Zaměřeno na slavíky

Hosté, věnující se archeologii už jsou pryč a já jsem slíbil zhodnocení jejich návštěvy.

Jiří přivezl kolegyni, skromnou a významnou – to se spolu přátelívá. Když jsem si ji pak zadal do vyhledávače, protočil jsem oči, kolik má odpublikováno a kým je! To mi ostatně Jirka sdělil ve zkratce, když nás představoval. Proč vždycky lituji, když podobná setkání končí, mám rád lidi, kteří mne dovedou obohatit.

Zato výsledky, ty budou malounko „ve stínu“ představ. Spíš ale Jirkových, ne mých, já jsem si nemyslel, že dřevěná stavba pod vodou by mohla přináležet oněm Keltům. To nebude, to už naznačili. Pořád tam ale zbývá strašná fůra let, kdy to někdo k něčemu vybudoval.

Paní doktorka, když vešla do zahrady, hned se zeptala na slavíky. Jiří asi referoval (úsměv). A zahrada jí přišla, že by v ní mohli být. Úplně jsem ji nezklamal, slavík se tu kdysi objevil, je to na blogu.

A pak jsme už jenom větrali staletí. Jsem zvyklý na peří, ale tohle se poslouchalo taky báječně, mírně spolu vedli i při. Pak se mi omlouvali a já jsem řekl, že diskuse posouvají téma dál a že to mám zažité.

Střepy nádob doma ještě nemám, teprve se dokumentují. Navíc si půjčili všechny pazourky, musím říct, že žasli. Dvakrát se ptali, jestli ta kolekce je z téhle zahrady. Je tu strašných století vedle sebe, až se jim nechtělo věřit. Není to z celé zahrady, je to z její třetiny! Tam, kde je jezírko. Musel jsem z dřev odštípnout vzorek na analýzu, tak snad se jednou dovíme víc.

Rovněž to vypadá, že se k nám keramika dostala jaksi sekundárně, odněkud ze sousedství. V nivě by asi fakt netábořili. Ke kamenným industriím mi řekli spoustu zajímavého, nevěřil bych, co lze na těch pazourkových nástrojích najít, i bez lupy. Tak to jsem podcenil za dobu, co je mám doma.

Odjeli, už zase patří hladina vážkám a bílým leknínům, pořád tajemná, neprozrazená.

Kresba v kovárně na zdi, výjev hořícího Kněžmostu po nájezdu křižáků dál provokuje příchozí, až budu vědět o místě víc, překryju obraz výjevem větším, v obdivu a pro ty, co přijdou po mně zapalovat výheň.

S podrobnostmi se přihlásím, až se z Prahy ozvou s kamennými nástroji. Pojďme na to čekat.

Sjel jsem málem pod stůl, ta fotka je ze září 2006!

Ano, může být, že se moje texty z konce léta čtenářům zdají chmurnější. Už dva postřehy k tomu přišly, na oba jsem přátelům odpověděl.

Je to tak ale pokaždé, když ptáci odlétají – tedy někteří, no a slavíci s nimi.

Samozřejmě, že se to na mne přenáší, ale má to tak být a zvykl jsem si. I beseda, která mne čeká v Podještědí bude mít ten tón. Podléhám náladám zvenčí, i když ornitologii na hřebík tak docela ještě nevěším.
Však se podívejte.

Už mě to vytočilo, všechny oříšky rozkradou! A tak jsem pravil: „Dobře, ale nasázím vám kroužky, abych se dopočítal, kolik vás tady je. A taky pak na krmítku v zimě všechno překontroloval.

Chodí brhlíci od mlýna a strakapoud. Veverky zmizely v létě, to bych už asi nepřežil.

V případě brhlíků to je vlastně ještě možnost, vykroužkovat nějaké „slavičí“ kroužky typu „N“, protože ačkoliv mohou ten průměr dostat ptáci všelijací, u mě to jsou jen a pouze slavíci během roku. On ten seznam moc ani jiný ve finále není.

Brhlíci jsou krásní a stateční, nikam neodlétají. Perou se s tím tady, jak to přichází. Naštěstí ty zimy teď nejsou, takže už v únoru je slyším prozpěvovat hvízdáním. Je mi jasné, že mají okolí zmapováno a ořechy si nárokují. Však jim nechám.

Zítra u nás bude svátek historie. Přijedou badatelé na keltskou problematiku a já jim odpustím hladinu jezírka. Aby si to mohli vyfotit. Chceme vědět víc o našem domově, kór když je v místě tak tajemném. Až Jiří se svou skupinou odjede, budu informovat, kam se to celé posunulo.

Už jsem o tom tady mluvil, všímejte si kolem vás, kolik v noci poletuje můr. Některé osenice a blýskavky migrují, jsou na cestě a početně.

Zažíváme to v horách pod světlem, kde předchozí noci přilétlo k reflektoru 12 smrtihlavů!

Tyhle noci jsou udýchané, plné křídel! A krajiny o ně chudnou..

Dívám se na obrázek z Krkonoš, ze sedla Tvarožníku, jak tam ornitologové chytají v kleči táhnoucí ptáky při akci Balt. Nevím už ani, z čeho je to vystřiženo, je tu starý historik, který mi nocí materiály všelijaké, když něco najde. Jistě, že to tam bude tužkou někde dopsané na zbylých listech, ale nechce se mi vstávat od monitoru a nezáleží na tom. Není to v azbuce, ujišťuji – i když pozor, i takový materiál tady mám! Odchyty v místě Těberedinskiy Zapovednik – a vědec, kroužkující mladou žluvu, ale to bych zase už odešel někam jinam a vy byste souvislosti poztráceli.

V Krkonoších to byly nádherné odchyty, ale nikdo netušil, co se tam může dít v noci a že tomu jednou machři kolem Franty Z. dovedou zastoupit cestu.

Chytalo se na Rýchorách, v Orlických horách a chytá se v Jeseníkách. Tam aktuálně a systematicky. Jo a taky se chytá v Jizerských horách, abych byl spravedlivý, na Jizerce.

Jsou to obrovské příležitosti naučit se více o migraci, ale pozor – i místní ptáci se tam pochytají z části. A taky jsou zajímavé vlastní výsledky úletů z těch míst, od kroužků, sledujících ptačí životy.

Na všech, kde se mi dostalo příležitosti být, mne něco okouzlilo. Až omámilo. A divili byste se, nebylo to vždy jen peří. Většinou ano, ale třeba tohle – uznejte, to duši romantika a zpěváka krajiny neopustí nikdy.

Ksakru, to byly chvíle! Když Franta kroužkoval jednoho kolohřivce (horský kos) za druhým, protože prostě přišel ve volné chvilce na to, jak na ně.

Doufám, že to tu Franta nebude číst, tu oslavu na něj. Aby nezpychnul. Ten člověk vůbec, myslím si, že po Krakonošovi se tam vyznal nejvíc. A má neuvěřitelně odchytáno, letos uzavírá patnáctou sezónu v kopcích. Nikdo nedokázal, co on.

Jeseníky jsou jiné, ale člověk z Polabí civí do těch údolí, přeskvostných, s potoky, uši mu demoluje lesní ticho těch chrámů, vzhlíží k hřbetům a při pohledu na provokativní sníženinu mezi si pomumlává plán. Chtěl by tam síť a zkusit, co se nachytá.

Přijeli jsme letos tak trošku bludmo k Vřesové studánce, ale takhle bych chtěl bloudit zbytek života! To byla nádhera, hledám tady pro to v klávesnici písmenka a ta na mne vyplazuje jazyk. Jako, že neexistují.

To byste museli zažít! Jasně, byl jsem v horách i za slavíky sólo, jiným úkolem. A taky to byla nádhera, jen ten blog prolistujte. Pančava s Úpskou rašelinou, Orlické Záhoří – ta krása nejde překopírovat, i když občas jsem úspěch neměl a veselost nehostil. Umím prohrávat, nebývá to sice na oslavu, ale dá přežít. A poučit se.

