Zaměřeno na slavíky

Nač otálet! Slavíci v dubnu přiletí a budou se zajímat, co jem pro ně udělal, když tu nebyli.

Prvním připomenutím pětatřiceti let výzkumu prostřednictvím kroužkování bude zanedlouho otištěný rozhovor na stránkách (jak o sobě říkají) nejčtenějšího týdeníku v České republice 5plus2. Oblast Boleslavsko a Nymbursko, takže pro vás tady kolem asi čtení dostupné. Tak si noviny někde vyzvedněte, asi je znáte třeba z obchodů.

Pokud se mi podaří, tak sem text s fotografiemi překopíruji.

V plánu je dál několik besed a přednášek, vše se teprve domlouvá. Tady na blogu to ale vždycky bude včas. A potom i nějaké to ohlédnutí.

Teď jednu zprávu aktuální.

Zatím od podzimního odletu v sledovaném regionu zaniklo podle mých poznatků sedm stanovišť. Je to naprosto šílené. Už jsem to tady jednou psal a teď to zopakuji.

Budeme-li na Boleslavsku takto drasticky nakládat s krajinou, jsme za patnáct let bez slavíků! Bez zvěře a motýlů právě tak. Kdo náš region v tu dobu navštívíte, přijďte do Slavičího háje poslechnout si, jak to slavíkům zpívávalo.

Kapesník s sebou, nocleh na louce zajištěn. Málokomu se totiž bude chtít před večerem odjet. Pokvetou jabloně a to je vůně, vážení, která se neodmítá.

Mám takový pocit, že to místo bude pro nás zároveň i zotavovnou. Jenom to předjaří tam jaksi víc studí. Jde o mrazovou kotlinu. To slavíci neví, když přilétají, všechno kolem už hřeje.

Jen s tím ovocem to klopýtá, květy se mrazíkům neubrání. Je to takové hrdinné. Ale zase – když tam při letních odchytech v otavách vyskládáte kostru, pak už to je něco!

Zvláštní místa to jsou a velmi rychle k mladému biotopu získávám úctu. A narovinu říkám – moc o něm ještě nevím. Nemůžu tam být často zatím, o sezóně spíš vůbec. Mapa hnízdišť SV Mladoboleslavska je rozlehlá a zavazuje.

Jednou ale, jednou čas bude. No a možná i proto (kruh se uzavírá), že většina ostaních zanikne.

Ještě bych chtěl využít vstupu a napsat, že výročí výzkumu je trošku „na vodě“.

35 let se vztahuje k tomu nejdůležitějšímu a sice kroužkování.

Je to výměr od chvíle, kdy jsem získal zkouškou povolení. Dva roky před tím jsem už slavíky nesměle pozoroval přímo ve městě a byl členem ČSOS. Tedy znám se s nimi od roku 81. Bylo to ale takové „turistické“ a započítávat do výzkumu to nechci.

Květen 1983 je startovním výstřelem. No, napíšu radši startovní čárou, i když z lehkoatletické minulosti vím, že oboje k sobě patří. Radši ale tedy opravdu – startovní čárou. Jen ten cíl by mohl přede mnou ještě ustupovat. Vidět do něj, o to vůbec nestojím!

Vybral jsem skvěle. Ty 4 měsíce výkonu mi stačí. Člověk toho má docela dost.

Dříve jsem chytával po celý rok, jak byl člověk nenasytný a chtěl zažít druhy všelijaké, ostaně na blogu toho je dost k nalezení. Nemám ten čas, ale vyrazil bych třeba na potok. Vezměte, že skorci už jsou v párech. Tam námluvy běží.

Znáte skorce? To je téma! Vydejte se do jejich bystřin či proudných úseků říček spíše vyšších poloh, najdete je tam. U nás mohu doporučit v čistotě skvocí Zábrdku. A začít můžete hned v Klášteře Hradišti nad Jizerou. A proti proudu směle k Zábrdí. Na skorce narazíte.

