Zaměřeno na slavíky

Je 13. října a zítra mají začít deště.

Síť jsem sbalil před nocí, ale ještě chvilku před tím se mi chytla mladá parukářka. Věděl jsem, že lítá na jedličku za plotem, dnes se nechala okroužkovat. A vy ji můžete vidět jako přídavek k ostatním těm opeřeným „zahradníkům“.

A jestli jsme tu posledně sledovali ledňáčky, pojďme ještě za parukářkou, abyste docenili, co je to za milou návštěvu.

Sousedka uhelníčka. Má ráda jehličnaté lesy a hnízdí ve všemožných dírách a dutinách.

Když jsem byl malý, v ruce s knížkou od pana Jirsíka Ptáci, chtěl jsem parukářku uvidět. Nepovedlo se, protože jsem nevěděl, že stačí počkat do podzimu někde v zahradě či v parku u jehličnanů se šiškami a ona přiletí. Že je dobře naučit se její cvrlikavý hlas, co se s ničím nesplete. Pak máte vyhráno.

Když jsem chytával skorce na Zábrdce a stoupal proti vodě vysoko až k Vystrkovu, sýkorky parukářky – tam byl jejich domov. Brzy zjara to tam začínalo žít. Ještě byly závěje, ale les o jaru dobře věděl. Podmáčenými olšinami táhly sluky do Polska, střízlíci to měli podobně, domů se kvapem vraceli králíčkové. Datlové už volali k zásnubám, po Zábrdce spěchaly červenky.

Ty parukářky se věšely na konečky větviček a prozpěvovaly. Ježily černobílé chocholky, chystaly hnízdění.

Po lesích už pěli brávníci a divoké lesní pěnkavy. Vodou stoupali do kopců nádherní horští konipasi. Náramné! Ale musím být opatrný, jakmile pochválím jedno, měl bych ocenit druhé, třetí a všechna místa následná.

Když člověk vstoupí do přírody a umí předvídat, nemůže mu být zle. Jako mě tam nikdy nebylo.

Kdo by chtěl, může být tady na blogu teď se mnou hledačem tajemného.

Pojďte se podívat čerstvě po výsledku kroužkování ledňáčka z naší zahrady. Proto ten název příspěvku s dvojkou. Jedničku si připomeňte a můžeme jít. Poznáte, jak je to zajímavé.

Přes kroužkovací stanici jsem se spojil s kroužkovatelem, který ledňáčka označil. Zajímavé a cenné to je pro vědu, a my si z toho taky nabereme.

Mladý ledňáček byl okroužkován spolu se sourozenci v pískovně „Baraba“ stranou Mělníka, jen kousek pod soutokem Labe s Vltavou. Není už tohle impozantní? U veliké řeky! Bylo to o prázdninách 8. července 2015. Pak se mladí rozlétli od rodičů a dva byli kroužkovatelem zastiženi před koncem prázdnin 23. srpna 6,5 kilometru SZ po proudu Labe již samostatní.

Půjčte si od Karla Nového Rybaříky na Modré zátoce a mnohé ze života rybaříků pochopíte.

Tak tedy, dva mladí byli už v pohybu od rodiště a za pochodu se učili rybařit. Ostatně na Labi prý už jsou ryby zase konzumní.

Utekl další čas a do monitorování pohybu ledňáččích sourozenců vstoupil Kněžmost se zahradou u kovárny a lesklou dírou do země. Bylo to 9. října. Tady jsme třetího z více sourozenců potvrdili na lovu v jezírku, zřejmě už na cestě k jihu.

Ano, mladí na zimu většinou odlétají. Staří se pokouší revíry udržet do jara.

Ornitologicky jde o cenný výsledek, mělnický kroužkovatel měl z další zprávy o jeho ledňáčcích radost, my přímo záříme! Jenom tak znát, co se dělo předtím v tom čase a taky věřit, že nikde nenatrefí skleněnou stěnu, co před tím neuviděl. Že ho neporazí auto, létají totiž nízko a že uletí krahujcům. Že se pak šťastně vrátí do proudů u Mělníka – tam kde se stýká… Znáte tu jejich oslavnou písničku.

