Podzim v háji

Žádné komentáře u textu s názvem Podzim v háji
V Slavičím háji podzim už nastal, jak šípky zrají, víno bych zase pil!
Je to všechno jinak, poezie se mi trošku smekla.
Bobulí všelijakých tam dozrává, mnohé keře i stromky svou nabídku pořád drží. Uvidíme, co na ně přiletí. Sázeli jsme opravou to, co se dřív neujalo, snad to vyjde teď.
Jak opadá listí, je to ještě pořád průhledné a takové dost kostrbaté, někdo by mohl namítnout, co na té divočině vidíte? Tam bych začal lidi léčit, právě na této připomínce.
Nebude-li těch roští, nebude slavíků, pěnic, ťuhýků, strnadů dole v trávě, nebude budníčků, nebude motýlů na vonné pastvě. Nebude špendlíkové spouště pod větvemi, když přezrají a bodavců všelijakých, zmlsaných a nebezpečně přimetených, bývají pak vzteklí. Nechtějí rušit a já se jim nedivím. Když jim „doutná pařez“, žízeň je veliká. Oslím můstkem jsem se dostal k Slavíkům z Madridu, no ti naši z háje jsou už teď o něco dál.
Když jsem seděl pak na lavičce s rýčem v klidové poloze, osychajícím a koukal na poštolku, jak nám ošetřuje step, přemýšlel jsem nad tím naším nápadem. Dokážu si představit, kolik lidí si o nás při pohledu na to prostředí myslí, že sme divní. Kór v dnešní době. I s tímhle odoláváním je nám tam bezvadně. Rozhodujeme my – my tři! A dávno nás okoukli koroptve, zajíci, bažanti a přišli. A dorazí z okolní krajiny i další, za lepším. Jen co se to po kraji rozkřikne. To je pro nás ta sklizeň a dožínky! S hruškou v tlamě, co uzrála vzadu v sadu, přebírám lahodu. Je navinulá prastarou poctivostí odešlých sadařů, bratranec Pavel navíc nikdy nesáh´po chemii. Utrhlo by mu to žaludek.
On počítač nemá, takže si to nemůže přečíst – moc si ho vážím, za ten jeho přístup. Na křtu v pátek se najednou objevil s knížkou v ruce a chtěl ji podepsat. Neměl jsem moc času to sledovat, ale říkám mu: „Proč sis ji koupil?! Dyť pro tebe mám, kolik jich budeš potřebovat.“ Prý, aby přispěl slavíkům, prohlásil. Tak jsem mu druhou dal, má ji pro přátele. Dneska jsem ji byl u něj popsat. Víte, co to je za lidi? Dali mu k vysázení fůru materiálu do háje, jsou jako on, od řemesla. Tak to vidíte. Támhle vám knížka neujde mezi lidmi ani jednu řadu a není, tady lidé tací. Moc bych si přál potkávat ty druhé.
Budem v tom háji sedat, až nebudeme moct. Ne teda pod fíky, ale ty slavíky – ty mít budeme. Když se nám budou vracet. Věřím tomu, nakonec, kdo by je měl znát líp. Když udržíme porosty, budou se vracet. A zase odlétat, ale pak se znovu vracet. Kolikrát pro mne a pro Pavla? Vidím na něm, jak je šťasten, on má docela jinou filosofii. Nepřekypuje penězma, ale vím jistě, bohatej? Bohatej on je. Kéž se to taky naučím. Na tuhle pitomou dobu je to určitě nejlepší recept.
Napsala jedna mladá paní, co má přírodu na žebříčku, kde máme my. Čte z knížky doma nejmladší z pokračovatelů rodu a takovýto ohlas poslala. Když jsem si ho přečetl, uznal jsem, že můžu mít tímto splněno. Takhle slavičí knížka umí! (Napsal jsem si o souhlas dát to sem pro vás).
::: Jinak knížku čteme před spaním, už jsme se dočetli až k tomu kroužkovateli, co šel vybrat mladé slavíky z hnízda. Říkala jsem, že to je jistě pan Kverek a Ema se ptala .“To je náš pan Kverek? Ten náš?“
Tak už jste náš…
A já nemusím víc psát, příspěvek skončil. Už bych to jen kazil…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *