Slíbil jsem představovat hnízdiště.
Blíží se veliký svátek v přírodě (už za pár hodin) a já zvu na Kněžmostsko.
Hájím zdejší, v posledním čase těžce zkoušenou krajinu a jak se zdá, zůstal jsem sám. Ale nevadí mi to. Teď mě napadá, nejsem docela sám, ozvala se i jedna učitelka a o dvě vesnice dál žije pan profesor Brož. Oslaví pětadevadesátku, z toho je hned jasné, že je ještě „ze staré školy“. Slovo vlast a domovina mu ani v týhle době nepřipadá divný. No tak ten umí taky pěkně povstat, kdy mu záleží na krajině víc než na lidech.
Chystá se pro něj sláva, ne samozřejmě tady v Kněžmostě, ale v Libošovicích a já ho tam v lednu povezu. Je to půl hodiny směr Trosky a cesty využiju k obohacení a pro naději. Těším se na to „posezení pod stromem pevných kořenů“. Budu se ptát i naslouchat. Takovíhle lidi mají pro mě ještě nějakou cenu. Kredit.
Pojďme za tím slavičím místem kousek nad Žantovem. Nejprve obrázkem.
Tak, místo přežívá díky tomu, že jde o kamenný pahorek s náletovou zelení. Uvažoval jsem po revoluci, že bych kout slavíkům koupil k svátku, co mají v máji. Pak jsem si to rozmyslel, energii potřebuje Slavičí háj v Dolním Bousově – a když jsem u té energie, tady mě odradilo právě to vysoké napětí, vedoucí těsně kolem. To není k rozjímání. Jinak ale, jinak je tam nádherně. Měří to jen pár metrů, životy se tam rychle střídají, teď odešly břízy po skalinách. Třešní jara květ se tam ovšem pořád skví, a nejen on. Dobrák vítr či nějaký tvor, nejspíše ale s odpadem, tam kdysi přisídlil šeřík. Ten pravý, fialový a drobnokvětý – keř, který místu sluší. Rozkvete tehdy, když píseň slavíkova ve skalách zazní. To je pak ale strašná síla!
Já tohle místo si návštěvou nechávám právě až když keř kvete. Chytit a zkontrolovat slavíka musím sice ve dne kvůli focení, ale buď tam do večera pobudu, nebo se za soumraku vrátím.
Jednoho roku poprchávalo a pták byl potichu. Bylo mi to líto, jiný čas jsem k návštěvě neměl a tak jsem vábničkou dal pár tónů. Šeřík hravě převoněl třešně i borovou pryskyřici z ježoví, jenom ne vůni země pod botami. Jak se listí smáčelo a pařilo, byla to síla. A do toho slavík zazpíval! Pod klenbou větví sloky vletěly do skal a tam se rozpouštěly. V ozvěnách. Obešel jsem dub, na kterém seděl, abych neviděl industriální přivaděč a díval se na slavíka proti hřbetu tmavnoucího Hrádku. A slavík, když už jednou začal, tak zpíval. Mám těch jejich písní v hlavě dost, ale je-li příležitost nová takhle s videoklipem, poslouchám rád. Nikdy se to neomrzí a odejít? Uši by mi hned jednu vypálily!