Je to od nás pěkných pár kilometrů vzdušnou čarou, ale vyměřit to tady na mapě by bylo k rybaříkovi nepoctivé.

Ledňáček k nám neletěl přímo, viděl bych to takhle: (nejméně) dvě z mláďat zamířila v půlce prázdnin po proudu a jiná (alespoň jeden?) proti. U soutoku Vltavy se mladí cestovatelé (z druhé skupinky) podrželi Labe, stoupali až k dalšímu z velkých přítoků a tam alespoň ten „náš“ neodolal. Kdo by taky jo!

Jizerou se vydal nahoru, minul Klenici a uviděl Kněžmostku. Potom mu cestu zastoupil mlýn a odklonil ho do zahrady k nám.

Kdo ví ovšem, jak to bylo doopravdy.

A, abych k tomu nějak nakotvil slavíky, když jsme na jejich blogu, Mělnicko je učiněným rájem ptačích virtuosů! To tedy je. Na tomhle soutoku (nedaleko) jsem se o tom se síťkami kdysi přesvědčil.

První střízlíci přilétají. Přivedl je čerstvý mráz.

Vzpomínám, jak jsem je chodil chytat. Kolem Kněžmostky jich bývalo. Jak začalo padat listí ze stromů, byl čas na ně jít. Ozývali se z kdejaké hromady větví.

Zase je tady ten čas, jenom ten čas už nemám. A tak doma na zahradě, už bych síť málem sbalil, ale hned ráno se jeden chytil. Tak mi udělal radost, že ty „kalendáře“, co máme zapamatovaný, platí.

Jsou to krásní ptáci, jen člověk musí dát pozor, aby mu z ruky neutekli.

Teď je za létem všude potravy (vývojová stádia hmyzu) poschovávané dost a střízlíci mají žně. Ti, kteří se rozhodnou zůstat na zimu, budou mít chvilky perné. I když – jestli přijde taková podobná co dřív, tak si stihnou o poledni klidně i zazpívat.

Vítání jara . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

V dubovém lese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

Ano, ne. Nemám v tom zatím jasno. O tukových zásobách pod kůží opeřenců.

Tabulky znám a úkaz sleduju. Musí nám ale přitom zatápět celá řada ovlivňujících faktorů, která přispívá k vytváření tukových zásob. Vytváření či odeznívání a chcete-li ještě jinak – vstřebávání. Tak to je fenomén, že bych chtěl docela poznat, kdo to ovládá. Tabulky se jakžtakž perou s tvorbou tuku (když ptáci tloustnou), na jeho úbytek (např. slavíci po příletu, mají-li vůbec nějaký) nepamatují.

Natáhl jsem dneska v zahradě na králíčky, je jejich čas. Nebyli ale, chytil jsem jen tři.

Těšil jsem se, jak jim rozfouknu peří a jak se něčemu přiučím. Bylo to zajímavé a škoda se nezajímat. Dvě mladé samičky (tohoroční F1K) neměly tuk téměř žádný, ale hrudní svalovinu vypnutou jako balónek. Tuku měly za jedna. Co jsou zač? Z jaké dálky letí? No a pak jsem měl radost, protože starších ptáků se mezi králíčky moc nevidí a já chytil tohoto krasavce (M+1K, bohužel nedoostřil).

Tak a ten byl ztučnělý pořádně. Dal jsem mu šestku, ovšem bez vystupování nad povrch těla. To trošku hapruje. Ale vykrmený králíček byl! S hrudí též pěkně vypnutou.

Co s těmi poznatky?

Jak to, že ten starý se tak vychystal, když navíc oproti mladým musel vynaložit spoustu energie na přepelichání? Že by letěl zdaleka a tamti znedaleka? To bude hloupost.

Jak to tedy funguje, když třeba víme, že nejvyšší stupeň obou známých tabulek tady nezapíšeme. Prostě, aby byl slavík před odletem v tuku jak ta známá játrovka z alobalu. Ani věhlasný hybridní slavík XXL od Března tehdy neměl tuk všude po těle a po pravdě: nedovedu si ho představit už ani s gramem navíc! Můžou tak vypadat, nebo snad tabulka kecá?

