Zaměřeno na slavíky

Samozřejmě, že normálně jim tah sotva končí, někteří už jsou na místě.

Sloveso v nadpise má význam přenesený, jako že přitahují. Kteroukoliv z osobností z okruhu přátel jsem dosud oslovil, nikdo mě neodmítl, každému čas vyšel na vyprovázení knížky k čtenářům.

Nyní nás čeká akce v Mladé Boleslavi, rádio Signál již na ni upozorňuje. Vzalo si totiž křest na starost. Už se sváří víno, jak slyšet z vysílání, technika vychystána i s velkou obrazovkou. Totiž jako předešlé, i tato sešlost bude originální. Začne projekcí, představující výzkum slavíků a jeho krajinu. Osmapadesát snímků jsem vybral a připraveno mám stejně komentářů. Návštěvníci budou překvapeni, tím jsem si jist. A pak už se chopí konviček tři kmotři. Luboš Dvořák (ředitel z rádia), Zdeněk Gola (grafik a malíř) a Karel Herčík (historik). To se zas slavíci pomějí!

Mistr Štěpán Rak se s knížkou setká 14. dubna, vymyslet jen musím kde. Tipy mám dva.

V mezidobí zamíříme do Bakova nad Jizerou. Nepodařilo se tam najít termín pro tento rok, přijedeme v novém. Tam jsem si dovolil oslovit vlastence (v pravém slova smyslu), básníka domoviny – Josefa Brože.

Bude i autorské čtení v Sobotce a zajedu jednat do Března.

Knížce se vede dobře, slavíci táhnou. Už se prodává i v zoologické zahradě – tam, kde ptačí hrdina tak zpanikařil (kapitola 16: Kos všechno zachránil). Dělá mi radost, že lidé si pro ni jezdí i do Kněžmostu, cestu si totiž našla i do školky waldorfského typu v Bosni. Ano, taková instituce bude vědět, co s ní.

A abych nezapomněl, budu po novém roce pokračovat se čtením tady v mateřské škole v Kněžmostě.

Hodně se to teď točí kolem knížky, krásná událost.

Dnes jsem byl v atelieru mistra Goly knížku dát předem, aby se s ní před slávou seznámil. Řekl, že se o ni po Boleslavi mluví. To je nádherné. Vezměte – příroda, tak okrajové téma! Byl jsem připraven na to, že to nebude lehké a při našem rodinném pojetí, kdy jsme náklad nakoupili, trošku jsem se bál. Ale kdo mne zná, ví, že bych se nerozbrečel, kdybychom se nevešli.

Krom jedné, která tehdy „nedokolovala“ sálem sešlých, všichni ostatní nám všude udělali radost. A vím, čtou i dospělí, někteří si ji dávkují po kapitolách, přečtena byla už i opakovaně.

Nevím vážení, jestli si ten pocit dokážete představit, jsem šťasten. Víte, jak se mi teď jezdí po krajině? Koukám na ta místa slavičích kopřiv, mrkám očkem a říkám – tak to je vaše, ten úspěch! To vy jste mi to nastrkaly pod čepici, vy se v odstavcích chlubíte! A pak vidím ty plácky už zas jen ve zpětném zrcátku a po dílně doma chodí zasněný. Spisovatel.

Nejprve v Dolním Bousově.

Tam se sešli nad košíkem osobnosti: Mirek Boček (starosta), Tomáš Grindl (pedagog) a Martin Kvapil (chlap od tažných koní).

Zkrápěli jsme průhledný obal knížky vodou z Jizery, Klenice, třetí konvička byla jako by ze soutoku (mix).

Hrál M. Kvapil na foukací harmoniku.

Večerem provázela vedoucí infocentra Dita Říhová.

Dalším místem byl zámek Humprecht u Sobotky.

Tam stáli nad košíkem vzácní křtitelé: Dagmar Faměrová (kastelánka zámku), Bedřich Ludvík (dramaturg, režisér) a Martin Brejška (ornitolog, znalec kukaček). Sváteční slovo vedla Alenka Pospíšilová (z nedaleké knihovny). Voda byla zpod zámku z Hadí studánky, jiná od mladé Žehrovky a další přímo z pramene Klenice.

