Zaměřeno na slavíky

Dívám se z okna přes mlýnskou zahradu na Hrádek. Má jednu ze svých klíčových „kalendářních“ podob. Krom tedy jarní, kdy se opona vpředu zazelenává až do neprůhledna, přes letní, kdy nad ním nabírají v termice výšku migrující luňáci, až po tuhle skvostnost, kdy se slunce začíná pozvedat, aby, až jej překročí, vyšlo kdesi daleko vlevo nad Velkou plání.

A mlýnská zahrada?

Mám ji rád takovou, jaká je. Divokou, se srnami, zajíci. Se střemchou, co bývá chvilku na jaře úplně bílá. Se slavíkem, který se v ní už zas na tahu zastavuje a jestli to takhle půjde dál, jednou neodletí.

Před chvílí tam k rybníčku přistál orel. Ani bych to jeho příjmení neměl vyslovovat, protože se jmenuje mořský a tady to je už jenom taková kaluž. Dospělý jedinec s bílým opeřením a myslím, že brzy jim to začne. Hnízdiště obsazují záhy a to je tady vedle, kousíček v ráji.

Sníh odtává, ale dobře, že spadl. Krajina o něj stojí. Už ho moc nebude, zima zase projde nasucho a bude jaro. Srnčí zvěř se za plotem rozpočetní, louka rozkvete, rozdivočí se. Zase tam s chutí budu koukat z okna, jako se koukám teď. Koukal se včera a neošidím to ani v sobotu.

Tak hezkou sobotu.

Nejdrobnějším slavíkem výzkumu je pták s naměřeným křídlem 79 milimetrů

Nejlehčím je slavík s hmotností 18,5 gramu

Nejrobustnějším je slavík s naměřeným křídlem 90,5 milimetru

Nejtěžším pak slavík s hmotností 29,5 gramu

Ovšem jak bylo výzkumem objeveno, přeživší potomci od druhově rozdílných rodičů – kříženci mohou dosahovat hodnot vyšších. Tak byl zdokumentován hybridní jedinec s křídlem dlouhým 93 milimetrů a jiný, vážící 35,5 gramu.

U měření hmotnosti nutno vyřadit data od samic v čase snášení vajec.

Na prahu nového roku se sluší pronést nějakou úvahu. Zamyslím se nad kroužkováním slavíka obecného tak, jak jsem si to tenkrát naplánoval.

Vůbec jsem nevěděl, jak se to vyvine a kam to může dojít.

V Bousově slavík zpíval a já tomu propadl. Začal jsem po nich koukat a hned, jak to šlo, i kroužkovat. A to už s sebou neslo touhu poznat, kam odlétají. Do dneška to nevím a je moc dobře, že stav roku 2015 nešlo tehdy dohlédnout. Asi bych se věnoval ptákům jiným, snad vlaštovkám, nebo čápům.

Už člověk ani nepočítá, že by v specializaci přišlo zahraniční hlášení, nevím, co bych dělal. A nejlépe tedy z té Afriky! No nic.

Koukám tady na fotku a přesně mi to připomíná ten kvítek lopuchu.

Člověk se naláká tou jeho barvou, až kuličku utrhne. Pak je mu líto ji vyhodit, nese ji s sebou. A když se vynadíval a myslí si, že už mu kvítko víc nemůže dát, chce ho zahodit a ejhle! Drží se rukávu chytrými háčky a člověk vlastně žasne až teď. Teprve na cestě našel to zásadní! A ještě není konec! Jen co čas nazraje, paličky plné nových životů se pozachycují už samy od sebe kdejakého zvědavce. Meta je prosím teprve tady!

Kroužkování nepřineslo výsledek ze zahraničí, dopomohlo však k takovým objevům, že lítost vůbec není na místě.

Jak dobře, že jsem se nenechal odradit bláhově vysněným cílem!

: Tady třeba kroužek říká, že 21.4.2012 se vrátil domů pětiletý sameček do místa předchozích hnízdění a ještě značka dodává, že v čase, kdy kolem bylo chladno, sbíral chytře potravu v okraji laguny po roztátém sněhu, kryté vrbovím.

Dál možno dohledat jeho předchozí účinkování na hnízdišti a v tomto případě i pelichaništi, jak na to byl kondičně (rozměry,váha, tuk) i jak mu to kdy zpívalo. A i když opravdu nevím, odkud přiletěl a jak se mu vedlo na cestách, doma o něm už přehled mám. Díky kroužku.

