Zaměřeno na slavíky

Závěr sezóny už po řadu let směřuji do hor, do sedla Jeseníků, abych tam přemýšlel nad tématem ptačího stěhování. Nejlépe tam totiž nacházím motivaci, v místech, kde jsou táhnoucí ptáci přímo před očima. Vyhecovaní, aby je úkol neporazil.

Často není vidět nic, ale potom, když přijde mlha nebo déšť, pak to je uchvacující. Nechodím spát v těch nocích, to můžu doma a komfortněji. Musím tu příležitost žít a stát na tom strašně silném vzduchu. Úplně cítím, jak mne napíná. Čekáme. Netopýři prolovili svah před světlem zrající horské louky a klidí se pryč. V dálce v místě očekávaného příletu se blyští světla vesnic a měst, snažím se vidět až za ně, jestli snad někde tam se už ptáci nechystají. Nechystali. Jen můry co doteď přežily, se motají vzduchem a naráží do sítí. Kolik jsem tady zažil, sám s krajinou! Anebo na Rýchorách, tenkrát, když se začínalo. A v Krkonoších, v krajině hořců!

Jdu nad ránem sednout do boudy. Obloha svítí a nic se nechytá. Odškrtneme si brzy další mínusovou noc a v duchu budeme doufat, že byla poslední. A pak jsem ráno kroužkoval slavíka, s kterým jsem nepočítal a který se v boudě od sítě přinesený čerstvě objevil.

Překvapení nás postihlo víc. Jak to je, že se tak báječně necháváme zaskočit. Kdo rozhoduje o chvílích podobných radostí? A co ten slavík? Letí prvně odněkud z Polska. Možná snad z krajiny, do které jezdím. Sledovat hnízdění a mezidruhová selhávání. Teď se ho dotýkám na cestě, kterou před pár dny začal. Jak se mu povede v kraji, co nezná? Snažím se do toho vnášet romantiku, ale ono jde o cestu za přežitím! Však po okroužkování brzy odletěl.

Přišel čas přemýšlet o štěstí ornitologickém. Kolikrát mi už pomohlo k zajímavým setkáním. Kolikrát bylo hezky. Vím, je to pro chvíle, kdy za mnou nedorazí a nic se mi nezdaří.

Je dobře, že jsme i tentokrát do kopců vyrazili.

Se stejnou nesmlouvavostí, jako odcházejí prázdniny, mizí z krajiny slavíci. A přijde čas, kdy všechno nově s nimi prožité podtrhnu a sečtu. A půjdu zas pořádně do práce, abych se před lidmi nemusel skrývat. Všechno dohoním, protože mám motivaci – užil jsem onoho dobrodružství poznávání, jak říkají v rozhlase. Aktivitu přesunu do večerů, kdy si uvařím čerstvě namleté kafe (nějaké lepší), zalezu dolů do badatelny (jak jsme ji před lety označili) a budu se toulat. Samozřejmě – krom hledání v specializaci nepoznaného, neobjeveného, netušeného.

Tady na blogu se budou objevovat věci, které jste si přáli. Fotek mám dost, paměť zatím drží.

A začneme co nevidět ještě jedním ohlédnutím za chytáním v horách, kde poslední událostí pod světlem je zástih lišaje, o kterém jsem si myslel, že by se tam mohl objevit. Objevil se, ale bohužel až teď, kdy už sedím doma. I na něj se ale podíváme, čeká se tam zas na už jaksi tradičního smrtihlava, ale samozřejmě především na křídla v peří.

Tak brzy napřečtenou tady na slavičí stránce.

Měl jsem možnost před pár dny nahlédnout do této knihy, která byla očekávána a kterou řada českých ornitologů už má. Chválil jsem zpracování slavíků, je navzdory omezenému prostoru vynikající.

A věc radostnou – autor čerpal poznatky pro téma též z výzkumu na Mladoboleslavsku a pro mne je to velké povzbuzení. Vím, že se ve Francii zajímali o zdejší slavíky, teď prospěli a jsem na ně hrdý.

Nebudu si vymýšlet, nebudu ani přehnaně skromný, cítím se z toho výborně.

A to se v letošní sezóně podařilo objevů opravdu dost. Jen v současnosti prováděné noční nížinné odchyty táhnoucích slavíků v našem Slavičím háji, tam se člověk i po 34 letech hledání naučí sakra dost.

Narodila se myšlenka zkusit chytat podzimní tah slavíků v nížině, v kotli Klenice, v Slavičím háji.

Hned první odchyty přinesly překvapení zjištěním, že to funguje. Slavičí tah přes Mladoboleslavsko v široké frontě probíhá a bude prospěšné zjistit, v jakém rozsahu a termínu.