Už vás některé slyším – před větší překážkou, třeba u moře nebo před pouští, tam přeci jo. Opravdu? A co ti skandinávští, ti přeci už jsou taky u nás pěkně rozpumpovaní. Co tedy s tím?

U slavíků v tom je docela pěkný chaos, když už jsem vyplivnul výjimky a začalo mi to docela vycházet, přišly případy neuchopitelné. Na jaře jako před podzimem!

Jednou to ale pochopím.

Jezírko jsem nakonec vyfotil nejlíp ze země. Je fakt mrňavý.

Má mělčinu, kterou příští rok odtěžíme kvůli domácí archeologii. Podíváme se podél těch základů pradávné stavby na jejich úroveň „0“. Tam, kde se tenkrát začalo stavět. O té historii pod vodou se dočtete v knížce Český ráj očima archeologie.

Lipka je docela kmet, kolik jí může být ale nevím. Když jsme začínali se stavbou, přivezl jsem ji z lesa. Z černé smrčiny, kde by zašla. Nemá terminál, je deštníkovitá. Tenkrát to nevypadalo, že se ujme. V místě nahradí vrbu, co se zřítila zjara.

V zahradě bylo ráno hodně uhelníčků. Prohledávali kamenné sloupky a nacházeli zámotky pavouků. Skvělý zážitek, vidět tyhle sýkorky jehličnatých lesů šplhat po kamenech. Byla tu fůra budníčků, ale všechno, než jsme se vykopali, bylo pryč. Odlétlo. Jen brhlík se teď večer přichytil. Už nešel ani vyfotit, tak jen takovou hrubou podobiznu. Koukal, jestli pod lískou ještě něco nenechal. Nenechal. Je to dobrák od mlejna, však tam hned taky odvesloval.

Síť vytáhnu i zítra po ránu, už jsou kolem střízlíci. Zatímco pro mne úkol skončil začátkem září, jsou jiní, kteří se klepou právě na tyhle „dušičkový ptáky“. Sami jim tu přezdívku vymysleli. Ožije teď jejich výzkum.

Se střízlíkem není legrace, často vám z ruky uteče. Snadno. Už se mi to taky stalo, přesto, že jsem byl varován.

Čížků v zahradě přibývá, dokud jim bude túje stačit. Přilétli ze severu.

Je s podivem, jak každý rok tahové scénáře platí. Jak se ptáci podle nich pohybují.

Je ten Rok ornitologa ale úchvatná věc! Pořád se něco děje. Teprve, když tomu člověk porozumí, může to radostně žít. Čeká, kdy už. A ptáci přilétají… Jako ten rybařík. Jak to ti ptáci najdou? Musí se navíc do zahrady „spustit“, nemůže přiletět zpříma, jak to dělají obvykle. V cestě mu stojí ploty, vrata, domy a stromy. Co dělají nad zástavbou? Čekal bych, že cestují podle potoka.

Lítá sem konipas horský, to je stejný případ. Doufám, že ho zítra přelstím. Je to jako u těch slavíků. Teprve, když se člověk zaměří na objekt, nestačí se divit, kolik poznání z toho nakonec vysype. Tajemné jezírko.

Zakončím motýlím keřem.

Byl jsem mu ostříhat odešlé květy a zažil změnu. Ještě včera bylo prostřeno, ale dneska, jak motýli nemohli, bude se končit. Ještě sice po vršku voní, ale květy jsou dole rozmáčené a hnijí. Prostě – kalendář to uťal. Teď ty objednané mrazíky to zavřou nadobro. Ano souhlasím, je čas.

Ta dlouhozobka ze včerejška už asi letí zas k moři. Pochopila tak jako já. Nastává změna.

Tak jsme s Tomem užili ornitologie!

V pátečním ránu bylo v zahradě už tolik ptáků, že nás to před polednem dohnalo a síť jsme k jezírečku dali. Už kvůli těm čížkům, co tu jsou na túji přes měsíc.