Odchyty na hnízdištích SV Mladoboleslavska v posledních letech jsou umenšovány ve prospěch výzkumu v Polsku. Přesto je stále veden Kalendář příletů a jarními odchyty sledována hustota osídlení. Odečítány jsou kroužky vracejících se slavíků, co nelze postihnout, je hnízdění. Výzkum pak dál pokračuje až v čase vyvádění mladých, trvá potřeba dokumentace pelichání před odletem. Vše končí prokazováním posledních pobytů slavíků doma.

Uplynulý třiatřicátý rok výzkumu přinesl zas několik výsledků, některé otazníky jsou ale natolik houževnaté, že se narovnání do vykřičníku brání.

Poslední objev sezóny se podařil včera, protože však bude muset projít schvalováním a ověřováním, představit jej nelze. Našel jsem fotografie peří, které mne překvapily, věděl jsem, že nějakou stopu mám, ale že to tak promluví. Jsem překvapen. Hned po silvestru je odešlu odborníkům do Brna.

Letos se ustavily před půlkou dubna natolik příhodné podmínky pro dolet do naší výspy Polabí, že prvním nebyl jeden, ale hned tři starší slavíci!

Zaniklo nejvíc hnízdišť od konce století zničením a přibylo jich málo. Skončilo hnízdiště „Dubový les“, což mě mrzí nejvíc. Slavíci budou odteď už jen ubývat.

Objeven byl král pěvců přímo pro město Sobotku. Prvně. Do Trní (Sobotecko) se ještě vrátil starý zpěvák.

Na expedici jsem chytil leucistního slavíka s takřka bílou hlavou. Chycen byl i jeden hybridní pták. Mohl jsem pobytem vidět východ země a hnízdiště už jen slavíků tmavých kolem řeky Bug. Nikdy na to nezapomenu. Příští rok bude úkol pokračovat.

Chycen byl o prázdninách tady dopelichávající slavík tmavý, ovšem otázka (podle posledních zjištění na přeletu Jeseníků), zda slavíci tmaví neodletí někteří ještě před ukončením růstu letek (o několik dnů tedy dřív). V každém případě byl na té vzácnosti učiněn pokus opět s nabídnutými sklopkami a opět s výsledkem (již očekávaně) nulovým. Což je potřetí a skvělé, potrava pelichajících slavíků tmavých bude blíže zkoumána. Nedařilo se je totiž v půlce století chytat ani na Hiddensee, kde to však autor vysvětloval „letním přebytkem potravy“. Bude tomu jinak.

Po sezóně jsem obdržel potvrzení o tom, že tehdy pelichající slavík tmavý od Matic (Dolnobousovsko) je skutečně čistým slavíkem tmavým.

Byla vydána konečně kniha Slavík z dubového lesa a už nyní je znát, že se to podařilo.

Bylo uspořádáno několik besed a přednášek, Vítání ptačího zpěvu, pokračujeme v Slavičím háji, odkud reportáž odvysílal Český rozhlas.

V odborném časopise vyšla naše společná studie o slavíku obecném, od Španělska po Bulharsko.

Na setkání kroužkovatelů jsem přednesl referát o obtížnosti získávání dat od zkušených kroužkovanců.

Pro Ptačí svět jsem byl požádán o pojednání o našich slavících. Vyjde na jaře.

Abych se jen nechlubil, nepodařilo se už potvrdit veterána od bousovského splavu, je tedy opravdu konec.

Nepodařilo se potvrdil na Babě slavíka s italským kroužkem, velmi pravděpodobně tam ovšem byl.

Nepodařilo se opakovaně chytit dopelichávajícího slavíka tmavého pro zjištění zakončování procesu, velmi bych o to stál.

Ozývá se kravál, fronta postupuje, Kněžmost se otřásá. Dělám tečku, jdu na kafe.

Úspěšný rok 2016!

Ne, nejsem skloněný nad vodou Otavy, neproplachuji písek, nejdu po zlatě a přeci můj čas před koncem roku se tomu podobá. Setřásám výsledky, porovnávám je s poznatky v zahraničí, abych nedopadl jako pan Cimrman – o fous vždy pozdě přicházející.

Vzpomínáte: „Právě tu byl!“

Tak tady je výsledek výzkumu slavičích kříženců, alespoň pro ty české – určovací klíč. Snad už tam je všechno. A jen doufám, že nepřiletí nějaký, který mi to od základů rozhází.