V každém případě – sezónu tím lze mile o chvíli prodloužit, počty okroužkovaných jedinců výrazně navýšit, zkoumat i slavíka tmavého a mít všechno za humny.

Vše se pružně vyvíjí a v háji je i teď na konci prázdnin nádherně.

Kousek od Pradědu, tam kde se jesenický hřbet výrazně prohýbá, táhnou ptáci na jih. Ti ze severu. Ale i ze západu a taky z východu. Jde o dávnou cestu, kde dnes na ptáky čekají sítě výzkumníků. Ne klícky a lepidlo chytačů, lovících ptáky pro obživu, jak bylo kdysi.

Ramzová, Kouty nad Desnou, říčka Desná osobně. Když mi ta slova přijdou před oči, obě povyskočí. Pohledem k vzpomínkám na ten kraj.

A na nové bylo zaděláno před pár dny, kdy jsme zas byli při tom. Chytání na v noci rozsvícené světlo, podkreslené přehrávkami vybraných ptačích hlasů, to je obraz Červenohorského sedla podzimu.

Někdy se odchyty povedou, jindy ne. Naše tři noci byly bídné, ne však tragické. Chytili se dva lelci.

A taky slavík. K tomu je krásný příběh, ale nechám ho v klávesnici.

Zas tam kvetly kytky, létali motýli, můry pak za tmy kolem reflektoru. Všechno to dění se zapisuje. Tým badatelů má práce docela dost. Jako tohle kvítko, našel ho jeden z pobývajících, senzačně. A díky chytání tam taky roste!

Když jsme jeli nazpátek, stanuli jsme návštěvou u Vřesové studánky a odtud se podívali nazpět k sedlu. Po cestě příletu ptáků potoční rýhou Bělé. Od polské Nisy. Abych to všechno v těch horách pokud možno pochopil.

(Odchytové místo sedla je pod šipkou).

Tyto ptačí přechody jsou neskutečná věc. Šumí to v nich za tahu křídly a voní dálkami.

Báječný svět.

Tak tohle opravdu stojí za to.

Podařilo se prokázat, že letní slavíci táhnou přes kotlinu Dolnobousovska! Přes Slavičí háj.

První odchyt, druhý a třetí za superjasných nocí a kroužky z návleku jen ubývaly. A jedno, jestli fotit slavíka obecného či tmavého. Prostě klíč k poznání zarachotil v zámku a dveře se otevřely.

Co s tím?

Až se z toho proberu, naplánuji podzim 2017 a za využití posbíraných zkušeností k tomu napřáhnu. Letos už nebude čas, zítra odjíždím do Jeseníků za přelety jinačími. Početnějšími, pestřejšími.

Včera jsem ještě na Studénce zjistil domácího slavíka, ale myslím, že dnes už letěl. Byla to klika. Pravda, okroužkoval jsem ho tam v prvních dnech května, ale pelichajícího si ho prohlédnout, to se neodmítá.

Pak jsem taky zjistil jedno přesídlení, ale podobné příběhy nechám na zimu.

Fotky sem dám později.

Z cesty za prací jsem uhnul v Hradišti za Jizeru. Chtěl jsem si něco vyzkoušet a vyšlo to zajímavě. Tohle jsem si přál jednou mít zažité.

Jdu kolem snad nejkrásnější městské vily dál do úvozu. Na jaře jsem tam několik z místních odchytil a teď jsem byl zvědav, pozdržel-li se z nich některý. Dlouho jsem čekal, ale pozdržel se a bylo jasné, že i já se zdržím. Byl jsem taktický a pro samou taktiku jsem si nevšiml, že slavík už je v síti.

Byl kontrolovaným o prvním máji.

Byl okroužkován 16. dubna 2015 (M,+2K) a v poznámce mám: „Bude dost starý“.

Jeho dnešní (11.8.2016) stav pelichání napovídá, že musí s odletem počkat do konce prázdnin. Má potíže. Tahle náročná fáze pobytu doma mu dává zabrat, schéma výměny šatu již nemá řád, živí se ostružinami. To dospělí slavíci často nedělají.

V troše matematiky si můžeme naznačit, jak to s ním vypadá.

Přilétat mohl tedy už v půlce dubna, 1. května letos jsem ho kontroloval. Samců tam bylo víc, kdo ví, jak se s nimi dohodl. „Do stolu asi příliš netloukl!“

Pobyt se mu protahuje, snad to zvládnout dokáže. Teď by se mu hájilo místo, zůstal v něm sám!

Chtěl jsem mít nějakého, chyceného po příletu i v čase před odletem. Dnes jsem si takového pořídil. Až odletí on, nezbude za řekou nic. Jen ta vila, na kterou koveme pro studnu mříž, nádherné stromy a vodní proud, odměřující časy nám všem.