Podívám se, jestli nenajdu nějaký obrázek pro změnu, abych to obarvil. Politici říkají, že dlouhé texty lidi nečtou..

Sedl jsem k blogu a napsal tento název. Pro jeho trefnost. Než by mne za chvilku opustil a už bych si nevzpomněl.

Přišel mi mailem seznam ze Zlínska, letošní slavíci, pochytaní na tamním tradičním odchytovém místě. Jura se snaží, je nejvýkonnějším kroužkovatelem ve vztahu k místu, tahovému kalendáři, denním dobám. Obrovské množství času a práce věnuje tomu průzkumu, ale díky němu si můžeme alespoň částečně představit, jak to v čase ptačí migrace vůbec funguje. Sedlo Jeseníků je trochu jiná pozice, srovnání není možné.

Odchyty na Zlínsku se spíše podobají nížinným, kdy ptáci již postupují k cílům v široké frontě a nemusí čekat „na počasí“.

Z jeho seznamu (posuzováno jen k dvěma hnědým slavíkům) vycházejí úžasné informace. A taky to, o čem mluví nadpis. I když posilujeme účinnost zachycování ptáků produkcí umělého zpěvu, přilákat můžeme jen titěrnou výseč dění z pod republikové oblohy. A přesto je výstup názorný a srozumitelný.

V souvislosti s tím už mohu zúžit úchvatný výsledek z „pionýrského“ odchytu na Žehuni, kdy se chytlo jedenáct slavíků najednou během patnácti minut. Nešlo zřejmě ani tak o jedinečnost místa (i když ta je po roky bádání kroužkovatelů doložena), ale o tahové datum, dokonale natrefené!

Jednalo se v prvním zátahu (následující noci proběhl opakovaný pokus) o slavíky obecné a k radosti Ne-místní ptáky. Avšak třeba vidět, že ve směru příletu k punktům již takových mnoho nehnízdí. U slavíka tmavého je situace jiná, lepší. Ti ovšem mají vrchol tahu časově trochu jinak.

Objevy poslední sezóny jsou chytačsky překotné a tušeně ještě před vrcholem. Co z toho vzejde pro rok 17, si už ale dovedu představit. A zájem o tato moderní chytání je povzbudivý. Každému je přáno a budou-li pro centrálu k dispozici z každého toho seriózní košaté výstupy – jsme o pořádný kus skokově dál!

Nyní nejprve setkání kroužkovatelů pod šíleným socialistickým názvem „Aktiv“ v Kostelci nad Černými lesy a tam, jak tuším, bude téma zvonit. Pak poodesílat seznamy k převedení kroužkovanců do databáze a poté pomalu začít nabíjet zdroje pro letní odlety. Nejdříve samozřejmě tah jarní, ale tam se obávám (vyzkoušeno), že k úspěchu je ještě daleko.

Na každý pád – nejen slavíci, ale ti (pro mne) hlavně, se stávají rozdílově dosažitelnější a k přečtení snadnější. A pak všechny ty křepelky, lelkové, rákosníci a cvrčilky, skřivani a lindušky, rehkové, bělořiti a bramborníčci, sýcové a kulíšci, drozdi jiní a bahňáci, chřástalové – a už bych musel listovat knížkou. Třeba i kukačky a lidé „postahovaní“ z okolí (vlastní zkušenost z „háje“). A možná že volavky, bukáčci, dravci, policajti? Kdo si dnes dovolí říct, že možné to není!

Jdu do práce..

Je čas, dát si věci dohromady po sezóně.

Hlavně noční odchyty náčiní poznamenaly. Sítě prokousané od netopýrů a taky je třeba pořádně všechny usušit. Sklopky projít a zašít jim síťky, pružinové závěsné váhy povzbudit. Je zajímavé, že americká je na tom líp, švýcarská je citlivá na prach. Přidrhává a když slavíky vážím na čtvrt gramu, zlobí.