Kdo je od Žehrovky, nedopadne hůř. Kdo může k Mohelce, dopadne podobně. Tak si tu neděli naplánujte a užijte zpěvu. Ano, skorci už začínají. A v lesních partiích třeba na Malé Mohelce uslyšíte sýkory, datly, šoupálky, připravte se! No a kdo z vás by chtěl v sobě ustlat ornitologii pořádně, vstupte mezi nás do komunity! ČSO se jmenuje a internetem ji nahmatáte snadno. Ručím za to, že krok oceníte.

Přišel mi mail a v něm zpráva o skvělých výsledcích v problematice slavičího křížení, kterou od roku 2008 sledujeme jinde. A tak mne napadlo podívat se do samých začátků výzkumu soukromého, kde se prvně nabídla příležitost, abych v odchytech zpozorněl.

Dnes se to píše, když doba je jiná, ví se víc než dřív, kdy nevědělo se nic.

Pionýrské časy byly krásné, ale vztek na sebe mít musím. I když fenomén slavičího křížení v republice zůstal vizitkou mého výzkumu, stejně si vyčítám nepozornost.

Nemohl jsem teď při pohledu do záznamů ani uvěřit roku pozorování, ale je to tak. A protože musím nabídnout čtení i odborníkům, tady to je.

16.6.1992 . To je den, kdy jsem měl se vším doma praštit, v zaměstnání si vylhat dovolenou a zůstat na vrbovím porostlé hrázi Nového rybníku u Koprníku na Kněžmostku. To jsem neudělal a chyba mne stála několik let zbytečného temna.

Nemá-li ovšem člověk představu, co nabízený výsledek může znamenat, vezme událost jen jako událost. Jako nečekaný zážitek, nic víc.

V republikové ornitologii u slavíků dál vládlo hrobové ticho, nic se nikde nedělo. V mé, v tu dobu již slušně rozběhnuté specializaci přibývá vydaných kroužků, zajímavých kontrolních odchytů, zkušeností s hnízděním, se slavičím zpěvem, s prostředím. To, že mi do sítě na volání již okroužkované samice slavíka obecného s hnízdní nažinou a mláďaty kdesi v porostu vletí podrážděný dvouletý samec slavíka tmavého s výraznou pohlavní aktivitou zjištěnou rozfouknutím peří beru spíš jako příležitost zavřít další kroužek na nezvyklý druh.

Pak přeci jen hlava nedovolí místo hned opustit a zkouším chytat dál. Jiný slavík na hrázi není, to jsem ověřil. Abych však přisoudil zjištění důležitost nejvyššího stupně a námět zodpovědně uchopil, na to mne mnohem víc lákaly odchyty další, jinde.

Tady! Tady se poprvé nabídla příležitost ochutnat slávu odhalení a zůstal jsem hluchý. Dnes vím jak všechno mohlo vypadat jinak.

Abych si ale neztěžoval. Přišla příležitost znovu, po pěti letech. Dávno v sobě potrestaný, jsem šanci v lesíku u Metuje sevřel v dlaních pevně. 30.5.1997, někde to tady najdete. Pak už vše běželo a nádherné objevy výzkum ozdobily.

A dnes? Vše běží v otáčkách. Kdybyste se však zeptali – ano, chtěl bych dnes připravený vrátit ten čas.

Myslel jsem, když ještě není ta sezóna, že bych vás nechal víc odpočinout, ale protože mi paní Kája Mikešová tady z Kněžmostu poslala fotky ze dvou Vítání ptačího zpěvu, chtěl bych nějaké vyvěsit. Pro lidi, co tam byli, pro milého kolegu v chytání, ale hlavně – a teď to řeknu ten nápad – budeme hovořit o emocích!

Dávno jsem je do svého projevu vtáhnul, jsem tím k veřejnosti snadno zapamatovatelný a myslím, že jim to sedí. Nechtěli by tam pana Kverka v drmolení latiny usínajícího.

I letošní rok pro výzkum významný se ponese v emocích. Kdo stihnete nějaké vystoupení, velmi rychle si na toto upozornění vzpomenete. Anonce se tu objeví, nebojte se.