Samozřejmě, že to bylo pozdě, na ptáky se má chodit před rozedněním. No ale což! Z kovárny mám koukat jen jak rostou klouzci modřínoví, nebo i po ptákách?

Dvě kontroly nic a třetí je důvodem, proč vám tady píši. Odchyt, který vyšel.

Na jaře ledňáček, pak jsem tu slýchal občas ten jeho výkřik, když vzlétá. A dnes? Zase ledňáček a s kroužkem! Ne ovšem s tím naším. Podle prvních signálů by měl být někde od Mělníka (budeme upřesňovat).

Není to úsměvné s vědeckým natónováním? Jistě, že je!

Pojďme nejdřív pro obrázek, kdo by nevěděl, jak takový rybařík vypadá.

V jezírku jsme totálně bez rybiček, musím dojít do Kněžmostky s čeřínkem.

Co jsme objevili, je pro mne zázračné. Ledňáčci mají zájem o takovéhle očko, zastrčené v kněžmostských zahradách! Ještě jsem ho tam neviděl nikdy ale sedět, to bych taky chtěl. Třeba na té lipce. Uděláme to jinak: nemám teď čas se rozepisovat, dám jen, co mám a pokračování třeba večer.

Napíšu o čížkách, o jezírku, o rybaříkách i o té lípě. Teď jdu to jezírko ze střechy vyfotit.

A nebo červienka obyčajná či krovinná. Tak to je Erithacus rubecula v slovenské ornitologii, naše červenka. Teď je máme v krajině všude. Táhnou.

Určitě jste se s nimi potkali v zahradě. Jsou důvěřivé, působí mile. Hodilo se mi, vidět je táhnout v noci. Jak se chovají, kolik jich může být! Na všech horských odchytech jsem to zažil, bez výjimky. Druh tam bývá nejpočetnějším.

Najdu vám fotku z toho tahu, abyste si dovedli představit, jak takový letec v noci vypadá. Tady je.

Architektonický zážitek – baráky vpité do zahrady. Využívá se při tom odrazu okolního prostředí v zrcadlícím se plášti budovy. Přijde vám, že tam ten dům vůbec není. Tak to je ten největší masakr pro ptáky! Ještě že bývá kolem dost koček, které pomýlence však odklidí obyvatelům z očí. Teď, teď makají na plné obrátky!

Nemají to táhnoucí ptáci lehké.

Dříve, když ještě nebylo kroužkování tak rozvinuté, myslel jsem si, že skoro všichni ptáci na podzimním tahu jsou mladí. Není to tak, dneska to víme. Znaky na peří křídel červenek klamou, musí se to opravdu znát a pořád u dalších ověřovat. A pořád se učit. „Juvenilní“ skvrnění vrchních krovek není vždy juvenilní. A třeba hledat i jiné úkazy, podpůrné.

Červenek, navzdory ztrátám, musí být v přírodě ohromné množství. Zvláště od nás na sever. Kdyby tak člověk věděl o každé té jedné, kde se narodila či kde hnízdila, jaký že „měla rok“, to bych si přál. Vždycky jsem si tohle přál, vidět až tam a být s opeřenci tak nějak déle, než jen při kroužkování. Každý jeden dotýkaný, je právě tím impulsem k zamýšlení – tedy pro mne. V sobě jsem to měl, ale zesílilo to se slavíky. Tam to je vlastně příběh na příběh. A tím se stalo, že pro život to nemám už jen jako kroužkování, spíš setkáváním. Samozřejmě, že každou chvíli myslím na ty, kteří s kroužkem z toho setkání někde teď letí, odpočívají před cestou, anebo po ní. Anebo zas jiní, hrdě se zkouší udržet v místě domova za každou cenu. Až to třeba nevyjde a pak za určitých okolností právě kroužek ten příběh pro nás dopoví. Tak takhle nějak to je, podchytil jsem doufám rozměry oba.

Opracováváte-li teď někde zahrádku, rubáte-li v lese dřevo, vláčíte-li vzdušný košík po houbařských místech či sedíte nad pruty – všude máte příležitost potkat červenku. Nebojí se a často čeká, co z toho setkání „kápne“. Sletuje pomalu pod rýč, přede při tom příjemným hlasem kolovrátku, pne ve vzpřímeném postoji srdíčkovitou hruď.