Pořádek musím udělat v zásobě kroužků a přiobjednat chybějící. A pak už si můžu jen v klidu bádat. Mám k určení zaslaných několik nahrávek zpěvů, teď bude čas. U záznamů, které jsem nepořizoval sám je problém, že nevím okolnosti setkání se slavíkem. Dobré je vědět i to.

A když jsem u toho poslechu, poslechnu si i něco z hudební produkce, co mám rád. Sleduji třeba pardubickou kapelu Marien, ovšem nejvíc mi naloží výrazně přeshodinový kvalitní záznam rozhlasu Pardubice z koncertu Druhé trávy a Roberta Křesťana (21.5.2014). Emoce vyhledávám, sám jimi vládnu po besedách, nestydím se za ně a tohle je fakt síla. Něco uvěřitelného. Dávno jsou tito mými. A tady!? Tažní koně, Ještě není tma, i ostatní texty i muzika. Pokora – je to slovo.

Kdo máte chuť a večer čas, klikněte na to. Třeba se neshodneme, třeba řeknete, že cedí text mezi zuby. Máte jiné, proč ne. Proto je hudby tolik.

Tak to jsem ovšem poodešel stranou. To jen, abyste věděli, že neležím jen v ptačím zpěvu.

Uklidím badatelnu, je tam nepořádek, jak jsem tam odstěhoval všechny ty vykopávky ze zahrady. A pak budu plnit dluhy, co jsem směrem k lidem nasbíral. Takže dojde i na vás, a na vás taky. I na další…

Nedávno se mě ptali, proč neděláme Podzimní festival ptactva. Nestihli bychom to, těšte se na jaro na Vítání ptačího zpěvu. Kde bude, dozvíte se včas.

Musím jít, aby mi nechcípla výheň. Pracovat.

Vymyslel jsem si název Slavičí rok a líbí se mi to. Trvá tady kolem čtyř měsíců a jde o dobu pobytu ptačích mistrů u nás.

Možná byste se chtěli zeptat: „Jaký byl ten s číslem 34?“ Počkal bych, až otázku vysloví i poslední z vás, abych se neopakoval, a pak bych odpověděl: „Perfektní“. A kdybyste chtěli vědět proč – protože se mi povedla řada věcí.

Příletový rekord nepadl, ale slavíků přiletělo hnízdit dost. A hnízdění většině z nich vyšlo.

Úkoly v zahraničí se podařilo splnit všechny, po návratu domů jsem stačil jakž takž projít hnízdiště, vyhodnotit návratnost a něco i okroužkovat. V pelichání jsem došel asi už do cíle a je čas výsledky opublikovat. Návštěva letního kempu na Žehuni přinesla úspěšné otestování nápadu, jak chytat slavíky průtažné, na Červenohorském sedle Jeseníků bylo nádherně a v Slavičím háji jsem v noci končících prázdnin za vším udělal tečku.

Přibylo několik objevů, dost jsem se naučil nového.

Ještě mne čeká přednést referát v Kostelci nad Černými lesy a pak usednout ke stolku v kabinetu.

V kroužkovací stanici chtějí, aby byl každý od teď na něco konkrétně zaměřen, mě se neptali. Až pošlu výkaz kroužkovanců, poznají, že v tom pořád lítám. Slavík tam bude nejpočetnější pták! Až pošlu seznam kontrolních odchytů, poznají, že dál tratím čas a chytám i ty prohnané. Ty se zkušeností, nejcennější.

K zajímavostem sezóny patří ztracený ovladač přehrávače, který jsem pak přeci našel, než by zmokl. Pěkný moment, který se však teprve narodí, je pozvánka besedovat znovu v Bakově-Trenčíně. Baráčníci tam mívají fantastickou bábovku!

Nastal čas, kdy za kroužkovatele pracují kroužky. Ptáci je roznesli do světa a díky nim je šance dozvědět se něco víc. Žádné zahraniční hlášení mi však nikdy od slavíků nepřišlo, kroužek nikdo neohlásil.

