Jsou dny neobyčejné, dlouho zapamatovatelné, mnoha kategorií.
Ten dnešní, pro cestu k pramenům Klenice, je laskavý.
Jedeme pro vodu k pokřtění knížky v sobotu na Humprechtu. Ta z levého („našeho“ a současně i „televizního“) pramene, tam jdeme, o tu máme zájem. Dost dlouho jsme tam nebyli, bude říčka vůbec po suchém roku ze studánky téct? Toť otázka!
Zastavujeme nad libošovickou návsí, za Domem pokojného stáří a v louce výš nahlížíme do hřebínku z trávy. Sněhem ještě nepolehlé. Sláva, třpytí se na dně něco!
Pak tedy – směr Nepřívěcká hůra!
A už mne to objímá, už mne to drží! Pocit, který do klávesnice nedostanu, kdybych se po ní prošel!
Bude to v máji deset let, co jsme sem táhli s rádiem Jizera. Potom i s panem režisérem a kamerou. Jemu jdu k prameni pro vodu. Zpět k pramenům.
Zima sem ještě nepřišla, ale mrazíček hroudy utáh´, že nelepí. Klika!
Před náspem je v rákosíčku schovaný moc pěkný plácek, ale to už jsme kousek pod studánkou. Bude tam? Klenice umí pozlobit.
Tak se na tu nádheru podívejte a uznejte, že je prameniště krásné. Že jsem ho ze dvou možných vybral trefně. Druhé spíše není, než je. Je mi ho líto. Meliorace pramínky poschovávaly pod zem, tam, nad požární nádržkou se zábradlím vytéká zprava drenážní hlavník. Betonový, kdoví odkud stékající, kdovíkde vodu jímající. Já mám rád levý pramen, pro to „nahmatání“.
A dějí se tam věci!
Z místních lidí kdosi má místo rád, jako my máme. Dal k naší značce nově dubový sloupek a zřejmě on čelo mostu v kameni vyčistil. Aby se tu Klenici líbilo. Jinak sem ale nikdo nechodí, cestička neexistuje.
Nebudu lhát, když je vody víc, je naše studánka přeplavovaná z vrchu, od lesa. A taky zleva, ze slati, zarostlé třtinou. Tím vlastně, jak poznamenal Tom, vzniká úplně první soutok Klenice, hned za vrchním kamenem studánky.
Vede sem zvířecí stezka. Josef Václav Sládek však obásnil jinou, sem laně nechodí, jen srny a zajíci. Na ptactvu už ale shodu máme. To ano, i slavík z dubového lesa se tu zastavil!
Stojím pod kamennou klenbou, slyším zurčení kličkující stružky v barvě slitého cínu. Teď jsou tu okrasou rudé šípky, když rok se pomalu naklání. V červnu voněly jejich růže a hned zjara nad kameny svítila jíva. Malá, zohýbaná, s květy prve stříbrnými, pak ale ve zlatě.
Stranou nedaleko jsou břízy a nad studánkou pár kroků, dva bochníky vrb. Ještě se tu rojí nějací blanokřídlí poletuchové, hned nad studánkou. Končit se jim nechce, kam by už taky kvaltovali!
Tom čistí hladinu, vodu máme nabranou v petlahvi (to je ta zelená stranou).
Já stojím pod tím chladným obloukem a užívám sounáležitost. Kdybych tu byl sám, mluvil bych nahlas s tím místem. Klidně. To „slevování“, jak stárnu, mi nevadí, divné nepřipadá. Jsem mezi přáteli a dnes jsou vzácní, proč bych se krotil.
A u pramene, s takovou silou? Proč bych oblažování uhýbal. Vůbec nejsem první a vůbec ne sám, komu je dobře při studánkách. V pramenných loukách, terénních zlomech, na dosah jiskřícím vývěrům. I pít se z nich dá – vím o půdních zátěžích, o kontaminacích, ale to bych dřív zašel na vyděšenost!
Odtud se rozlévá do krajiny, milý pane dramaturgu Bedřichu. Klenice, kterou známe oba.
Tak zítra na Humprechtu, vodu už nesu.