Velkýma očima sleduje okolí. A v noci, v noci asi zas popoletí. Tak, jak jsme si nahoře obrázkem ukázali.

Erithacus rubecula

24.09.2009 f.g. M Piešťany, Slovensko

28.10.2011 +1K Červenohorské sedlo, ČR

Kontrola této červenky je velmi pěkným výsledkem a kdyby jiný už žádný, tento ukazuje na nepominutelný přínost chytání v sedle Jeseníků. Za pravdu mi dají všichni, kdo stále ještě vidí podstatu kroužkování v možnosti bádat nad jeho výsledky.

Vítanou náhodou je roční doba okroužkování ptáka i kontroly. Je to podzim v čase tahu. Další plus je v poměrně dlouhém mezidobí mezi okroužkováním a kontrolním odchytem. A samozřejmě cenná jsou obě místa odchytu červenky. Víc toho u hlášení není, klíčové indicie však máme. Co s tím?

Na stejném webu, ve stejném výkazu najdeme k vytvoření si představy o průtahu červenek početně informací.

Třeba se ukazuje, že ptáci pokračují dál na cestě do Alp a zimují ve Středomoří v rozptylu od jihu po jihozápad (ve vztahu k sedlu). Původ ptáků se zatím nepodařilo rozkrýt, protože výsledek z Estonska, Litvy i Švédska již bohužel spadají do doby tahu. Přesto z nich lze vyčíst třeba, že pták jako mladý letí dřív a jako starší zpravidla později. Některý starší dokonce daleko netáhne, pták nalezený následující zimu na Silvestra zabitý o sklo v Německu to dokazuje.

Diskutovaná červenka se slovenským kroužkem byla v čase kroužkování dle mého na své první cestě do zimoviště a v roce 10 nejen že táhla zřejmě již později a v roce 11 pak zcela jistě, ale volila i jinou cestu horami. Pokud byla skandinávská, tedy kratší.

Kroužkovací výsledky ze sedla u červenek dále ukazují, jak výraznou měrou se na jejich úhynech podílejí kočky a rovněž prosklené plochy. Samozřejmě v některých destinacích je docela možné, že přetrvávající chytání pro kuchyňské účely a k němu však navázaná „zvědavost“, je zamaskována „nálezem“ červenky uhynulé.

Přednášel jsem ve městě na soutoku Klenice s Jizerou a lidé se ke mně zachovali moc pěkně.

Mám to rád a vždycky říkám, že nejde o mne – já se nikde už vystavovat nepotřebuju, jde o krajinu. A o slavíky. Ty strkám před sebou ze všech sil. Ať už přednáším či beseduji, mám věty kde brát. Třicet tři roků je třicet tři roků. Navíc těch posledních pár mi přijde, že mne zkoušejí, kolik toho unesu. Fascinace, výsledky – nádherný čas. To mám za tu výdrž!

A tohle prý za to, že jim v krajině znovu podržím místo. Co byste jim řekli, jsou milí.

Po internetu každou chvíli přijde nějaký postřeh či úkol k vyřešení, a nejsou to jen opeřenci. I termíny uzávěrek, dopisuji totiž do okolních zpravodajů a nikdy nechci články užívat stejné. Vždy dovedu téma najít. Většina jsou měsíčníky, taky čtvrtletník. Naučil jsem se uzávěrky hlídat, aby mne nemuseli „prosit“. Píšu po nocích a článků je za ty roky hromada. Už je ani nearchivujeme. Teď přichystám text na web, byl jsem požádán a jeden jsem jim slíbil. Uchopím ho tak, aby se dal číst, ale současně, aby z něj bylo cítit, že tenkrát u osady Starý Ples v Dolním Pometují na Josefovských loukách se děly věci!

A víte co? Když jsem rozmluven, já se ohlédnu.

