Je 13. října a zítra mají začít deště.
Síť jsem sbalil před nocí, ale ještě chvilku před tím se mi chytla mladá parukářka. Věděl jsem, že lítá na jedličku za plotem, dnes se nechala okroužkovat. A vy ji můžete vidět jako přídavek k ostatním těm opeřeným „zahradníkům“.
A jestli jsme tu posledně sledovali ledňáčky, pojďme ještě za parukářkou, abyste docenili, co je to za milou návštěvu.
Sousedka uhelníčka. Má ráda jehličnaté lesy a hnízdí ve všemožných dírách a dutinách.
Když jsem byl malý, v ruce s knížkou od pana Jirsíka Ptáci, chtěl jsem parukářku uvidět. Nepovedlo se, protože jsem nevěděl, že stačí počkat do podzimu někde v zahradě či v parku u jehličnanů se šiškami a ona přiletí. Že je dobře naučit se její cvrlikavý hlas, co se s ničím nesplete. Pak máte vyhráno.
Když jsem chytával skorce na Zábrdce a stoupal proti vodě vysoko až k Vystrkovu, sýkorky parukářky – tam byl jejich domov. Brzy zjara to tam začínalo žít. Ještě byly závěje, ale les o jaru dobře věděl. Podmáčenými olšinami táhly sluky do Polska, střízlíci to měli podobně, domů se kvapem vraceli králíčkové. Datlové už volali k zásnubám, po Zábrdce spěchaly červenky.
Ty parukářky se věšely na konečky větviček a prozpěvovaly. Ježily černobílé chocholky, chystaly hnízdění.
Po lesích už pěli brávníci a divoké lesní pěnkavy. Vodou stoupali do kopců nádherní horští konipasi. Náramné! Ale musím být opatrný, jakmile pochválím jedno, měl bych ocenit druhé, třetí a všechna místa následná.
Když člověk vstoupí do přírody a umí předvídat, nemůže mu být zle. Jako mě tam nikdy nebylo.