Našel jsem v sobě polohu, jak co nejvěrněji obkreslit ten náš kousek planety a jestli mne po očku pozoruje, jednou mne po zádech přátelsky poplácá. Doufám, že neupadnu.

O víkendu fotky připravím a emoce z nich vypíchnu, abyste uvěřili. Je to nakažlivé, uvidíte, co lidi kolem, jak si je přebírají. Myslím, že i proto k nám chodí. A někteří – a já je přes blog takto pozdravuji – stali se slavíkům věrní a chodí dlouho. Ano, přátelé, ta chvilka tady teď je prosím vaše!

A já se v tichosti vytratím..

Jak na to koukám, jednu by to chtělo už asi teď. A pár písmenek k tomu.

Chycenému kosu černému odstraňujeme z koutků zobáku a víček očí klíšťata.

Abyste si prošli jednu tvář za druhou, k tomu asi nemusím vybízet. Lidi to baví a vrací se nám.

Abych neuvedl v omyl, hned vysvětlím.

Pojďme skoncovat se zimou. Stejně mrazy povolí, únor sílu poslední roky nemívá, odepsal bych ho s dovolením předem. Pojďme uvidět dál!

Připravil jsem skupinku obrázků, s kterými to odcházení bude názornější.

Na prvním jsou zvonci – před pár lety početní, dnes vzácní. Trichomonóza, způsobovaná bičenkou drůbeží je zdecimovala. Z holubů se dokázala uplatnit u pěnkavovitých, hlavně zvonků. Byli všude, nejsou nikde. Není to zajímavé?

Nabízím stehlíky v bodláčí. Takový až trochu kýč z dětských básniček o roztrhané podušce. Jsou krásní a rady si vědí, jak zimu překonat. Tyto spižírny jim nikdo nevybílí. Dobře tedy, sníh ano, ale tak jsem to nemyslel.

Každý jeden z nich, i ten kos, co k nám chodí na ovesné vločky před dílnu, všichni se dívají na kopec. Tam mají jistotu i podnět k představám. Slunce se s rozhodností už zase pozvedá nad Hrádek a paprsky už trochu jinými líže kotlinu. A sníh se loučí v slzách.

Kněžmostka chystá břehy, po čase znovu poslouží. Kolik roků tak nebylo!

Dopíjím kávu za stolem a to slunce vidím taky. Jako oni. I moje vnitřní hodiny oslavují. Je kolosální znát, co přijde. Strakapoudi bubnují a sýkory prozpěvují. Červenka má nejhorší za sebou. A nebo nemá?

Máte-li dům ukrytý v loubí, slouží, jak chytací vrš. Šup, a už byla v dílně! Přišla si pro kroužek, který jí slibuji od podzimu.

Je hubená, hmotnost má bídnou, tak jsem ji před odletem trošičku nasytil.

Ale kdo se vyznáte v pocitech, vzpomeňte toho kosa – a teď se podívejte do tváře jí. Pohoda není.

Loni se někde narodila, je to její první zima. Kdypak odletí? A kam, taky do Finska? A bude mít víc štěstí než ta, co jsme tu o ní psali dřív?

Baví mne plnit hlavu tématem.

Křídla mne vnášejí do krajiny, kde bych toho bez nich mnoho nenachodil. Nevěděl nic. Jakou je a čím nám chce být. Co může dát a kolik smíme, aby jí ruce zůstaly i pro příště. Jak sbírat sílu, o níž ví vnímaví. A čím, když ji nabereme, účet vyrovnat..

Na sociální síti si lidé vyměňují zkušenosti od krmítek. Je to bezvadná tržnice názorů a funguje. Na většině míst podporovatelé výrazně naříkají, že klienti nejsou. V Kněžmostě napůl. U sousedů plno, na rohu Vilové takřka prázdno.

V pražských Vršovicích v parku ovšem už nefrčí krmítka, tam se málem hnízdí! A to může být také důvod.