Co to bylo za rok? Bylo to na Víkendovém výzkumném táboře, monitorujícím oblast kolem Jaroměře. Jdu se podívat, co to bylo za rok. Konec května 1997. Je to vůbec možný? Však už taky někteří z přátel nežijí, Pavel Žďárek. To byl panečku ornitolog! Ale k ptákům:

Stalo se to takhle: část týmu měla úkol u Metuje. Hostitel Tomáš vymyslel, abych chytil nějakého slavíka, že jich tam zpívalo nedávno dost. Ukázal první flek, já to tam roznes a už se kroužkovalo. Samec slavíka obecného. Popošli jsme dál do louky vedle řeky, kde byl lesík kapkovitého tvaru, šutrem bych ho přehodil! Že i tady zpíval. Mládenci se v dobré náladě vyřadili na cestě u řeky, přijela návštěva z Krkonoš a šly řeči. Já jsem vklouzl pod stromy, rozdal červy na tři plácky a vyšel ven. A pak hned zas na kontrolu. V první síťce byl! Nikdo tenkrát toho o nich moc nevěděl, spíš se jen kroužkovalo. Jenže mě při tom lovení pod síťkou najednou zahřálo holé ptačí bříško, a když jsem slavíka vylovil, kousnul jsem se do jazyku. Slavík byl žíhanej, jak monoskop na Rubínu, když nešly barvy! To jim na břehu spadnou čelisti – říkal jsem si. A popadaly (ty spodní). My jsme si tu senzaci i kvůli blížícímu se večeru pozdrželi na druhý den a nikdo si nepřipouštěl, že by to mohlo být jinak než, že máme hnízdiště slavíků tmavých. Velký kus večera u stolu patřil té události. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem při specializaci zažil. Věděl jsem, že tenhle zápis bude znít. A pak už se ze slávy jen a jen ustupovalo. Ráno náš tým prochytal místo, okroužkoval obecného slavíka – samce, se znaky zpětného křížení (ale kdo ví – říkám si dnes) a nic jiného tam nebylo. Všichni si přáli, abych se podíval po hnízdě, protože myslet si, že samice v takovém stavu někde v Polsku zkrachovala a odlétla pryč, byla blbost. Nikdy na to „hledání“ nezapomenu a oni také ne. Obešel jsem lesík, vybral v jeho křovitém límci sníženinu, vzal hůlku a pod třetím listem ovíjivého divokého chmele na mne koukala v hnízdě žíhaná hruď ze včerejška. Nakonec z hnízda seskočila a jak to dělají, jen odběhla myším pohybem metr dva a odtud mne pozorovala. Vajíčka jsme vyfotili, a protože jsem u ní kroužek zahlédl, měli jsme hotovo. No hotovo, troubové jsme byli! Pořádná dokumentace žádná, aspoň že pak hostitel kroužkoval dvě živá mláďata chvíli před vylétnutím. Tak a já to teď podtrhnu a sečtu.

————————————————————————————————————–

Z pěti kusové snůšky smíšeného slavičího páru, kde tmavým slavíkem byla samice (vzácnější polarita páru), byla v začátku června 1997 okroužkována první dvě hybridní mláďata pro naši ornitologii! Ostatní, velmi pravděpodobně samičky, se nevylíhly. Článek jsem opublikoval, ale bez důrazu. Bez senzace a bez fanfár. Přeci jen to ale u mne znamenalo zacílení na atraktivní segment problematiky – mezidruhové křížení příbuzných slavíků. Netušil jsem však, jak moc se mi v budoucnosti objev bude hodit.

Bývaly to časy, dnes v místech sebevědomě vyrůstá první ornitologický park – Josefovské louky.

Slavné však bylo místo už o něco dřív!

Měsíc jsme zrudlý zatměný tady u nás neviděli, ale kolik jen kolem čtvrté hodiny před svátkem svítilo domácností! To je dobré.

Otevřel jsem dveře a u nich stálo v mnohostupu na zemi listí. Už bezvýznamné na větvích, chtělo by dovnitř.

Na túje pěkný čas létají čížkové a je jich čím dál víc. Asi jim dám kroužky, jestli by příští rok ti samí – však víte.