Hrál B. Ludvík na kytaru.

A třetím bylo setkání v Mnichově Hradišti o vánočním jarmarku.

Tam stáli nad košíkem milí kolegové: Mirek Bobek (ředitel zoo) a Jirka Formánek (vedoucí Kroužkovací stanice NM Praha, ve výslužbě). Vodu měli z Jizery, oba.

Hráli slavíci (vzhledem k ročnímu období – playback).

Pan starosta Lochman s šéfem kultury panem Senohrábkem pozvali děti na „rychlé špunty“ v stopkových pohárech, aby knížce také přiťukly. Vždyť u jejich města ten velký příběh ptačího putování začíná i končí!

…

Knížku lze sehnat v Dolním Bousově – infocentrum, v Sobotce – krámek v podloubí, v Kněžmostě (u autora), v M. Hradišti – v prodejně na náměstí a také i v infocentrech – Mladá Boleslav a Vrchlabí. Dále pak v ornitologické společnosti a zoo – obě instituce v Praze.

Námahu a obavy o výsledek, pak výsledek odmění.

Spěchali jsme do Hradiště představit knížku. Vodu na pokřtění jsem počítal zase nabrat na slavičí lokalitě „Pod kamenným mostem“ z řeky a to byl problém. Ona totiž milá Jizera měla pro mne překvapení.

V mezičase nesla velkou vodu a pobřeží bylo od toho bahnité. Měl jsem boty na pódium a tak málo času! Ještě že řeka tušila, na co tu její vodu potřebuju, bahno mělo povlak z písku a to bylo vítězství. Víte, jak se chodí po závějích, že se nakoníte dopředu a tím vylehčíte? Tak to jsem uplatnil. Nabral do konývky a spěchal k náměstí.

Ta voda se zase třpytila! Jizera si zaslouží účast v slavičí knížce, je přívětivá. A co teprve, až budeme v Benátkách po novém roce! O fůru říčních kilometrů jinde. Zase tam bude s námi a Benátky, ty na tom vydělaly. Jsou jediné v knížce jmenované. Ostatní města jen opsána. Ale k poznání, tu práci jsem si dal.

V Hradišti byl o knížku zájem, musím říct. Ale čekali jsme to.

Jsou krásné reakce lidí, kteří si ji kupují. Kdo to nezažil, neví, co to je za zvláštní odměnu. Dál asi spisovatelem nebudu, ale tohle mi vystačí na celý život. Vůbec jsem to netušil. A pak ti hosté u mikrofonu! Mirek – ředitel zoo, Jirka – ředitel kroužkovací stanice ve výslužbě. A k tomu stříbrná řeka! Krásná slova tekla, děkuji.

Nápad, aby děti před pódiem křtily jejich šampaňským spolu s panem starostou, byl jedinečný. Každou akci máme jinou a každá je pěkná. Neřekl jsem v Hradišti o zničeném hnízdišti z knížky, nechtěl jsem to kazit. Musíme víc se snažit, víc otevírat oči! Třeba knížkou.

Vymyslel jsem, když máme na blogu tu „okurkovou sezónu“, že budu dávat zážitky z jednotlivých hnízdišť. A vezmeme to z jednoho konce na druhý. Budete moci ozkoušet, jak neobyčejné chvíle ta obyčejná místa umí rozdávat.

Tak příště.

A začneme Kněžmostem – místem nad Žantovem, v lokalitě „Pod skalou“ – hnízdiště s tradicí.

Vítejte!

Z blogu víte, že moje scházení se se slavíky má polohy dvě. Kdo by to nevěděl, pro něj dávám fotku.

Je to výhoda, být na tom takhle dvojrozměrně. Mohu slavíky nabízet lidem úplně všem. A musím říct, že to potřebují čím dál víc.

