Když je už zas ten nový měsíc, něco přidám. Za další už budeme „vařit z vody“. Bohužel.
Kdyby nám bylo míň, bylo dvacáté století někdy kolem roku pětaosmdesát, podobné fotky byste neviděli. Bylo mezi kroužkovateli pár lidí, kteří slavíky uměli nachytat, ale v máji. Když byli všude a prozradili se zpěvem. Věrně o tom vypovídají archivy v Kroužkovací stanici v Praze, jak to se slavíky bylo. Je to moje dílo, že dnes možno fotit je při pelichání a že se podařilo tajemnosti rozkrýt. Nebýt ovšem výdrže, přemýšlení, stovek a stovek hodin v terénu a hlavně zvukové techniky (kterou k dokonalosti přivedli zas jiní), dál bychom mysleli, že po vyhnízdění „slavíci mizí, neznámo kam“. Až odešlu v konci roku kroužkovací seznam, už tam budou hlavně slavíci letní. Číslo bude tříciferné a fotky křídel uloženy v aktualizované kolekci.
Hlavně jsem si ale tím prodloužil „terén“. Domů se vracím hladový a roztrhán, ruce zkrvavené. A špinavé. To je vidět i na dokumentaci, ale v rukavicích se chytat nedá. Ano, lidé od sítí mají prsty jak z alabastru, u sklopek s motykou to nejde. Taky užívám sítí při kombinovaném chytání a taky proto, že pocity tam jsou jiné. A síť nachytá i ptáky další, to sklopky tolik ne. Ať to je tak či onak, myslím, že jsem se dostal s taktikou i technikou na mistrovskou úroveň. Nechci se tím kasat, ale jak to jinak říct. Opravdu to bývá koncert. A líbí se to i za hranicemi, jiní by mohli vyprávět! Až do Ameriky odjely záběry mého sklopkaření.
Tady ale bývám při chytání sám, žádný tým kreativních badatelů, jsem sám. Přesto si hlídám, aby vše mělo řád. Od chvíle, kdy na cestě zastavím auto, až po moment, kdy slavíka pouštím křoví na dosah.
A dalším posunem v úrovni je dokumentace. Kdybych zapomněl foťák, vrátím se pro něj, chytat nezačnu. Dřív jsem to dělal hlavně pro vidinu zpětného hlášení. Když jsem na konci století zjistil, že žádná od slavíků nepřijdou, měl jsem dvě možnosti – buď s tím seknout a jít chytat kvůli kartičkám do třtiny rákosníky, nebo si na slavičím výzkumu najít zábavu jinou. Umím být vytrvalý a v rozhodnutích konzervativní, našel jsem si u slavíků víc a pak – jak to bývá – zakročila Štěstěna. Ano, píšu ji s velkým písmenem na začátku, v dokonalé uctivosti. Přišly totiž objevy a ne ledajaké. To jsem k předchozímu rozhodnutí potřeboval „přikousnout“, podobnou pralinku slávy. A dnes v tom jsem po uši. V oblasti mne znají snad i zevláci na periferii, posledně mi udělali radost policajti. „Věděli“, když jsem jim řekl, co dělám a že prostě nemám kde zastavit. Že tam ty zákazy třicet let nebyly, že ale důvodům rozumím, když vidím tady ledničku a jinde zas pneumatiky.
Zrají bezinky, všimli jste si toho?
Mladí slavíci je berou, staří ne. Zajímavé.
Z Afriky se uvádí, že sbírají jen hmyz, nevím. Nebyl jsem tam, zatím.