Měl jsem tip, že na vrchu Mužský ještě létají otakárci. No, tohle na mne platí od dětství, za nimi musím. Co kdyby to byli ovocní, pro region by byli prvními! Byli to fenykloví, jako tam vždy, ale i tak to bylo milé. Kvetl tam jediný bodlák, ale nádherně a tak stačilo počkat na čedičovém vršku právě u něj.

I okáč zední přiletěl a taky admirál. Ti teď bývají dost často nametení, všechno kvasí a oni jdou z flámu do flámu.

Díval jsem se do kraje, hlavně k horám. Suky a homole tam jsou ještě všechny, aspoň že tak! Pak přilít modrásek – samička, kmital kolem jehlice co kvetla o patro níž, pořádně jsem ho ale nezachytil. Dělal to šikovně, vždycky vystřelil do výšky, aby přerušil moji sledovačku a pak se odněkud přikradl.

Sedl jsem si pak zase už na vršku stranou od turistů, sluníčko svítilo a motýlové ho chytře vstřebávali v závětří. Od severu totiž foukalo.

Díval jsem se po mojí krajině a myslel na slavíky. Proč jsou tam a tady ne. Proč je krajina k severu stoupající neumí vybídnout. Je v lesích, není takzvaně otevřená – to je nejdůležitější.

Čedičové kry se asi letos naposledy docela pěkně nahřívaly, hned vedle cestičky kvetla douška mateří.

Tak jsem poklekl. Ne v kostele, tady mám svoji víru. Snadno uvěřitelnou. A nespěchal bych od země, kdyby mne neoslovil starší pár, ubytovaný prý kdesi nedaleko. Mám rád, když lidi o sebe ještě zavadí. Mluvili jsme o přírodě a oni byli jediní za celý ten čas, kdo si všiml otakárků! Většina z „průchozích“ pořizovala selfíčka s omlácenou nivelační trubkou, obalenou dalekým vzduchem a vedle ti méně nároční, s památníkem. Kdosi za vrcholovým keříkem trapností zrudlé hložinky zanechal tři použité ubrousky. Hubu jimi neotíral. Možná šlo taky o nějaké to selfí z vrcholového zážitku. Paní z páru se krátce roznadávala, druh tišeji přitakal. Byli ze staré školy a tak jsem se rozhodl při té jinak příjemné diskusi sestoupat s nimi dolů a výjezd tím ukončit. Ze staré školy samozřejmě myslím, že byli uctiví. Podali jsme si ruce a popřáli nakonec. Ještě jsem ale zastavil na návsi osady, jména co vrch má a zamyslel se nad výjevem bitvy z dávných časů. Osada upravená, s časy dřív věru divokými.

Když jsem přijel domů, byl jsem zvědav na naši kolonii netopýrů nejmenších, pořád tu jsou. A k jezírečku přistál konipas horský! No to pobaví. Ano, teď by se na Klenici dole v Bousově chytali do krátkých sítí, teď by to šlo. Je to už hodně let, když jsem tam odchyty vedl. Bylo to krásné, mít jenom čas! Teď táhnou potoky k jihu. Staří, mladí – opouštějí pískovcové skály nedaleko a jiní daleké štíty jizerské! Nebylo lehké je tenkrát nachytat, jsou ostražití. A pak se stalo, že jeden dva na Klenici zůstali přes zimu.

Je to možná trošku úlet v tomhle čase, ale já sem fotky dám, abyste věřili.

Jel jsem posledně kolem slavičího plácku, ale nezastavil. Byli tam chlapi ve zbrani. Je totiž podzim.

Bude se krajina víc a víc naklánět k zimě a zvířata o tom ví. Však jsme taky bez oříšků. Nechali jsme si je školácky vykrást z obou keřů. Veverka a brhlík v tom jedou. Je to jasný. To zas jich všude na jaře vyraší!

Z oblohy volali skřivani. Nebyli nijak pospolitě, v jakémsi rozvolněném průvodu mířili k jihu. Ano, krajina přetéká, aby pak naráz zchudla. Ale tím větší výbuch přijde v dubnu!