Nechci, vážení, před vánočními svátky vysílat signály – ksakru, když mluvím o signálech, na boleslavském rádiu Signál (dříve Jizera) mne budete moci uslyšet ještě před dnem nadělování. Budu tam s panem ředitelem programu upozorňovat na uvedení knížky Slavík z dubového lesa pro plechové město. K pořízení bude knížka pak v infocentru, až se domluvíme.

Křtít ji budeme v podzemních prostorách Starého města boleslavského, doprovodím nějakými obrázky a komentářem z výzkumu i práce na knize. Vše se tady objeví včas.

Kde jsem přestal?

Nechci vysílat signály poplašné, ale slavíci se z naší krajiny pakují! V závislosti na tom, jak jim mizí domovy. Ostatně paní šéfredaktorka Ptačího světa (viz obrázek) to tam opsala správně.

Co s tím budeme dělat?

Ptám se vás, přátel tohoto blogu. Abychom měli vůbec za pár let ještě našeho hrdinu trojrozměrně!

Dodatek: Nevytahoval bych se tady s odbornými texty, kde jsem autorem či častěji (zejména v zahraničí) spoluautorem. Ale doba je nyní taková. Když to neřeknu, ti klíčoví to vědět nebudou. (Kdybyste poslední větě nerozuměli, neřešte ji, nepatřila vám).

Tak hezký den.

Ten čas by odešel, jak opadalo listí.

Ptáčníci by scházeli z kopců upatlaní lepem, ale spokojení. Měli by nachytáno, do klecí i na talíř. Na svůj, i ten panský.

Dostalo se mi milého pozvání do muzea ve Vrchlabí, kde pořadatelé vychystali vpravdě skvostnou expozici – Ptáci a ptáčníci.

Jako člověk, který pro výzkum slavíků využívá jednu ze starých metod čižbařů, jsem měl promluvit na slavnostním zahájení. Poctěn a s velikou chutí jsem se do toho pustil, do obrátek vytáčen obrázky z vlastní „sklopkařiny“. A jak jsem se to už dávno naučil, a jak mi ta jejich výstava umocnila, na nic jsem v ten moment nečekal a v myšlenkách odletěl do půlky století. S číslem devatenáct. K boudám do půlky zakopaným, zakrytých jehličinou. Mezi foglaře, co řemeslo sakra ovládali. Dívám se jim na ruce, podávám červíky a úlovky zas tajně ale pouštím. Než se mnou zatočili po krkonošsku. Schytal jsem jich pár pěkných rohatinou.

Výstava v útulných prostorách byla putováním v čase až k současnosti. Vypovídala i o řemeslnosti chytačů, náčiní měli vychytané. Primitivní, oleštěné však zkušenostmi.

Mladý kolega Jakub výpravně pojal úvod, jako by snad sám z takové sorty lidí pocházel, zbytek výměru byl můj.

Zaujalo mne potom úplně nejvíc, jak krkonošští ptáčníci za slavíky scházeli do Polabí, ovšem tam je sedláci vyháněli svižněji, nežli četníci.

Zažít hrací strojek pro výuku v klecích pozavíraných ptáků, podle kterého se třeba špaček učil přidávat k vlastním docela jiné tóny, bylo vrcholem všeho. Takový šel pak mnohem lépe prodat. Jen ty sklopky byly dost pravěké. Tam jsem tedy vlastní pílí jednoznačně o kilometry dál! Po pravdě však – s jinými možnostmi.

V poště se mi sešly pozdravy z ornitologického Karvinska a upozornění znovu na polskou Varšavu. Není to poprvé, kdy tam přebývá slavík tmavý v rakytníkových lemech (ohřívaného) výstupu z podzemní dráhy.

Je prosím konec listopadu a ne jeden – dva slavíci tmaví tam od podzimu (říjen) přežívají! Dvě pěnice vlašské, jedna hnědokřídlá – co to je ksakru za zaopatřovací ústav?

Z předešlých let tam byl slavík uherský hlášen taky. Nyní nejmíň jeden je letošní, ostatní vidět není. Vlašská pěnice – jedna – právě tak.

