Je zážitkem za těchto nocí sedět jim poblíž a prohlížet si je. Mám to teď z auta v Slavičím háji.
Měl bych končit s chytáním, ale nechce se mi. I pro tu oblohu. Z hvězd, co se nad ránem vysypaly, když jsem v půl třetí přijel, se jich pár neudrželo a padaly. Přál jsem si vrátit rok do půlky dubna a zažít to znovu. Pak jsem se rozhlížel za rozednění, jestli to tak náhodou není. Jestli snad duby, co v parku stojí, nejsou už v droboučkém listí. Nebyly. Musím to tedy pobrat, jak to tu stojí.
Nově zjištěná metoda chytání je vzrušující. Člověk vyhlíží ráno, a s jeho příchodem ani nedutá. Co za tmy popřistávalo, to se láká k síti. A během chvilky je hotovo.
Jako dneska.
Tah končí, dobře to vím, ale jeden tmavý slavík se chytil. Nádherný, zkušený, letitý.
Dal jsem mu kroužek, zvážil ho, proměřil a vyfotil. Pak jsem ho pustil nad louku, abych se pokochal tím stylem letu.
Kdo by to chtěl připodobnit v dané jedinečnosti, představte si rákosníka velkého. Jsou si v tom ohledu podobní.
Z časových důvodů budu muset končit, jde totiž o náročnou činnost. Ale přínosnou. Pro náš park jsem objevil čerstvě lišaje topolového i několik netopýrů. A připomenula se rosnička.
Znovu jsem plašil lišku, které se noční zpěv ptáků líbí.
Když přišlo ráno, z rybníka o kus dál vylétli špačci. Početně a s křikem. A za nimi vlaštovky.
Protože za pár hodin vedle na závodišti zaburácejí auta, balil jsem svižněji. Slunce už stejně bylo v práci a příroda v místě se chystala do jeho lázně. Požitkářsky. Jako bych ji neznal!