Jde o výsledek dlouhodobého snažení, vzdělávání se v problematice, hodin „terénu“. Štěstí, otálení, podceňování se, hecování. Teď sklaply desky! Finále je na papíře.

Tady zatím bez komentáře, ale – použiju-li další hlášku: „Všechno bude!“.

A protože jsem toho dnes dal málo, přihodím už „PFko“.

Vám, kteří s námi chodíte ven, děkuji. Kdo jste si sehnal Slavíka z dubového lesa, děkuji za ně i jejich krajinu. Kdo jste posílal ohlasy, nebo mi píšete, vážím si toho.

Kdo chodíte do přírody a přivádí vám to radost, děláte dobře. Gratuluji i do pražské lesní školky, že hru o slavíkovi přivedli k premiéře. A že jsem se k scénáři mohl vyjádřit.

A když je ten obrázek od výhně, děkuji těm, kteří od nás něco potřebovali, ať už od kovářů, nebo z klempírny.

Děkuji panu Lukavcovi z Betlémské kaple, jak nadvakrát promluvil do rozhlasu o našem betlému.

Děkuji kmotrům od knížky a dceři – ilustrátorce. Všem, kteří nám připravili pobyty při uvádění „Slavíka“. Děkuji za dárky k akci, děkuji do Sobotky za uvedení v knížce Kdo je kdo v dějinách… .

Děkuji Pavlu Kverkovi do Dolního Bousova za pozemek pro Slavičí háj, zemřelému Václavu Kotrmanovi z Koprníku a manželům Šavrdovým ze Lhotic za nezměrnou podporu, ta jejich přání do konce dotáhnu.

Děkuji odcházejícímu roku, za to, že byl – a jestli bych mohl – ať prosím přivede další.

Pavel Kverek, kovář a ornitolog z Kněžmostu.

Rok končí a tak nabídnu něco z klenotnice specializace.

Obrázek představuje hybridního slavíka z poslední expedice.

Jde ovšem o zjev zcela unikátní, to ve vztahu k rýdováku.

Představíme-li si, že potomek druhově rozdílných rodičů má od každého něco, pak u tohoto starého samce to postihlo i rýdovák. U hybridů jsem ještě nikdy nic podobného neviděl, vždy bylo peří jednoho z nich.

V případě odchytu křížence jde vždy o unikátní obraz a velký svátek. Tento pták se vyznačoval i velmi zvláštním zpěvem. Prokázáno bylo u něho přesídlení, hnízdit se mu asi moc nedařilo. Pak máme takové slavíky najít na lokalitách!

Případné použití geolokátorů. které je potřeba pro přečtení zase sebrat, se tak jeví problematické.

Konec roku se blíží, významné dny umazáváme jeden za druhým, napadlo mne, že bych vám mohl popřát – ať se vám vyhýbá neštěstí. Nikdo to podle mě ještě tak nevyjádřil a přijde mi to dostačující. Pak už totiž máme všechny předpoklady, zavést si život podle představ, volnost k tomu a svobodu, tu dneska máme.

A stejné bych chtěl popřát krajině, aby nepřišla o sílu s nadějí.

Dnes ukážu tři obrázky. Vybral jsem je pro tento vstup a mám pocit, že vypovídají. Už tady možná šly, ale v téhle pospolitosti nebyly.

První je od Mnichova Hradiště, z míst, kde příroda naráží na město.

Moc se tam v dubnu těším, to místo znám jenom chvíli, takže vlastně neznám.

Druhý je od Března a vzal bych jej za erb naší krajiny.

Cizorodá zavážka děravé cesty a tam vzácný motýl.

Na třetím fabrika bez výkonu, přemohlá buření. Osudu nejsitého, kde však nabyté příležitosti, jako by si každý centimetr sakramentsky vážil! Do útoku po hlavě a slavíci na to slyší. Už za tohoto stavu. Teď už je místo vybízí, teď už je umí uspokojit. Znám sice slavíky z podobných prostředí, ale když se ozve tady zpěv z armatur, pobaví to.

Vybral jsem z archivu pohodovky. Jsou určitou nadějí, že krajina v nějaké podobě přeci jen může přežít! Ano, vážení, mohlo by to být lepší, ale nebude.

Poštou přišla knížka (z jihu Moravy). S příběhem o slavíkovi, mimo jiné.