Připravím k tomu komentář, tohle už začíná zavánět nějakou strategií! Jsou to pořád ještě zkrachovanci? A co bude s příchodem sněhu? Až zmizí bobule? Kdy se tam uprostřed města takhle při zemi ti ptáci vůbec objevují, hned po létě? To tam ještě plody nebudou. Odkud se nasčítají?

Druhou věcí je ohlas na knihu i s fotografií z odečítání. Nikdy jsem to takhle nezažil, nebyl jsem ničeho autorem, teď mám unikátní radost!

Dneska je pěvec v roli jiné. Vůbec mu nezávidím a možná, že bych si mohl stlouct nějaký ten transparent, zaplatit pódium a jít ho bránit. Aby, když už mu v týhle republice nechce moc nikdo pomáhat, nechali ho aspoň na pokoji a netahali ještě do politiky. Je na tom jinak, ne, že ne. Jeden je má posbírané ve skříni, druhý nahoře na štelářku, já ty své zlaté právě v Africe. Doufám.

Děkuji Vám za ohlas přes blog (pokud neuvádíte kontakty, musím takto). Přeji pěkné chvíle s knížkou.

Bylo to vskutku vydařené. I my jsme potěšeni. Město Sobotka jen dokazuje, že tam se kulturnosti stále daří. Nádherné chvíle!

Už jsme si, pro Vaši představu, vyměnili několik ohlasů mezi aktéry. Všichni dorazili do svých domovů, všechno je, jak má být.

Buďte blaženi, přátelé. Děkuji za první fotky i za dárky. Dík milé dámy z Boleslavi i dílně, co knížku vychystala.

Dám pak i nějakou fotku z akce, abychom to doprovodili barvami. Návštěvnost skvělá! Měl jsem trochu obavy, ale svěřil jsem úkoly lidem povolaným a podle toho to dopadlo. Děkuji též kmotrům, děkuji za pěkné věty. Děkuji vám, co jste přišli na Humprecht a chodíte i sem na blog.

Zase si v tom pochodím!

Skvělý nápad s tou vodou, nabíranou zas trochu jinak, jinde. Žehrovka (nedaleko je totiž rozvodí), Hadí studánka dole pod zámkem a Klenice. Paní Alenko – smekám! Dík i za prostory paní kastelánce.

Listí v košíku je přímo z dubového lesa, to už jsem tady asi psal.

Pokračovat budu zas zítra, to už budeme vědět víc.

Klidný večer všem.

Jsou dny neobyčejné, dlouho zapamatovatelné, mnoha kategorií.

Ten dnešní, pro cestu k pramenům Klenice, je laskavý.

Jedeme pro vodu k pokřtění knížky v sobotu na Humprechtu. Ta z levého („našeho“ a současně i „televizního“) pramene, tam jdeme, o tu máme zájem. Dost dlouho jsme tam nebyli, bude říčka vůbec po suchém roku ze studánky téct? Toť otázka!

Zastavujeme nad libošovickou návsí, za Domem pokojného stáří a v louce výš nahlížíme do hřebínku z trávy. Sněhem ještě nepolehlé. Sláva, třpytí se na dně něco!

Pak tedy – směr Nepřívěcká hůra!

A už mne to objímá, už mne to drží! Pocit, který do klávesnice nedostanu, kdybych se po ní prošel!

Bude to v máji deset let, co jsme sem táhli s rádiem Jizera. Potom i s panem režisérem a kamerou. Jemu jdu k prameni pro vodu. Zpět k pramenům.

Zima sem ještě nepřišla, ale mrazíček hroudy utáh´, že nelepí. Klika!

Před náspem je v rákosíčku schovaný moc pěkný plácek, ale to už jsme kousek pod studánkou. Bude tam? Klenice umí pozlobit.

