Konec roku se blíží, významné dny umazáváme jeden za druhým, napadlo mne, že bych vám mohl popřát – ať se vám vyhýbá neštěstí. Nikdo to podle mě ještě tak nevyjádřil a přijde mi to dostačující. Pak už totiž máme všechny předpoklady, zavést si život podle představ, volnost k tomu a svobodu, tu dneska máme.
A stejné bych chtěl popřát krajině, aby nepřišla o sílu s nadějí.
Dnes ukážu tři obrázky. Vybral jsem je pro tento vstup a mám pocit, že vypovídají. Už tady možná šly, ale v téhle pospolitosti nebyly.
První je od Mnichova Hradiště, z míst, kde příroda naráží na město.
Moc se tam v dubnu těším, to místo znám jenom chvíli, takže vlastně neznám.
Druhý je od Března a vzal bych jej za erb naší krajiny.
Cizorodá zavážka děravé cesty a tam vzácný motýl.
Na třetím fabrika bez výkonu, přemohlá buření. Osudu nejsitého, kde však nabyté příležitosti, jako by si každý centimetr sakramentsky vážil! Do útoku po hlavě a slavíci na to slyší. Už za tohoto stavu. Teď už je místo vybízí, teď už je umí uspokojit. Znám sice slavíky z podobných prostředí, ale když se ozve tady zpěv z armatur, pobaví to.
Vybral jsem z archivu pohodovky. Jsou určitou nadějí, že krajina v nějaké podobě přeci jen může přežít! Ano, vážení, mohlo by to být lepší, ale nebude.
