Je 10. dubna a slavík zjištěn nebyl.
Navštíveno 17 hnízdišť nákladem 5 hodin. Částečně poškozeny jsou dvě hnízdiště, šanci ale drží. Na té jedné z poškozených lokalit se každý rok pálí čarodějnice a tak se tam slavíci projevují chaoticky.
Co je vidět z ptactva?
Na některých místech jeřábi a husy i na malých vodách. Slyšet jsou krutihlavi a dudek. Ano, tato část slavičí oblasti bývá pestrá. Vždyť je to taky jižní hranice.
Kvetou hlavně fialky, začínají prvosenky a dymnivky. Bíle první keře. Stál jsem na cestě, kde keře jsou k jihu pod hranou svahu. Tam tedy jaro pěkně vykračovalo! Rezavé mihnutí, tiché, šel jsem za ním. Bylo hodně rezavé až hnědé, proto to byla pěvuška. Mají stejný styl života. Už jsem poskočil, ale zbytečně.
Kolegové, co jezdí sledovat, zapisovat a fotit ptactvo, taky najezdí fůru kilometrů, ale já to mám při tomhle systému každý den. Příště kilometry z počítadla opíšu. A taky jsem si uvědomil, že toho člověk nachodí docela dost, některá místa jsou blokována závorou kvůli nepřizpůsobivcům. Už si to nebozí majitelé nedovedou jinak bránit. Tam musím chodit pěšky a někdy dost daleko.
Večer koukám na blížící se noc, to tak mívám v tomhle čase. Říkám si, jaká to je síla, když se ptáci vracejí.
Už jsem konečně taky viděl černohlavou pěnici, přišla za hlasem. Sdílí stejná stanoviště se slavíkem. Trošku jsem se zachvěl v anglickém parku. Ozval se hlas, nakonec jsem se uklidnil. Je to ještě průhledné, kdyby tam byl, viděl bych ho. Uznávám, že by mě některý z těch starých fištrónů mohl poznat, ale já bych si na něj přišel. Čekám za takových situací ještě déle a nechávám promluvit ticho. Absolutně nejlepší. Jsou zvědaví.
Potkal jsem i pár lidí, dávno vědí, že v tuhle dobu jezdím zapisovat. Je to 33 let. Nevím pořádně, jak to vypadá za Chloumeckým hřbetem ku Praze ani naproti v Českém ráji, ale téhleté krajině rozumím. Skromnost není na místě.
Luňáci červení jsou krásní dravci, už jsou doma. Taky jsem z hnízda ve špici akátu vyplašil kalouse, nevím, proč vyletěl. Sedl kousek stranou a nevěřil očím. Nikdo tam nechodí.
Stromy po vichřici drží, veteráni stojí všichni i v parku. Zajímavé, že po okolí jsou vidět vyvrácené spíš stromy menší a s kořeny, tedy mělce zakořeněné. Staří velikáni se dokáží své země přidržet, když jde o život. V Sukoradech u jezera stojí topol černý, stromisko jak hrom. Je v dolíku, kašle na obdiv, do tabulek se nikam netlačí, jen si v klidu přežívá. Kus od cesty, vždycky za ním zajdu zjara, když začínám. U vody sedí fůra rybářů, nechci, aby mě viděli. Poplácám ho po drsné kůře a pak se o něj na chvíli opřu. Nevím, kolik má „v pase“, hodně. Jsem vedle něj legrační. Už pouští fialové jehnědy, dávno se probudil. Vzpomněl jsem si, že jsem na jezero taky jezdil chytat ryby, to bylo před vojnou. Jestli tu slavíci byli nebo nebyli, kdo ví. Já si nic takového nepamatuju. Slavíci, když tady hnízdí, rybářů se nebojí. Ty jejich vyšlapané plácky jsou pro sběr potravy skvělé.
Říkám si, je to zvláštní chvíle, je tady klid a kdo ví, třeba už po noci přistane první. Já ale zítra musím ještě jinam. Mám dluh u Jizery. Taky se těším. Budu se koukat do vody, nevíme, co v té řece máme! Je to taková nádhera! A pak to zas regionem otočím dokola. Vždycky chci toho prvního chytit – ostatně, kterého kdy nechci? Pokud ho nezjistím až pozdě za šera. Jednou se to stalo a hned ráno jsem tam upaloval. Zůstal. Potřebuji ty první hlavně kvůli tukovým zásobám, a kdyby to vyšlo, i kvůli klíšťatům. U samců je to s tukem docela blamáž. Samice jsou jasné. O tom jsem už psal.
Někdy se to povede, že přijdu na slavíka čerstvě po noci. To je zážitek. Vůbec nic se totiž neděje. Bývají skoro bez pohybu, někde sedí, často načepýření. Dříve se soudilo, že za chladných dní prostě mlčí a spíš jen přežívají. O pěkných příletových dnech se nepsalo, asi nebyly. Já dnes znám druh samozřejmě i z těch prima dnů a slavíci se chovají kupodivu stejně. Jde podle mě o jakési „ladění na domov“. Pokud s tím nesouhlasíte, mám ještě jeden pohled. Jen ho připomenu, už jsem to taky psal. Po cestě uplatňují to samé, nikde příliš nevyčuhovat. Než se jim tady počítač přestaví pod bičem hormonů, chvilinku to trvá. Prostředí nemají načtené, opatrnost je trumfem zkušených. A tací jsou ti časní do jednoho! Kroužky by mohly vyprávět spolu s archivem.