Slavičí rok tady u nás už pomalu končí. Ještě je zastihnu v horách horní Moravy, v Jeseníkách. Za několik dnů. Bude to s sezónou na rozloučenou.

Tak si odškrtávám v kalendáři další minulou akci, návštěvu odchytové základny u Žehuňského rybníku.

První týden srpna tam má vždy známou tvář, ať to je v roce šestnáct, nebo bylo před tím.

Ti lidé, stejné rákosí, síťové linie, stejné nadšení, přetrvávající napětí. „Jak že to bude, až budem balit?“ Nejspíš si už zase říkají. No, letos hned v prvních chvílích měli dva zahraniční kroužkovance a jeden lepší druhého.

Zas vylétli v louce nádherní motýli, slunce připalovalo, slavíci všichni ještě odletět nestihli. A tak jsem mohl pracovat i já. Za rezervací, směrem k nádraží.

Trnky a ostružiní, divoká prasata, nově položené koleje vlakům, které jezdí každou chviličku, prázdninový křik dětí za vodní hladinou u dávného přívozu.

Zalézám do křoví k vysychajícím stružkám a líčím. Moc se to nedaří, i tady už mě znají, ale těším se na večer. Vezu myšlenku provést noční odchyt táhnoucích slavíků.

A už se stmívá, už je tma docela. V kempu jde diskuse o peří i o životě, tábor pod letitými stromy si návštěvu pochvaluje: „Zase jsou tady, ti lidé s přebarvenými kroužky na šňůrách!“

Ve dvě jdu stromořadím, kudy se do kempu přijíždí, začít chytání. A pak už chodím s lampičkou na čele ke kontrolám síťové sestavy a zpět se vracím těžknoucí pocitem nevítězství. S představou, jaké by to bylo, kdyby vše fungovalo podle přání. V půl páté se nad krajinou začíná rozednívat, pomalu, ale jistě. A sítě prázdné. Už nevěřím, nefunguje to. Až půjdu za chvíli, bude to naposledy a všechno zabalím. Už ani z dálky nevykukuju k tyčím nedočkavě, jenom jdu a mám v hlavě zmatek. Sítě jsou ale slavíky zrezavělé, nikdy jsem nic takového neviděl!

Jdu k prvnímu a ujišťuji se, že nejde o hloupost a pak mažu pro foťák a pro náčiní.

Když jsme je povybírali, bylo jich jedenáct. Tak vzácný materiál, taková příležitost!

A jedna zajímavost. Bude zkoumána na DNA. Zřejmě potomek podivného páru v některé z předchozích generací, má tmavé lemy na krovkách jako slavík tmavý. I hlas měl přesně takový.

Zůstal jsem na noc další a pokus ověřil. Funguje.

O pěkný kus jsme postoupili a půjdeme dál.

Když je už zas ten nový měsíc, něco přidám. Za další už budeme „vařit z vody“. Bohužel.

Kdyby nám bylo míň, bylo dvacáté století někdy kolem roku pětaosmdesát, podobné fotky byste neviděli. Bylo mezi kroužkovateli pár lidí, kteří slavíky uměli nachytat, ale v máji. Když byli všude a prozradili se zpěvem. Věrně o tom vypovídají archivy v Kroužkovací stanici v Praze, jak to se slavíky bylo. Je to moje dílo, že dnes možno fotit je při pelichání a že se podařilo tajemnosti rozkrýt. Nebýt ovšem výdrže, přemýšlení, stovek a stovek hodin v terénu a hlavně zvukové techniky (kterou k dokonalosti přivedli zas jiní), dál bychom mysleli, že po vyhnízdění „slavíci mizí, neznámo kam“. Až odešlu v konci roku kroužkovací seznam, už tam budou hlavně slavíci letní. Číslo bude tříciferné a fotky křídel uloženy v aktualizované kolekci.

Hlavně jsem si ale tím prodloužil „terén“. Domů se vracím hladový a roztrhán, ruce zkrvavené. A špinavé. To je vidět i na dokumentaci, ale v rukavicích se chytat nedá. Ano, lidé od sítí mají prsty jak z alabastru, u sklopek s motykou to nejde. Taky užívám sítí při kombinovaném chytání a taky proto, že pocity tam jsou jiné. A síť nachytá i ptáky další, to sklopky tolik ne. Ať to je tak či onak, myslím, že jsem se dostal s taktikou i technikou na mistrovskou úroveň. Nechci se tím kasat, ale jak to jinak říct. Opravdu to bývá koncert. A líbí se to i za hranicemi, jiní by mohli vyprávět! Až do Ameriky odjely záběry mého sklopkaření.

