Poznatky přicházejí zvolna, nespěchají. Ani to jinak nejde. Není-li člověk připraven zráním, poznatek neudělá, kdyby se třeba rozkrájel. Nejlíp to vidím v literatuře, přečtu si text klidně opakovaně a stejně, když se k němu vrátím za rok, za dva, vnímám nové podněty. A tak to je furt. V zimě koukám do křídel v archívu a za pár let v tom pelichání vidím daleko víc. A myslím, že to ještě finále není. Jde o takové samostudium.
Teď jsem při hrabání zahrady pochopil, proč se u nás tehdy zjara zastavil ten slavík. Dnes nutno dodat, že sám od sebe, nebyl nalákán přehrávkou, což dneska frčí. Zastavil se hlavně proto, že se všude kolem válelo listí od podzimu. Prostě jsem to po opadu neshrabal. To listí pod vistárií bylo nejhlavnější, proto se i během dne vrátil a nakonec se i chytil.
Od toho jsem uvažováním zamířil k nejmenším známým hnízdištím – pláckům. Je to tam podobně. Jsou sice drobné, ale musí tam být kde sbírat v hrabance. A hustý podrost aspoň někde. Stačí třeba, aby kolem protékal potok či vedla svodnice. Tam pak sbírají.
Podobně se chovají za tahu, ovšem pozor, za umělého nalákání do míst může jít klidně i o městský dlážděný park. To je něco jiného, přeletujícímu ptákovi to napovídá, že tam důvod být musí, když to dole tak žije. Proto zastaví a zastavují i druhy nepříbuzné. Pro tu signalizovanou pohodu.
Všiml jsem si, jak se prostředí přirozeně mění, stačí třeba neshrabat to listí a je-li v hrubší vrstvě, tráva pod ním uhyne. A už jsou podmínky pro slavíka optimální. Rozhrábneme-li pokryv, žasneme, co tam je hmyzu. Optimálního. To se právě snažím uplatnit v Slavičím háji. Tam se pokusy dělají pohodově. Jednou tam budu jen sedět a celé dny naše slavíky pozorovat. Ne ve voliérách, v přírodě.
Další proměnu prostředí jsem zažil na Červenském rybníku, když jsem chytal pravidelně v rámci projektu CES. Jak vznikají bahnité kosy v ústí potoka.
Jedna z možností je klasicky po lijácích, když ještě bylo kolem „kde brát“. Sady slivoní byly vytrhány a v odpočaté půdě svahů vzešla prvá kukuřice. Kterou nespláchl déšť, ta byla monstrózní! Ornice ještě během toho roku stekla do rybníka, ale já chci říct o jiném zázraku, o vynořování země z vody za letních veder.
Nemohl jsem tomu věřit, když vlastně deště nebyly, ale pevnina v hladině vznikla. Jak se totiž při minimálním přítoku vody do rybníka a při výrazném odpařování hladina na chvilku propadla a podvodní zemina přišla na vzduch, začala „kynout“. Opravdu jak těsto na buchty. A i když se pak hladina vodou doplnila, ostrov už vyčníval. Brzy vyzrál, že člověka i udržel a přišly robinzonské rostliny. Dnes je z té hlavní vrby, co tehdy přivála, strom jako hrom. Kdo by si vybavil, že před desítkami let tam byla hladina, samá voda. To jsou ty dokonalé proměny a zajímavá sledování. Umožněná tím, že člověk do míst chodí dlouhodobě, že má nějaký důvod.
Pak jsou jiná prostředí, křovištní stanoviště. Tam už je to názornější, krásně je to vidět kolem liniových staveb, kde tomu pomůže často projektant. Ovšem, jak vzácní hosté povislých kravat střihnou pásku, a na místo se zapomene, dějí se tam věci. Z kontejnerové výsadby přežije to nejdivočejší a zbytek „přejede“ plevel. Slavíci to pár roků jako já jen registrují, mneme si ruce a křídla, než to přijde: do konce apríla chybí pár dní, když z auta vidím rezavé mihnutí. Tlačím se do podlahy, otvírám kufr kvůli náčiní a jdu se podívat. K neuvěření, kam to místo tichounce dokráčelo!
Tak a o tohle vážení přátelé opírám svou naději. Takhle tu můžou pár roků slavíci snad ještě s námi být.