Což o straky, ty umí chystat bydlení opravdu brzy a taky že chystají. Už tam v páru budují. Ale že modřinky budou zpívat a jevit zájem o hnízdiště, to mne v slunném poledni přeci jen překvapilo. V Praze je všechno dřív. I jaro, i když tady se jistě ještě o žádné nejedná. Botič je zamrzlý, ale park už ožívá.

Pozorovat městské straky opravdu stojí za to. Nemůže se člověk divit, že si od vajíček pěvců nechají vzejít až mláďata a pak si je odnosí. Byl jsem svědkem situace, kdy si tam dnes ve dvou poradily s holubem, který hodlal konzumovat špičku rohlíku. Ve chvíli byl bez oběda! Hnízdo chystaly na jírovci hned nad cestou. Koho by se bály!

Už i kosové jevili zájem o místo. Kdepak! Porozumět stavům, kdy u nás zimující ptáci takzvaně prozpěvují před odletem, nebo starší místní začínají obhajovat okrsky může být těžké a řekl bych splývající. Do toho se začnou navracet jejich příbuzní od jihu a vše se pro nás smíchá. Stane nečitelným. V tom je ornitologie též krásná, že není černobílá.

Tento fenomén je běžný třeba u sýkor a to i v lese. Kdo by se v tom vyznal. Víte kdo? Kroužkování!

Něco už se ví, na zbytek přijdeme. Zažil jsem to kdysi u hýlů, úžasné dvě zimy s nimi. Přilétali – jak ti naši z lesních tišin, tak severští „trumpetkové“. A kroužkování tomu dalo tečku. Promluvilo. A tak by to šlo dělat i u sýkor. Nebo třeba u kosů. Nebo dnes i u červenek, každý z těch zpravodajů zmínil aspoň jednu od svého krmítka, takže jich tu přezimuje docela dost. Ty se také musí „vyměnit“ až přijde jejich doba.

Jsou ty ptačí pohyby zajímavější, než by se na první pohled zdálo. I zdánlivě banální věci mohou mít zápletku. Třeba se říkalo, že když si zahradnící zakrmí v zimě pro sýkorky a vyvěsí budky nedaleko, že je tam udrží. Jenže se ví, že většina těch strávníků na krmítkách je příchozích zdaleka a potom zmizí. Přesto se budky vyplatí. Buď je mezi přezimujícími opravdu zástupce domácí populace, nebo se usadí až ty, které hostil někdo v podobné naději na jihu. Kdo to pozná?

Letošní zima přinesla otázku, jak to, že někde ptáci jsou docela početně a jinde nejsou. Co je velká a co malá návštěvnost? Proč nekonzumují lojové koule z obchoďáku a jiné ano. Opravdu, většina odpovědí směrem k přírodě je složitější, než bychom si přáli k vyřešení.

Do problematiky přikrmování vstupuje ještě jedna zajímavost.

Během zimy se návštěvnost mění i proto, že mnozí místo pobytu změní s ohledem na vývoj počasí. V předjaří zas zcela jasně a hlavně u čížků promlouvá do početnosti průtah ptáků k severu respektive návrat od jihu na severská hnízdiště. Pak je kolem dobře zásobených krmítek opravdu rušno a dokonce už i se zpěvem. Ano, je známo, že mnozí pěvci si zazpívají už během návratu domů, nebo v zastávkách. Činí tak i slavíci, tam ovšem záleží velmi na rychlosti tahu a jistě i počasí během cesty. I tady u nás se stává, že z místa zazní slavičí zpěv a druhý den už schází. A nevrátí se. To jsou ti ptáci průtažní či v širším okolí hledající uplatnění.

Jak je z uvedeného zřejmé, problematika návratů je podobně tajemná jak ono zimování.

Je na tomto poli ještě mnoho nepojmenovaného a něteré věci jsou ve vztahu k vývoji evidentně v pohybu. Vyvíjející. Zkraje se člověk divil, když okroužkoval v místě zpívajícího slavíka, zapsal ho do hnízdní karty a při náhodné kontrole o něco později tam usvědčil jiného. Kdyby tam mohl s nimi sedět všechny ty minuty jara, asi by pochopil víc!