Tady ale bývám při chytání sám, žádný tým kreativních badatelů, jsem sám. Přesto si hlídám, aby vše mělo řád. Od chvíle, kdy na cestě zastavím auto, až po moment, kdy slavíka pouštím křoví na dosah.

A dalším posunem v úrovni je dokumentace. Kdybych zapomněl foťák, vrátím se pro něj, chytat nezačnu. Dřív jsem to dělal hlavně pro vidinu zpětného hlášení. Když jsem na konci století zjistil, že žádná od slavíků nepřijdou, měl jsem dvě možnosti – buď s tím seknout a jít chytat kvůli kartičkám do třtiny rákosníky, nebo si na slavičím výzkumu najít zábavu jinou. Umím být vytrvalý a v rozhodnutích konzervativní, našel jsem si u slavíků víc a pak – jak to bývá – zakročila Štěstěna. Ano, píšu ji s velkým písmenem na začátku, v dokonalé uctivosti. Přišly totiž objevy a ne ledajaké. To jsem k předchozímu rozhodnutí potřeboval „přikousnout“, podobnou pralinku slávy. A dnes v tom jsem po uši. V oblasti mne znají snad i zevláci na periferii, posledně mi udělali radost policajti. „Věděli“, když jsem jim řekl, co dělám a že prostě nemám kde zastavit. Že tam ty zákazy třicet let nebyly, že ale důvodům rozumím, když vidím tady ledničku a jinde zas pneumatiky.

Mladí slavíci je berou, staří ne. Zajímavé.

Z Afriky se uvádí, že sbírají jen hmyz, nevím. Nebyl jsem tam, zatím.

Projíždím místa, kde by měli být, a hledám. Někde je klid a já vím, že už to tak do jara zůstane. Odletěli. Jsou to pro mne zvláštní chvíle, čas se s námi s nikým nemaže a běží. Nevím, jak to mají slavíci, jestli si ty změny uvědomují, spíš si jen žijí svůj život ze dne na den, z hodiny na hodinu. To já si to dělám zajímavé – tu je vyhlížím, tu zas chytám, tu se o ně strachuji, když vyvádějí a pak se bojím, že budou pryč. Ještě je ale dohoním, nejdřív na Žehuňském rybníku, kde budu chytat výkonnou aparaturou od půlnoci k ránu někde u trati, stranou rezervace. Ty táhnoucí. A pak v Jeseníkách, kde je doufám přiláká světlo za noci. Z výkonného reflektoru. Pak se vrátím domů a bude po všem. Jen ještě projdu hnízdiště, abych si poznamenal jejich opuštěnost. Po sezóně.

Jel jsem tuhle na průzkum a vybral místa, kde jsem ještě letos nebyl. Třetím v pořadí chyceným byl slavík z Března, kde jsem byl podruhé v životě. U Klenice v malé vrbině. A byl to ten nejrychlejší odchyt, jaký pamatuji. Klaplo to dokonale a měl jsem slavíka, kterého jsem mít chtěl. Aby byl už přepelichaný – den, dva před odletem (kdy chybí půl centimetru na dvou letkách, druhé a patnácté). A takový on byl. Tak jsem mu rozfoukl peří a zjišťoval, kolik má tuku pod kůží (je krásně vidět). A měl. Bylo to 2. srpna a já vím, že zítra 4. srpna už tam nebude. Dneska odletí. Měl potřebnou hmotnost a my si ho tady ukážeme. A taky na něm vystavím modelový příběh, aby se vám informace lépe dařilo držet.

Za pár hodin, jak se začne stmívat, nejspíš vyrazí. Polabím poletí dolů k horám. Šumavu myslím přeletí a do Alp se nepustí. Má fůru času i zkušeností z loňska, poletí víc na západ, k pobřeží. Moře přeletí kdekoliv, nebo doletí k úžině. Tam na druhý břeh třeba i uvidí. Kilometry se ale nasčítaly v křídlech a tak sotva dorazí k pohoří Atlas – na týden, dva, třeba i tři tam zabrzdí. Znovu se vykrmí, v tomhle čase jim látková výměna funguje jinak, přecpávají se, mají sklon k tloustnutí, tuk v těle přibývá rychle. „Benzín do motoru“. A potom přes poušť, to nebude jen tak. Sahara není žádná hromádka písku! Ale zvládnout se dá. Teď jsem si uvědomil, že kopíruju knížku, co jich ještě doma pár mám. Tam to všechno je. Tak kdo by chtěl vědět, jak to dopadne, nebo dopadnout může, najde to v ní. To jen, že čas se zase naklonil. Tahle věta se zdá být příhodným krokem k zakončení. Tak ho dělám.

Mějte se hezky.