Tak, konečně připravím po čase pár měkčích slov, aby měli radost i návštěvníci, co rozklikávají témata jako Slavík pana skladatele a podobná. Vítejte i Vy, milí přátelé!
Měsíc jsme zrudlý zatměný tady u nás neviděli, ale kolik jen kolem čtvrté hodiny před svátkem svítilo domácností! To je dobré.
Otevřel jsem dveře a u nich stálo v mnohostupu na zemi listí. Už bezvýznamné na větvích, chtělo by dovnitř.
Na túje pěkný čas létají čížkové a je jich čím dál víc. Asi jim dám kroužky, jestli by příští rok ti samí – však víte.
Měl jsem tip, že na vrchu Mužský ještě létají otakárci. No, tohle na mne platí od dětství, za nimi musím. Co kdyby to byli ovocní, pro region by byli prvními! Byli to fenykloví, jako tam vždy, ale i tak to bylo milé. Kvetl tam jediný bodlák, ale nádherně a tak stačilo počkat na čedičovém vršku právě u něj.
I okáč zední přiletěl a taky admirál. Ti teď bývají dost často nametení, všechno kvasí a oni jdou z flámu do flámu.
Díval jsem se do kraje, hlavně k horám. Suky a homole tam jsou ještě všechny, aspoň že tak! Pak přilít modrásek – samička, kmital kolem jehlice co kvetla o patro níž, pořádně jsem ho ale nezachytil. Dělal to šikovně, vždycky vystřelil do výšky, aby přerušil moji sledovačku a pak se odněkud přikradl.
Sedl jsem si pak zase už na vršku stranou od turistů, sluníčko svítilo a motýlové ho chytře vstřebávali v závětří. Od severu totiž foukalo.
Díval jsem se po mojí krajině a myslel na slavíky. Proč jsou tam a tady ne. Proč je krajina k severu stoupající neumí vybídnout. Je v lesích, není takzvaně otevřená – to je nejdůležitější.
Čedičové kry se asi letos naposledy docela pěkně nahřívaly, hned vedle cestičky kvetla douška mateří.
Tak jsem poklekl. Ne v kostele, tady mám svoji víru. Snadno uvěřitelnou. A nespěchal bych od země, kdyby mne neoslovil starší pár, ubytovaný prý kdesi nedaleko. Mám rád, když lidi o sebe ještě zavadí. Mluvili jsme o přírodě a oni byli jediní za celý ten čas, kdo si všiml otakárků! Většina z „průchozích“ pořizovala selfíčka s omlácenou nivelační trubkou, obalenou dalekým vzduchem a vedle ti méně nároční, s památníkem. Kdosi za vrcholovým keříkem trapností zrudlé hložinky zanechal tři použité ubrousky. Hubu jimi neotíral. Možná šlo taky o nějaké to selfí z vrcholového zážitku. Paní z páru se krátce roznadávala, druh tišeji přitakal. Byli ze staré školy a tak jsem se rozhodl při té jinak příjemné diskusi sestoupat s nimi dolů a výjezd tím ukončit. Ze staré školy samozřejmě myslím, že byli uctiví. Podali jsme si ruce a popřáli nakonec. Ještě jsem ale zastavil na návsi osady, jména co vrch má a zamyslel se nad výjevem bitvy z dávných časů. Osada upravená, s časy dřív věru divokými.
Když jsem přijel domů, byl jsem zvědav na naši kolonii netopýrů nejmenších, pořád tu jsou. A k jezírečku přistál konipas horský! No to pobaví. Ano, teď by se na Klenici dole v Bousově chytali do krátkých sítí, teď by to šlo. Je to už hodně let, když jsem tam odchyty vedl. Bylo to krásné, mít jenom čas! Teď táhnou potoky k jihu. Staří, mladí – opouštějí pískovcové skály nedaleko a jiní daleké štíty jizerské! Nebylo lehké je tenkrát nachytat, jsou ostražití. A pak se stalo, že jeden dva na Klenici zůstali přes zimu.
Je to možná trošku úlet v tomhle čase, ale já sem fotky dám, abyste věřili.
Jel jsem posledně kolem slavičího plácku, ale nezastavil. Byli tam chlapi ve zbrani. Je totiž podzim.
Bude se krajina víc a víc naklánět k zimě a zvířata o tom ví. Však jsme taky bez oříšků. Nechali jsme si je školácky vykrást z obou keřů. Veverka a brhlík v tom jedou. Je to jasný. To zas jich všude na jaře vyraší!
Z oblohy volali skřivani. Nebyli nijak pospolitě, v jakémsi rozvolněném průvodu mířili k jihu. Ano, krajina přetéká, aby pak naráz zchudla. Ale tím větší výbuch přijde v dubnu!