NOVINA, TISKAŘSKÉ A VYDAVATELSKÉ PODNIKY z s. s r. o. V PRAZE; 1941(7.vydání)

Příběh se odvíjel podobně, jak by šlo najít i v knížce Slavík z dubového lesa. Jenomže tenhle byl napsán v roce 1903!

Na třinácti stránkách byl rozložen návrat ptačího mistra domů. Pěkně se četl.

Věděl jsem z Obsahu, počet stránek příběhu a těšil se, jak si v tom pochodím, protože, když jsem to „ochutnal“, moc se mi to líbilo. Listy jsem otáčel jeden za druhým a nevěřil, že už vzápětí dohmátnu posledního. Vždyť se to nedá zvládnout ukončit pohodově, vždyť to má „“našlápnuto“ dojít daleko! Ještě jsem se rychle přesvědčil, jestli (knížka je rozlítaná) nějaký list nechybí, nechyběl. Tak jsem se do poslední stránky vydal – no teda!

Proč autoři vedli mnohé z příběhů o přírodě tehdy tak tvrdě? Broučci Jana Karafiáta. A našel bych jiné.

Uvědomme si, že v čase sepsání příběhu slavičí dvojice, vracející se spolu z jihu (ona z Porýní, on z Kladenska od Klobúk) čižba vrcholila, psal se zlatý věk ptáčnictví. A většina chytačů se s tím opravdu nemazala.

Uznejte, je přeci dokonalé, posuzovat ten čas dneska, po více než sto letech! Kdy víme, kam se doba hnula.

Tak snad, abych knížkou zalistoval a konec příběhu dvěma úryvky převedl na blog.

Slíbil jsem představovat hnízdiště.

Blíží se veliký svátek v přírodě (už za pár hodin) a já zvu na Kněžmostsko.

Hájím zdejší, v posledním čase těžce zkoušenou krajinu a jak se zdá, zůstal jsem sám. Ale nevadí mi to. Teď mě napadá, nejsem docela sám, ozvala se i jedna učitelka a o dvě vesnice dál žije pan profesor Brož. Oslaví pětadevadesátku, z toho je hned jasné, že je ještě „ze staré školy“. Slovo vlast a domovina mu ani v týhle době nepřipadá divný. No tak ten umí taky pěkně povstat, kdy mu záleží na krajině víc než na lidech.

Chystá se pro něj sláva, ne samozřejmě tady v Kněžmostě, ale v Libošovicích a já ho tam v lednu povezu. Je to půl hodiny směr Trosky a cesty využiju k obohacení a pro naději. Těším se na to „posezení pod stromem pevných kořenů“. Budu se ptát i naslouchat. Takovíhle lidi mají pro mě ještě nějakou cenu. Kredit.

Pojďme za tím slavičím místem kousek nad Žantovem. Nejprve obrázkem.

Tak, místo přežívá díky tomu, že jde o kamenný pahorek s náletovou zelení. Uvažoval jsem po revoluci, že bych kout slavíkům koupil k svátku, co mají v máji. Pak jsem si to rozmyslel, energii potřebuje Slavičí háj v Dolním Bousově – a když jsem u té energie, tady mě odradilo právě to vysoké napětí, vedoucí těsně kolem. To není k rozjímání. Jinak ale, jinak je tam nádherně. Měří to jen pár metrů, životy se tam rychle střídají, teď odešly břízy po skalinách. Třešní jara květ se tam ovšem pořád skví, a nejen on. Dobrák vítr či nějaký tvor, nejspíše ale s odpadem, tam kdysi přisídlil šeřík. Ten pravý, fialový a drobnokvětý – keř, který místu sluší. Rozkvete tehdy, když píseň slavíkova ve skalách zazní. To je pak ale strašná síla!

Já tohle místo si návštěvou nechávám právě až když keř kvete. Chytit a zkontrolovat slavíka musím sice ve dne kvůli focení, ale buď tam do večera pobudu, nebo se za soumraku vrátím.