Tak se na tu nádheru podívejte a uznejte, že je prameniště krásné. Že jsem ho ze dvou možných vybral trefně. Druhé spíše není, než je. Je mi ho líto. Meliorace pramínky poschovávaly pod zem, tam, nad požární nádržkou se zábradlím vytéká zprava drenážní hlavník. Betonový, kdoví odkud stékající, kdovíkde vodu jímající. Já mám rád levý pramen, pro to „nahmatání“.

A dějí se tam věci!

Z místních lidí kdosi má místo rád, jako my máme. Dal k naší značce nově dubový sloupek a zřejmě on čelo mostu v kameni vyčistil. Aby se tu Klenici líbilo. Jinak sem ale nikdo nechodí, cestička neexistuje.

Nebudu lhát, když je vody víc, je naše studánka přeplavovaná z vrchu, od lesa. A taky zleva, ze slati, zarostlé třtinou. Tím vlastně, jak poznamenal Tom, vzniká úplně první soutok Klenice, hned za vrchním kamenem studánky.

Vede sem zvířecí stezka. Josef Václav Sládek však obásnil jinou, sem laně nechodí, jen srny a zajíci. Na ptactvu už ale shodu máme. To ano, i slavík z dubového lesa se tu zastavil!

Stojím pod kamennou klenbou, slyším zurčení kličkující stružky v barvě slitého cínu. Teď jsou tu okrasou rudé šípky, když rok se pomalu naklání. V červnu voněly jejich růže a hned zjara nad kameny svítila jíva. Malá, zohýbaná, s květy prve stříbrnými, pak ale ve zlatě.

Stranou nedaleko jsou břízy a nad studánkou pár kroků, dva bochníky vrb. Ještě se tu rojí nějací blanokřídlí poletuchové, hned nad studánkou. Končit se jim nechce, kam by už taky kvaltovali!

Tom čistí hladinu, vodu máme nabranou v petlahvi (to je ta zelená stranou).

Já stojím pod tím chladným obloukem a užívám sounáležitost. Kdybych tu byl sám, mluvil bych nahlas s tím místem. Klidně. To „slevování“, jak stárnu, mi nevadí, divné nepřipadá. Jsem mezi přáteli a dnes jsou vzácní, proč bych se krotil.

A u pramene, s takovou silou? Proč bych oblažování uhýbal. Vůbec nejsem první a vůbec ne sám, komu je dobře při studánkách. V pramenných loukách, terénních zlomech, na dosah jiskřícím vývěrům. I pít se z nich dá – vím o půdních zátěžích, o kontaminacích, ale to bych dřív zašel na vyděšenost!

Odtud se rozlévá do krajiny, milý pane dramaturgu Bedřichu. Klenice, kterou známe oba.

Tak zítra na Humprechtu, vodu už nesu.

Konečně jsem připravil text pro web VČP ČSO o tehdejším objevu.

http://www.vcpcso.cz/vzacni-slavici-od-stare-metuje/

Rád na to vzpomínám a je neuvěřitelné, kolik uteklo let.

Čas nezastavím – ani vy, letí opravdu jak bláznivý, ale je důležité v určitých chvílích zabrzdit a ohlédnout se.

Ušel jsem daleko od těch dob, bylo to pionýrské, ani monitoring přehrávkou tehdy nebyl, až později jsem objevil způsob, jak v prostředí odhalit mlčící slavíky. A že ti, jejichž partnerky inkubují v nejvyšším stádiu před líhnutím a pak i ti pelichající, tiší opravdu jsou! Jsou supertiší.

Musely přijít objevy, 33 let je k tomu výměr i pro tak pomalého člověka, jako jsem já, dostatečný.

Přidám veselý příběh.

Včera jsem v místní školce četl z knížky dětem. Podle mě uvítaly, když v druhé části setkání se mohly projevit. Některé přihazovaly myšlenku za myšlenkou, jiné nás šetřily. Když už se před koncem dosud mlčící hoch v druhé řadě odhodlal a přihlásil se, s nadšením jsem to uvítal slovy: „Tak vidíš, že máš taky čím přispět, ne, že ne!“ Vstal a řekl s namířeným prstem před sebe, že se hlásí tady kamarádka před ním. Není to síla?