Už čtvrt století pozvedám oči k dubnové obloze a odhaduji, která z nocí bude tou slavičí. A i když mladý apríl bývá čas bláznivý, jakmile dojde k půlce, změní se k nepoznání. Odhodí sněhové vánice i ranní jinovatku. Ze země vystoupí úbory devětsilů, rozkvetou jívy a babočky v nich stanou štěstím bez sebe! Zem zavoní k nocím plným hvězd.

Do úvalu Klenice se konečně navrací jaro!

Stojím v něm zase a tmou tuším křídla. Tisíce drobných, vířících k domovu. Jedna zastavují, jiná musí dál. Někde vysoko letí i slavíci. Už musí slyšet řeku, už poznávají třpytivý smog spícího plechového města.

Tady jsou doma! V křovinách lidského harampádí.

Rok od roku bývám nervóznější. Mám strach, že jednou přiletět nemusí. Že nebude kam.

Kroužkuji potomky potomků, postrkující odhodlaně životy za přežitím druhu. Nosívám v sobě radost i smutek. V kraji zlatých slavíků. Obraz, který jsem hledal. Slavík z Hor a třeba Starý příběh. Narodily se z tisíců hodin, kdy jsme tu mohli být spolu.

Nejnáročnější je hledat slavíky čerstvě po příletu. Zpívají vzácně a vidět nejsou. Nechte to spíše těm, kteří to znají s přehrávkou a na ty své čekají.

Pro vás zbylé vidím jinou příležitost a v kalendáři určitě nespěchejte.

(Nepočítám teď ty, co půjdou s námi o VPZ. Tady jsme šli před desíti lety takto báječně! Nádherní lidé, výživné dopoledne, slavičí kraj. A důležité sdělení – chodí nám pořád takoví!)

Nabízím první máj! Kdo si troufáte, vyrazte ve dne – ale pozor – měli byste zpěv znát, jinak ho nemusíte mezi bohatnoucí kulisou rozeznat.

Můžete si pořídit do mobilu nebo na MP3 přehrávač krátkou píseň z internetu a tou místa testovat. Jen ale po jedné sloce a potom pauza! K poslouchání. Vyčkejte déle, klidně pět minut. Někdy se stane, že pták kolem vás přeletí. Jak tohle provede, okamžitě přestaňte hrát. Slavík je rezavý, poznáte ho. On pak už většinou stejně se ozve.

Hledejte slavíky vždy v křovích s podrostem. Měla by být na zemi hrabanka, vložené velké stromy nejsou podmínkou.

Pozor, ani blízkost vody není nutností, je to všechno jinak. Podstatné jsou keře a ty dnes v naší krajině najdete jen podle liniových staveb, anebo právě kolem vody. Ještě připadají v úvahu města, jejich suburbánní stanoviště a remízky v polích. Ani na jedno z nich asi nepůjdete, ovšem pokud máte možnost vyrazit do hájků či zarostlých sadů po cestičkách – to budete mít první máj jak vymalovaný! Vrážet do vás budou zřejmě zamilovaní, vracející se rozněžnění zpod kvetoucích stromů. Den bude teplý a uzdravující.

Kdo chcete ovšem zažít, proč je slavík uznáván nejvíc, přijďte až večer a počkejte si na tmu. Bez obav, že by nezačal. Jde mu o hodně a z naplánovaných vystoupení nesleví! V noci lze výborně pořizovat záznam zpěvu, ruchy většinou ustávají. Znám mezi vámi mnoho těch, kteří slyší slavíky z okna, nebo dokonce u stolu. Chlubíte se a rozumím vám. Měli jsme to kdysi taky tak.

Slavičí zahradu zpěvákovi těžko nabídnete, byla by totiž taková, že by vás sousedé proklínali. Džungloidní. Jinou neobsadí.