S kroužkem cizím jsem chytil jednoho, to tu je někde vepsáno.

Jinak ovšem jsem je nejmíň 400x potvrdil doma, když se vrátili, nebo jen krátce přesídlili. To je neskutečný potenciál a nevěřím, že podobný někdo má.

Rád se v zimě do výsledků potápím, jednak si je osvěžuji (nejzajímavější si totiž pamatuji) a také nad nimi bádám a snažím se nové objevit.

Počet okroužkovaných slavíků bych mohl příští rok dotáhnout na 2000, k číslu běhu výzkumu by se to hodilo.

Skončil Slavičí rok, jsem s ním spokojen.

Blog ale bude fungovat dál.

Taky jsem si v noci pod hvězdami v autě uvědomil, jak dlouho už ho píšu. Všechno nám tak nějak neuvěřitelně zdrhá, co s tím udělat? Před pár dny jsem se stal dědečkem v tom obvyklém smyslu slova, ovšem, jak jsem starostmi šedivěl dřív, zažil jsem s tím příběh útrpný. Tak ještě ten v pár vteřinách..

To jsem někdy před desítkou let líčil sklopku do buřeně pámelníku v rokli u Hradiště. Když jsem se vyplazil ven, dva kluci s holkou asi z konce základky ke třetímu, co vylézal naproti špitli: „Bacha, ňákej dědek!“. Nevadilo mi nijak, že tam mají zahrádku čtyř střapatých rostlin, zděsilo mě ale a cestou domů nutilo civět do zrcadla, kde na to blbci přišli.

No, a jak ten čas letí – vidíte, dneska už si trávu určitě řeší po balkónech a já na toho dědka mám glejt!

Jen pro připomínku.

Ačkoli se naše kovářství letos aktivně nezúčastnilo, do tisku jsme se za loňský rok s ohledem na umístění dostali.

Máme znovu radost.

Zamiloval jsem se.

Všechno, co je ze Slavičího háje, je fantastické! Může jít můj vztah k těm místům ještě dál?

Včera jsem je prostě natrhal (červenoprouhatá jablka) na doporučení pana zahradníka, abych si vzal domů, a ráno je cítím z poličky. To je neskutečná vůně! Ten kout nezná „chemii“, ovoce je „nenalíčené“, ale silné. Pokud to jde, jíst bychom měli s příběhem. A tady to jde. Znám ty stromy jak tam kvetou, jak se k nim slétají včely, jak zvolna nastupuje zrání. A teď tu jsem já. Opatrně s každým otáčím, abych jej nepotloukl, a vkládám do tašky, z které jsem předtím vyházel „kroužkování“. Hledám klíče od závory a z místa odjíždím.

Tak tohle tomu předcházelo.

Pojďme k slavíkům.

Skončil jsem v dílně a zaobírám se pozdními daty zástihů na našem území. Kolegové mi to naposílali, tak do toho hledím. Neskutečné, co mi všechno uniklo. Teď přes Facebook jde všechno rychle, dlouho jsem mu odolával a teď ho využívám. Trošku krade čas, ale zas mi to vrací pohotovostí.

Pozdní zástihy či prodlevy v místě pro slavíka tmavého (pozor, diskutujeme nyní o nich) se týkají tohoročních ptáků, ale jedna výjimka je – pták od Staré Boleslavi, ten byl kontrolován Vláďou meziročně. Existuje starý záznam z Pardubicka, kde se starý pták objevil taky po roce. Ten mohl ovšem hnízdit. On ale i ten z Polabí mohl vlastně hnízdit, i když data byla prázdninová. Ostatní jsou mladí ptáci, zřejmě v první tahové zastávce, kterou volí po kratší etapě a klidně u nás. Staří přeletí až do Středomoří, jak ukázaly geolokátory u skandinávských.

