své náčiní nakonec získal, Slavík z dubového lesa však neprošel ani půlku sálu. Zbylé osazenstvo si ho tedy neprohlédlo, na ně nezbyl. Nakonec však – dobře, když je o knížku zájem.

Referáty obou jednacích dnů byly kvalitní, sám jsem si vybral hlavně ty o modráčcích. Potkal se nad tématem s lidmi, kteří se o subspecie zajímají a mají výsledky.

Oba týmy, ať už z lokalit horských či nížinných se především bojí o přežití sledovaných populací. To je dnes obava obecná. Sám se bojím, co bude tady se slavíky. Hnízdiště mizí kvapně a znovu jak tenkrát, neumím tomu čelit.

Opojen však programem schůze, na zpáteční cestě jsem špatně odbočil a tak mne vítala krajina Nymburska. Co už?! Jel jsem tedy k jejímu hlavnímu městu a počítal v sluníčku krásně se lesknoucí havrany. Spolu s kavkami procházeli pole. Měli přinést zimu a ony padaly rekordy obrácené. Ptákům to vůbec nevadilo.

Přijel jsem do našeho okresu odjinud a prohlížel si tak s chutí jižní lesy Chloumeckého hřbetu. Ty, které tehdy při svém popleteném návratu konečně rozpoznal slavík z dubového lesa!

V tomto čase je krajina zvláštně průhledná. Většina lesů je donaha, přeci jen jsme pořád ještě v Polabí.

Hodně tažných ptáků z ní odletělo, zbývají ti pomalejší nebo kočovní. A ti nejvěrnější – stálí a k nim nutno přičíst právě zimní hosty.

A to je asi všechno.

Přátelé, jak zjišťuji, chodí vás na blog docela dost.

Jsem rád, že nás dokáže takhle svolat a informovat. Vybírejte si vždycky témata, která vám vyhovují, nebo čtěte všechno, to je na vás.

Dám taky brzy zas nějakou fotku.

Děkuji za účast a atmosféru na prvním křtu knížky. Doma jsem pak omylem opravdu v garáži málem vycvaknul tu druhou flašku s vodou z Jizery. Ono by se moc nestalo, řeka je teď pěkná.

Odešel z těch našich řad před pár dny Jiří Šavrda ze Lhotic. Dal jsem paní Šavrdové knížku s věnováním i jemu, tak nějak na dálku. Co člověk s tím nadělá. Tak si na něj vzpomeňte, byl to vzdělaný výborný chlap. Je to jak s tím hnízdištěm v Dubovém lese. Než jsem knížku dokončil, je po smrti. Tomu ale možná šlo nějak pomoct, panu Šavrdovi nikoliv. Vzpomínám na ty jejich účasti na Vítáních ptačího zpěvu, měli je všechny. Do poslední chvíle, dokud mohli. Je to blbý. Blbý.

Za pár hodin odjíždím na konferenci do Kostelce. Už jsem to tady psal, mám „Plkův syndrom“. Budu zítra těžko přehazovat výhybku. Ota Plk – znáte z pera klasiků – jak setrvával ve svých rolích!

Já tomu rozumím, mám to opravdu taky tak. Zdeněk Svěrák by se možná divil! Doteď nevím, jestli všechno dnes večer v knihovně klaplo. Snad jo. Děkuji Pavlu Kverkovi, to byl ten člověk, kterého jsem zmínil, že tam sedí. Ten, kdo nabídl pozemek pro slavičí háj. Je to můj bratranec. Vzácný člověk, zajímavé filosofie.

Děkuji všem, co jste přišli i kmotrům za pěkná slova a Martinovi za foukací harmoniku. Moc pěkné.

A dámám z fary. Vyšlo to. A Zděňkovi, že to nafotil.

Jo a ta druhá voda – z Klenice, tu jsem nabral po cestě v „Továrňáku“. To jen pro úplnost. Málem jsem tam spadnul, protože má vysoký břeh, jak se napouští Červenský rybník, voda neteče, spíš jen z něho utíká.

Na Červenohorském sedle odchyty budou končit. Asi že – docela dobrý rok i pro ně. Má to skvělou atmosféru a řeknu po pravdě: hodně jsem se tam o slavících dověděl. O tahu, kde to tady zažiju a ještě mi k tomu svítěj´! Tak bych jim přál na těch pár hodin, aby si ještě zachytali. Vítr pod křídla, dobrou pokličku, migranty pod horama čekající na tmu, pohodu za oknem, málo jelenů mezi tyče, slzu něčeho dobrýho na závěr a hodně rozkmitanou tužku při sčítání. A kliku pro příští rok!

A to je dneska od dálnopisu všechno.