Ten čas by odešel, jak opadalo listí.
Ptáčníci by scházeli z kopců upatlaní lepem, ale spokojení. Měli by nachytáno, do klecí i na talíř. Na svůj, i ten panský.
Dostalo se mi milého pozvání do muzea ve Vrchlabí, kde pořadatelé vychystali vpravdě skvostnou expozici – Ptáci a ptáčníci.
Jako člověk, který pro výzkum slavíků využívá jednu ze starých metod čižbařů, jsem měl promluvit na slavnostním zahájení. Poctěn a s velikou chutí jsem se do toho pustil, do obrátek vytáčen obrázky z vlastní „sklopkařiny“. A jak jsem se to už dávno naučil, a jak mi ta jejich výstava umocnila, na nic jsem v ten moment nečekal a v myšlenkách odletěl do půlky století. S číslem devatenáct. K boudám do půlky zakopaným, zakrytých jehličinou. Mezi foglaře, co řemeslo sakra ovládali. Dívám se jim na ruce, podávám červíky a úlovky zas tajně ale pouštím. Než se mnou zatočili po krkonošsku. Schytal jsem jich pár pěkných rohatinou.
Výstava v útulných prostorách byla putováním v čase až k současnosti. Vypovídala i o řemeslnosti chytačů, náčiní měli vychytané. Primitivní, oleštěné však zkušenostmi.
Mladý kolega Jakub výpravně pojal úvod, jako by snad sám z takové sorty lidí pocházel, zbytek výměru byl můj.
Zaujalo mne potom úplně nejvíc, jak krkonošští ptáčníci za slavíky scházeli do Polabí, ovšem tam je sedláci vyháněli svižněji, nežli četníci.
Zažít hrací strojek pro výuku v klecích pozavíraných ptáků, podle kterého se třeba špaček učil přidávat k vlastním docela jiné tóny, bylo vrcholem všeho. Takový šel pak mnohem lépe prodat. Jen ty sklopky byly dost pravěké. Tam jsem tedy vlastní pílí jednoznačně o kilometry dál! Po pravdě však – s jinými možnostmi.