Obecně se dá tušit a delší čas mne to provokuje, že mladí slavíci obou druhů volí docela jinou strategii při první cestě. Proto i tukové zásoby, které sleduji nyní u chytaných, byly nízké. To ovšem zprvu, ti poslední už vykrmení byli! Co nám to chce říct? Že pro některé existuje první zastávka ještě „výš“ nad námi? A je to třeba i tím, odkud letí? Skandinávie x Benelux. Nebo už tací vystartovali prostě ztučnělí?

Teď, jak se mnohde chytá, objevují se tu a tam i pěkné výsledky, poslední z Moravy. Jsou-li kroužkovatelé pozorní a pečliví, vytáhnou z příležitosti informace špičkové. To se to bude v zimě nad tématem přemýšlet! A chystat se budu na slavičí rok sedmnáct, to bude můj pětatřicátý s kleštěmi. Teď mne napadá, že bych jim mohl pogratulovat na jaře, že jsme se sobě za ten čas neztratili. A bylo by těch věcí víc, které se mnou jdou. Možná je zahrnu do výstavy, jediné po delším čase a na dlouho poslední. Bude v městě Fráni Šrámka – v Sobotce. Požádali mě.

Tohle „podzimní“ chytání potmě má jednu obrovskou výhodu a připadá mi nezvyklé. Nemusím kopat pro sklopky v hlíně „zrcadla“, přesto že mám motyčku „1A“, z katrové pily vykovanou, cítím po sezóně trochu „tenisový loket“. Deformace jak hrom, doufám jediná! Tohle však je jiné chytání. Člověk se válí v autě, kouká na hvězdy a přemýšlí o všem možném. Chodí tam za mnou myšlenky půvabné – motivace prostředím. A projíždím si vrcholné zážitky výzkumu. Ještě že paměť drží, byl by to neskutečný seriál. A štěstí, že potkávají člověka, který byl po celý čas jakýmsi bavičem, už od školních let. Hodí se mi to na besedách a opravdu – některé věci jsou k popukání, třeba s příslušníky VB. Ale to by bylo na dlouhý list.

Jiné jsou dojemné a krásné docela jinak. S jedním docela nedávným. A pak jsou ty smutné, ty z hlavy nevygumuju. Roky to přinesly a musím to vzít. Jeden zazněl tehdy i z rozhlasu, když jsem byl hostem v Karlíně. To místo, kde se odehrál, už neexistuje, jsem ale rád, že je na papíře – a vlastně i mezi lidmi. Přišel mi nedávno dopis od starého muže, signatáře Charty, byl však o mém vystoupení v prestižním Hostu do domu, kdysi. Ten člověk mi to chtěl dávno napsat a tak to po letech napsal. Velice si takových vážím, jediný nebyl zlý. To má pro mne cenu, tohle mne drží v naději, že jsme tak docela ještě neprohnili.

Mějte se hezky a až najdu nějakou fotku, tak ji sem připlácnu, takže se vraťte milí návštěvníci.

A děkuji za maily, za telefonáty, za podporu. Máte to u mě schované.

Pamatujete, jak bývala v televizi Přestávka? „Za chvíli další program“ tam stávalo taky. Já tou přestávkou nemyslím, že bych se tady na to vyflákl a dal blog „k ledu“, ale opustíme slavíky na chvilku k přemítání.

Dostal jsem se totiž do stavu, který je pro mne laskavý a nevím, čím jsem si to zasloužil. Povedlo se mi úspěchů, jako nikdy a možná, jak roky přibývají, cítím se víc zavázán.

Člověk se vychystá na akci a přijdou překvapení. Jedno je jaká.

Udělá objev pro vědu, najde kytky, které pořád ještě voní a parfém ten připomene časy minulé. Dávno minulé. Z mezí, co stály v lukách.

A jiný výdech, těžší, to když jsem za slavíky v tom vedru šlapal pražci železniční vlečky. Na momenty čundrů, když první džínsy z Tuzexu jsem zapráskal od trávy podobných, upatlané kolomazí. Odér tu chvíli navodil.

