Kousek od Pradědu, tam kde se jesenický hřbet výrazně prohýbá, táhnou ptáci na jih. Ti ze severu. Ale i ze západu a taky z východu. Jde o dávnou cestu, kde dnes na ptáky čekají sítě výzkumníků. Ne klícky a lepidlo chytačů, lovících ptáky pro obživu, jak bylo kdysi.
Ramzová, Kouty nad Desnou, říčka Desná osobně. Když mi ta slova přijdou před oči, obě povyskočí. Pohledem k vzpomínkám na ten kraj.
A na nové bylo zaděláno před pár dny, kdy jsme zas byli při tom. Chytání na v noci rozsvícené světlo, podkreslené přehrávkami vybraných ptačích hlasů, to je obraz Červenohorského sedla podzimu.
Někdy se odchyty povedou, jindy ne. Naše tři noci byly bídné, ne však tragické. Chytili se dva lelci.
A taky slavík. K tomu je krásný příběh, ale nechám ho v klávesnici.
Zas tam kvetly kytky, létali motýli, můry pak za tmy kolem reflektoru. Všechno to dění se zapisuje. Tým badatelů má práce docela dost. Jako tohle kvítko, našel ho jeden z pobývajících, senzačně. A díky chytání tam taky roste!
Když jsme jeli nazpátek, stanuli jsme návštěvou u Vřesové studánky a odtud se podívali nazpět k sedlu. Po cestě příletu ptáků potoční rýhou Bělé. Od polské Nisy. Abych to všechno v těch horách pokud možno pochopil.
(Odchytové místo sedla je pod šipkou).
Tyto ptačí přechody jsou neskutečná věc. Šumí to v nich za tahu křídly a voní dálkami.
Báječný svět.
Chytání musí být hrozně zajímavý zážitek, ovšem ta třetí fotka je doslova úžasná…
Ireno díky.