Nevelká populace tundrových modráčků v Krkonoších je opravdovým skvostem pro turisty, kteří si ve správnou roční dobu dají pozor kolem vrcholových rašelinišť a je také zajímavým tématem k přemýšlení.
Jak to, že se tam ptáci na dvou lokalitách stále drží a odkdy tam vůbec jsou? Jak mohou v tak šílených podmínkách české tundry vyvádět mladé a kam odlétají. Jak v kosodřevině fungují během pelichání a kdy přesně odlétají?
Řadu let tam působí dvojice specialistů, první z nich tam přišel za modráčky ještě daleko dřív před kolegou. Propadl jim i drsné krajině Krkonoš. Byl jsem tam na pozvání několikrát, abych si ujasnil, že není slavík jako slavík a dokonce, že není modrák jako modrák!
Tundrové subspecii se věnuje na poměrně dost velkém prostoru kniha od Dietera Franze Das Blaukehlchen z roku 1998, která vyšla v Německu. Dokonce jsou citována některá zpětná hlášení kroužkovanců a zejména skandinávská stojí za to.
Švédský pták byl před půlkou listopadu (1966) ještě téhož roku (tedy v přímém tahu) ohlášen z Kyrgyzstánu, finský z konce II. dekády dubna (1958) po třech letech z Turkmenistanu a jiný finský z konce dubna (1960) z Kazachstánu. Odlétali na východ.
Známe-li nyní z přístrojů zimoviště, v jejich světle se jeví první výsledek z listopadu jako cíle nedaleký, ostatní dva dubnové – spíše již odletové, z cesty.
Podobným směrem od nás odlétá třeba lejsek malý či hýl rudý. A taky kachna divoká, která ukončila život po květnovém výstřelu v Sovětském svazu kousek nad Kaspickým mořem u Saratova. Narodila se na Červenském rybníku pár let před tím, stejnou dobu hlášení hledalo cestu do ČSSR a šlo tehdy o kačera.
Tak ještě nabídnu fotku modráčka, jak tam v tom „optimálním čase“ zpívá samičce v kleči kdesi na hnízdě.