Galskou plazivou růži, co jsem zas našel v kraji domova, a voněla po zahrádce, co měla máma. Lišaje vinného, po kterém jsem šel jako kluk se síťkou ze záclony a nevěřil, že ho někdy vůbec uvidím. Skupinu silných dubů, kterou jsem zachránil co zdejší politik a teď se našel člověk, který mi za to dokonce poděkoval.

Střepy z nádob Keltů, jež jsou čerstvě součástí expozice naší zahrady a tuhle skvělou kulturu konečně připsaly Kněžmostu! Uměli kovařit.

A další výsledky a setkání, které mne v tom pozitivním smyslu slova nakoply. Knížka, co jsem napsal, patří k povedeným. Postavili jsme naučnou stezku, co lidi baví. V Slavičím háji máme nejmíň tři ubytované slavíky. Náhradní „bydlení na klíč“ vyšlo. I kopřivy jsem sázel, docela úlet! Ale vím proč, a proč bych si tu radost neudělal? Naslouchám tomu prostředí s člověkem, co se jmenuje stejně. Přišlo mi to donedávna debilní, ale teď vím, že to je tak v pořádku. Vyladil jsem se na Pavlovu frekvenci, je starší a dost mi to pomohlo. I když na rozdíl od něj v další život nevěřím. A kdyby možnost přeci byla, studoval bych přírodní vědy a daleko dřív tak chodil ven. Tam byla chyba.

Příští rok je budu kroužkovat pětatřicátou sezónu, je to normální? Byl jsem vždy cílevědomý, teď se to uvnitř potkává. Nechám to tak a budu se pozorovat. Pozorování mi jde.

A přeci jen tím rezavým peřím skončím.

Napadlo mne, že vykovu plastiku, která oslaví ptačí svobodu. Viděl jsem znovu ty strašnosti ve Středomoří po obou stranách. Jen co budu mít čas. Slavíka, dvířky z klece prchajícího! Nápad, dát jim prostor v řemesle mi přišel po internetu a musím uznat, že v pravý čas. Bude to zasloužené, pro všechny chvíle.

Dík.

Bude mít místo hned vedle tohoto šutru, co okoval Tom.

Je zážitkem za těchto nocí sedět jim poblíž a prohlížet si je. Mám to teď z auta v Slavičím háji.

Měl bych končit s chytáním, ale nechce se mi. I pro tu oblohu. Z hvězd, co se nad ránem vysypaly, když jsem v půl třetí přijel, se jich pár neudrželo a padaly. Přál jsem si vrátit rok do půlky dubna a zažít to znovu. Pak jsem se rozhlížel za rozednění, jestli to tak náhodou není. Jestli snad duby, co v parku stojí, nejsou už v droboučkém listí. Nebyly. Musím to tedy pobrat, jak to tu stojí.

Nově zjištěná metoda chytání je vzrušující. Člověk vyhlíží ráno, a s jeho příchodem ani nedutá. Co za tmy popřistávalo, to se láká k síti. A během chvilky je hotovo.

Jako dneska.

Tah končí, dobře to vím, ale jeden tmavý slavík se chytil. Nádherný, zkušený, letitý.

Dal jsem mu kroužek, zvážil ho, proměřil a vyfotil. Pak jsem ho pustil nad louku, abych se pokochal tím stylem letu.

Kdo by to chtěl připodobnit v dané jedinečnosti, představte si rákosníka velkého. Jsou si v tom ohledu podobní.

Z časových důvodů budu muset končit, jde totiž o náročnou činnost. Ale přínosnou. Pro náš park jsem objevil čerstvě lišaje topolového i několik netopýrů. A připomenula se rosnička.

Znovu jsem plašil lišku, které se noční zpěv ptáků líbí.

Když přišlo ráno, z rybníka o kus dál vylétli špačci. Početně a s křikem. A za nimi vlaštovky.

Protože za pár hodin vedle na závodišti zaburácejí auta, balil jsem svižněji. Slunce už stejně bylo v práci a příroda v místě se chystala do jeho lázně. Požitkářsky. Jako bych ji neznal!