K zpěvákovi se v noci přiblížíte na metr. Sedí-li v keři u cesty a vy dokážete přijít v tichosti, opravdu stanete na dosah. Nebojí se. Pak si ovšem připravte uši. V takovém přiblížení na setkání vskutku nezapomenete. Nemusíte se ani podpírat, protože decibely vás udrží vibracemi vzduchu kolmo k zemi samy.

Další radou pro opravdové požitkáře je – opakovanými procházkami krajinou si vyberte kvalitní zpěváky a na ty se zaměřte. Jejich repertoár je na první poslech jiný, strofy bohaté, přednes spontánní. Jde v naprosté převaze o velmi zkušené mistry, hodinu od hodiny víc a víc podléhajících bouřícím hormonům. S hlasem dokáží neskutečné věci. Tací se zpěvem opravdu baví, sloky modelují bohatou zpěvní zásobou s tlukotem často až nekonečným. Improvizují. Věřte, že takoví opravdu existují. Desetiletý veterán od splavu Červenského rybníka byl už v půlce života slavíkem, jehož zpěv jsem poznal už v Bousově na náměstí!

Ryšavého zpěváka nejspíš neuvidíte. Sedí kryt mladým listím či větvemi, málokdy obsadí pódium exponované. Takového jsem dostal na snímku z Moravy od Břeclavi a fotografové po takových prahnou. Zpíval při železničním koridoru na suché větvi olše s velkou oblibou. Sovy si zřejmě ohlídal.

V noci pták vylákat přehrávkou nejde k změně místa, rozezpívat ano. Toho je s úspěchem využíváno při mapování hnízdišť severovýchodu Mladoboleslavska.

Vzhledem k médii frekventovanému problému s ptačí chřipkou si člověk teprve uvědomí, jak se o něm v oblasti ví. Teď zavolají opravdu mnozí jak naložit s přilétlým holubem, který nechce ze dvora odletět. Co s kosem mrtvým na chodníku. Jestli se dá ještě nasypat do krmítka, nebo dál schraňovat housky pro labutě.

Jak jsem naučený, odpovídám všem. Nechci zklamat, i když odkazuji na instituce pověřené odborným servisem. Tam vás budou stát fronty o něco větší.

Vy, co máte k blogu důvěru a chtěli byste znát názor autora, chystali se zavolat, nebo i do kovárny přijít, vám bych rád ušetřil sil. Nejsem specialistou, jen znovu hledám pro sebe respektované zdroje, ze kterých vím – kdyby nic jiného a zvadly vám třeba i kytky na polici, že diskutovaný chřipkový kmen není člověku nebezpečný respektive nebylo podobné prokázáno. To je pro vás v tuto chvíli nejdůležitější. Ohniska s napadenými chovy jsou průběžně hlášena, divocí (vodní) ptáci v případě pozitivního nálezu likvidováni.

Nebudu se pouštět do rádoby učených úvah, jen bych chtěl poprosit, vydržte s ptactvem i v této pro ně ještě komplikovanější době! Nejpozději ke konci měsíce mrazy povolí, sníh možná sejde a oni už si poradí bez nás.

A já vám za to oznámím, že ochočený kos přišel před vrata i dnes. Bylo u něj pozorovat mírné zklamání, ale nasvačit se přišel. Tak snad bude dobře. Nechci chytračit, že získaná ostražitost se mu může hodit, jsem rád, že jsme spolu zůstali. Chřipky od něj se nebojím, žádnou jsem včera nechytil, jsem rád, že se dostavil.

Už ten kosí příběh ukončíme a připravím slibovaný návod, jak v dubnu na slavíky.

Popíšu fígle i prostředí, kde je očekávat.

Jak asi tušíte, návodu nevyužije každý, ovšem ani vy z hor či rozlehlých lesů nevíte, zda vás osud nezavede za květů jabloní do lázní poděbradských, bicyklem radostmi moravského jihu, po noze k rybníkům jihočeským, za pěnou na Plzeňsko. Užasnout nad sílou života do nově se formující přírody výsypek na Bílinsku. Do kopců Českého Středohoří, na soutok u Mělníka, na Karvinsko a třeba jiného k Labi v kotlině u Hradce. Do říčního úvalu nádherné Moravy či slunných pražských kamenných údolí. Na zaneřáděná předměstí sotva, ale na Vítání ptačího zpěvu do Slavičího háje už třeba ano. Tam ovšem nemusíte nic, tam budeme pracovat za vás.

