Teď, když táhnou k městům havrani, jsou slavičí hnízdiště už holá. Teď si uvědomuju nejvíc sílu květnů! A je to dobře, že přicházejí ti sklízeči – listopadové, že krajina začíná ze svého tempa vyklusávat, bude smutněji. Bez tohoto soukromého „vynulování“ bych jara rozměrně neužil.
Napíšu pár vět o krajině.
Vracel jsem se z matky měst, vezli jsme vystavit betlém a opravit dveře jednoho málem vykradeného bytu. Zlomený šroubovák jsme našli až v chodbičce. Idioti.
Jak jsem se vracel k městu plechovému, rozpřemýšlel jsem se o domovině. Počítám ji tak nějak od Chloumeckého hřbetu. Když člověk nejede víc než může, má čas na „ty panoramata“, má čas se kochat.
A doma jsem sáhnul po knížce od Jirky archeologa, kde je kraj docela pod mikroskopem. Někdy mi sice Jiří (tak mu říkala maminka, kdysi jsem pro ni pracoval) připadá až neuvěřitelně, kdy věda nám až zdrhla někde zadními vrátky, ale popularizátor je veliký. Bude snad taky mé knížky kmotrem, nejspíš, až napadne sníh, až neuvidí na zem.
Posledním droboučkým nálezem na naší zahradě byl pazourkový břit z dřevěného srpu. Je z těch pazourků, co mají barvu bílého kafe, ne z těch šedivých od Jablonce. Tyhle jsou někde z výš, snad z Polska vyobchodované. Nalistoval jsem si artefakt v knížce a do puntíku to je on, i s rozměry. A pak jsem si teprve začal představovat přibližné datum jeho pracovního nasazení, kdy tedy kamínek „žal“ a málem jsem se z toho rozklepal. Neříkejte, že byste nad tím pravěkým nástrojem nevydrželi sedět hodiny? Pustit myšlenky do prostoru a užasnout. Tisícovky let a mezitím šly časy! Tehdy on – štípač, pak ta, co nástroj vedla – a po nich já. Kámen s příběhem. Co se tady všechno dělo? Jak to tu vypadalo? Proč nikdo třeba ve škole po tomhle nepátrá? Vždyť tak často říkám: „Každý metr týhle země vám chce něco říct!„. Občas člověk vidí na Hrádku nějakýho detektoráře, ten ovšem „jede na svý triko“ a do kroniky kraje asi nepřispěje. Šutry takovej stejně nenajde a tady – co jen je střepů z nádob, i ozdobných předmětů! Já sice chodím krajinou za ptactvem, ale dělá mi dobře pocit, jak tahle zem byla „v kurzu“ už dávno. To se to chodí po kraji! Kolik toho tady musí všude být, kolik jen mají lidi po barákách! Jen co jsem slyšel, ovšem mohou to být drby.
Koukal jsem znovu do jezírka vzadu, to nikdo neukradne, jsou to jen sestavené přitesané kusy klád. Ty stavby byly překvapivě malé. A mám to v hlavě zas! Ten, kdo to opracoval a sestavil, kdo to využíval a proč o to přišel – a pro ty co jsou dál než já – v čem, nebo kom, dnes jeho duše pokračuje. To jsou témata.
Když mám takhle před létem v navečeru po práci a od drobné hladiny se ozývá hlas zelené ropuchy, přichází chvíle pro náladu. Sedím v trávě na břehu a snažím se vyladit na energii toho místa. Musí být obrovská. Můj zájem sílí s poznáváním. Zatímco dál u domu je navážka kvůli nařízení tehdy, tady jsem přesně v úrovni původních kněžmostských luk, notně podmáčených. Kvete rdesno hadí kořen, pryskyřníky, pomněnky. Dole pod nohama stulík, kosatec s orobincem a skřípinou jezerní. Jde o drobný fragment původní nivy, ale to bych nebyl já. Trávu žnu jen dvakrát z opatrnosti. Je mi tam skvěle. Člověk pochopí, jak fungují semínka vodních rostlin, jak to je „ošéfované“ matičkou přírodou – třeba šípatka! Ta semena vydrží řadu let čekat, kdo tohle ksakru řídí? Už jsem to vlastně napsal, nikdo jiný.
Zahradou prochází podzim, ale dřevo pod vodou (pečlivě zdokumentované), to ještě vydrží. Pro ty po nás. Aby se mohli taky, budou-li to umět, zahledět co chvíli do daleka. Za dobrých konstelací.
Kéž by! Tohle si s sebou nechci vzít.