Jednoho roku poprchávalo a pták byl potichu. Bylo mi to líto, jiný čas jsem k návštěvě neměl a tak jsem vábničkou dal pár tónů. Šeřík hravě převoněl třešně i borovou pryskyřici z ježoví, jenom ne vůni země pod botami. Jak se listí smáčelo a pařilo, byla to síla. A do toho slavík zazpíval! Pod klenbou větví sloky vletěly do skal a tam se rozpouštěly. V ozvěnách. Obešel jsem dub, na kterém seděl, abych neviděl industriální přivaděč a díval se na slavíka proti hřbetu tmavnoucího Hrádku. A slavík, když už jednou začal, tak zpíval. Mám těch jejich písní v hlavě dost, ale je-li příležitost nová takhle s videoklipem, poslouchám rád. Nikdy se to neomrzí a odejít? Uši by mi hned jednu vypálily!

Vy, kteří patříte do společnosti přátel Vítání ptačího zpěvu s Pavlem Kverkem, zbystřete. Týká se to bohužel i vás. Mám tu zprávu doma nějaký čas, čekal jsem pravou na chvíli.

Zemřel náš spoluputovník pan Šavrda ze Lhotic a malou chvíli po něm i paní Šavrdová. Moji přátelé, kteří dokud mohli, nechyběli na jediné vycházce.

Když jsem do jejich domku přijel s čerstvou knížkou, měla paní pro mne v ruce parte. Knížku jsem tak věnoval Jiřímu „na dálku“ a jí pro statečnost. Shrabal zahradu, nasbíral ořechy, vypil jsem kafe a ve verandě mi řekla, že půjde za Jirkou. Odešla. Jak to tak je, že tyhle věty člověk musí brát vážně. Nezažil jsem to poprvé.

V kabinetu mám od nich dárek z jednoho „Vítání“. Skleněnou plastiku. Vykovali jsme totiž tenkrát cenu pro toho, kdo uhodne otázku. Stáli jsme u jizerního jezera ve Veselé, kolem kvapila řeka, slavíci slavili. Šavrdovi vyhráli i proto, že jako vodáci hned věděli, kolik měří Jizera kilometrů. Netušil jsem, že jezdili na vodu.

Před nedávnem mi paní telefonovala, že je knížka moc pěkná, že si ji moc ráda přečetla a že to obdivuje. Za pár dní mi pak už telefonoval někdo jiný.

Musím říct, že mi na tom velmi záleží, že jsem do Lhotic knížku odvezl a daroval.

Chtěl jsem tady psát o slavičích hnízdištích seriál, ještě na to nemám tolik zimního času, ale napíšu aspoň o místě, které našli oni a poslali mě tam. Zpracoval jsem to pak do příběhu a věnoval i se slavičím pírkem, které tam pozdně prázdninového dne pod roštím zůstalo.

Pořád jsem to odkládal, až když se staří manželé zeptali, jak to s tím jejich slavíčkem je, nejbližšího víkendu jsem se tam rozjel. Místo jsem našel podle psího hřbitůvku na kraji lesa a cesta, která se doubravy dotýkala, byla z těch starých – krásných. Travnatá s kytkama a oboustranným keřovým doprovodem. A letitými stromy. Ztrojený dub, nádherný a o kus dál jabloň koženáč. S přeraženou korunní větví, podepíranou houštinou bezinky, prorostlou, jak jsem ještě nikde neviděl. Příroda si tu žila polde svého a poháhala si, jak jen to šlo.

Zjara tam měl podle zpravodajů slavík zpívat, že prý byl slyšet do daleka. Vzali si tehdy skládací židličky a procházkou podle lesa za hlasem přišli. Byl máj. Teďko byl srpen, vojtěška báječně voněla nad příkopy, mizel jsem „za kontaktem“ do tunelu líčit. Mikrosvět temna! S kamenným mezníkem, nesoucím značku i patinu let, jak tudy probíhaly. Nikdo tu o něm nevěděl, proto ho kolektivizace nezabila. Kupodivu.

Slavík chytit nešel vůbec, až jsem si myslel, že mne odněkud zná, že sem prostě přesídlil. Poradil jsem si s ním sítí nakonec za přispění štěstí, ale to se počítá a nikde dál nevykazuje. Chyběl mu jediný den, aby dorostly poslední dvě letky v křídlech a on vyrazil k jihu. „Minutu před polednem“ jsem tedy dorazil. Okroužkoval a vyfotil ho.

Kolem nad polem táhli k jihu žluťásci čilimníkoví, koukali jsme po nich oba a věděli, že potáhnem taky. Já za chvilku domů, on k Chloumeckému hřbetu a Polabím dál, jen co křídla dorostou. Takže hned zítra.

Nebývají v tom místě slavíci často, keře jsou zarovnáním polí podle nových map nepřijatelně úzké.