Nepotěším vás

Žádné komentáře u textu s názvem Nepotěším vás
Vy, kteří patříte do společnosti přátel Vítání ptačího zpěvu s Pavlem Kverkem, zbystřete. Týká se to bohužel i vás. Mám tu zprávu doma nějaký čas, čekal jsem pravou na chvíli.
Zemřel náš spoluputovník pan Šavrda ze Lhotic a malou chvíli po něm i paní Šavrdová. Moji přátelé, kteří dokud mohli, nechyběli na jediné vycházce.
Když jsem do jejich domku přijel s čerstvou knížkou, měla paní pro mne v ruce parte. Knížku jsem tak věnoval Jiřímu „na dálku“ a jí pro statečnost. Shrabal zahradu, nasbíral ořechy, vypil jsem kafe a ve verandě mi řekla, že půjde za Jirkou. Odešla. Jak to tak je, že tyhle věty člověk musí brát vážně. Nezažil jsem to poprvé.
VPZ 2009, kde k manželům mluvím.
V kabinetu mám od nich dárek z jednoho „Vítání“. Skleněnou plastiku. Vykovali jsme totiž tenkrát cenu pro toho, kdo uhodne otázku. Stáli jsme u jizerního jezera ve Veselé, kolem kvapila řeka, slavíci slavili. Šavrdovi vyhráli i proto, že jako vodáci hned věděli, kolik měří Jizera kilometrů. Netušil jsem, že jezdili na vodu.
Před nedávnem mi paní telefonovala, že je knížka moc pěkná, že si ji moc ráda přečetla a že to obdivuje. Za pár dní mi pak už telefonoval někdo jiný.
Musím říct, že mi na tom velmi záleží, že jsem do Lhotic knížku odvezl a daroval.
Chtěl jsem tady psát o slavičích hnízdištích seriál, ještě na to nemám tolik zimního času, ale napíšu aspoň o místě, které našli oni a poslali mě tam. Zpracoval jsem to pak do příběhu a věnoval i se slavičím pírkem, které tam pozdně prázdninového dne pod roštím zůstalo.
SLAVÍK ZE STARÉ CESTY
Pořád jsem to odkládal, až když se staří manželé zeptali, jak to s tím jejich slavíčkem je, nejbližšího víkendu jsem se tam rozjel. Místo jsem našel podle psího hřbitůvku na kraji lesa a cesta, která se doubravy dotýkala, byla z těch starých – krásných. Travnatá s kytkama a oboustranným keřovým doprovodem. A letitými stromy. Ztrojený dub, nádherný a o kus dál jabloň koženáč. S přeraženou korunní větví, podepíranou houštinou bezinky, prorostlou, jak jsem ještě nikde neviděl. Příroda si tu žila polde svého a poháhala si, jak jen to šlo.
Zjara tam měl podle zpravodajů slavík zpívat, že prý byl slyšet do daleka. Vzali si tehdy skládací židličky a procházkou podle lesa za hlasem přišli. Byl máj. Teďko byl srpen, vojtěška báječně voněla nad příkopy, mizel jsem „za kontaktem“ do tunelu líčit. Mikrosvět temna! S kamenným mezníkem, nesoucím značku i patinu let, jak tudy probíhaly. Nikdo tu o něm nevěděl, proto ho kolektivizace nezabila. Kupodivu.
Slavík chytit nešel vůbec, až jsem si myslel, že mne odněkud zná, že sem prostě přesídlil. Poradil jsem si s ním sítí nakonec za přispění štěstí, ale to se počítá a nikde dál nevykazuje. Chyběl mu jediný den, aby dorostly poslední dvě letky v křídlech a on vyrazil k jihu. „Minutu před polednem“ jsem tedy dorazil. Okroužkoval a vyfotil ho.
Kolem nad polem táhli k jihu žluťásci čilimníkoví, koukali jsme po nich oba a věděli, že potáhnem taky. Já za chvilku domů, on k Chloumeckému hřbetu a Polabím dál, jen co křídla dorostou. Takže hned zítra.
Nebývají v tom místě slavíci často, keře jsou zarovnáním polí podle nových map nepřijatelně úzké.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.