Čas k dálkovým pohledům
(Věnováno místu a lidem, které jsem nově potkal)
Závěr sezóny už po řadu let směřuji do hor, do sedla Jeseníků, abych tam přemýšlel nad tématem ptačího stěhování. Nejlépe tam totiž nacházím motivaci, v místech, kde jsou táhnoucí ptáci přímo před očima. Vyhecovaní, aby je úkol neporazil.
Často není vidět nic, ale potom, když přijde mlha nebo déšť, pak to je uchvacující. Nechodím spát v těch nocích, to můžu doma a komfortněji. Musím tu příležitost žít a stát na tom strašně silném vzduchu. Úplně cítím, jak mne napíná. Čekáme. Netopýři prolovili svah před světlem zrající horské louky a klidí se pryč. V dálce v místě očekávaného příletu se blyští světla vesnic a měst, snažím se vidět až za ně, jestli snad někde tam se už ptáci nechystají. Nechystali. Jen můry co doteď přežily, se motají vzduchem a naráží do sítí. Kolik jsem tady zažil, sám s krajinou! Anebo na Rýchorách, tenkrát, když se začínalo. A v Krkonoších, v krajině hořců!
Jdu nad ránem sednout do boudy. Obloha svítí a nic se nechytá. Odškrtneme si brzy další mínusovou noc a v duchu budeme doufat, že byla poslední. A pak jsem ráno kroužkoval slavíka, s kterým jsem nepočítal a který se v boudě od sítě přinesený čerstvě objevil.
Překvapení nás postihlo víc. Jak to je, že se tak báječně necháváme zaskočit. Kdo rozhoduje o chvílích podobných radostí? A co ten slavík? Letí prvně odněkud z Polska. Možná snad z krajiny, do které jezdím. Sledovat hnízdění a mezidruhová selhávání. Teď se ho dotýkám na cestě, kterou před pár dny začal. Jak se mu povede v kraji, co nezná? Snažím se do toho vnášet romantiku, ale ono jde o cestu za přežitím! Však po okroužkování brzy odletěl.
Přišel čas přemýšlet o štěstí ornitologickém. Kolikrát mi už pomohlo k zajímavým setkáním. Kolikrát bylo hezky. Vím, je to pro chvíle, kdy za mnou nedorazí a nic se mi nezdaří.
Je dobře, že jsme i tentokrát do kopců vyrazili.