Návod tu najdete zítra a na čí slavíky jsem zapomněl, tak mi to v diskusi vytkněte.

Samozřejmě ještě – početná hnízdiště Slovenska tak, jak o nich vyprávíte. Abych byl spravedlivý k sousedům.

No a vy ostatní si to prostě jen platonicky vyzkoušíte. V mobilu s nahrávkou, ztišeným krokem a chviličkou pro zážitek konečně vyšetřenou..

Tak přijďte.

Tak ještě toto hlášení.

Kosice není loňská, je dříve narozená. Poznal jsem to v ruce, když jsem jí zavíral kroužek. Přeci jen jsem se rozhodl ji chytit. Proto se ptáci kroužkují, abychom věděli víc. Zvítězil ten krok před obavou, že se pták třeba už neobjeví.

Poznáme zítra.

Nepřipadala mi ovšem – a tady máte důkaz – že bych ji nějak nervoval. Drží mne za ruku a čeká, co přijde.

A zjistil jsem, že kosové mají barvu slavičích očí. Přesně.

Prohlédl jsem jí kondici a v překvapení uznal, že je na tom dobře. Pak její důvěřivost bude v něčem jiném. Může být na lidi zvyklá, to dnes řada městských kosů tak má. Třeba jim staví hnízdo někde v květináči a bezpečí vidí u nich. Pokud je zdejší, lidé mi ji podle kroužku nahlásí. Pokud je cizí, asi to nevyjde, ale už jenom proto, kdyby se před zimou zase objevila, to za to stojí.

Tento „kosí vstup“ nemusí být ještě poslední, přibyde třeba zítra.

A když už jsem vstoupil, řeknu o kosech víc. Co třeba nevíte.

Kos černý býval přísně lesním ptákem. Všichni s cestovní mapou. Jak stromy svlékly listí, kosové odlétali. A na jaře spěchali hnízdit. Potom se začali stěhovat k lidem a dnes z jejich divoké populace příliš nezbývá. Do Středomoří cestují ptáci lesní, pokud se nestáhnou na zimu k lidem a pak mnozí mladí z prostředí různých. Chytáme-li ptáky na podzimním tahu v horách, chytáme i kosy. Jsou to „ti s mapou“.

Městští kosi dnes natolik uvykli, že jejich příběhů je všude plno. Zpívají v předjaří hluboko za tmy kol pouličních lamp, vyhnízdí třikrát a možná i víc, odložili ostražitost. Jsou známy případy z mírných zim, kdy i v nich vyhnízdili. Měli se však ještě donedávna líp. Je to jako se vším. Přišli se skvělým nápadem a ono to vycházelo. Pak ale za nimi přesídlily sojky se strakami a žije se hůř. Připočítáme-li kuny, kočky, veverky a okenní tabulky, potřebu hnízdění pochopíme.

Je ale milé – a přijde to už za pár dnů hned po oteplení – když večerní zahrady rozezní zprvu jen tiché tóny jejich písniček. Kdo by měl v tu dobu zimy už plné zuby, tady si vyzvedne vstupenku k radování! A nebuďte překvapeni, až se tam ve frontě potkáme.

Kdo nepsal blog, znát to nebude. Ale povím vám to.

Tím, že se člověk s názory otevře, dostává se do zajímavé polohy. Netuším, kolik je těch, kteří pro nudu odešli, ale tuším, kolik se nově objevilo. Ona stránka už taky nějaký rok běží. Mnohde na ní najdete odkazy a hlavně v porovnání s četnými zatím funguje.

Nedokážu pro vás napsat, abyste byli pokaždé spokojeni. Máte zkušenosti své po životech, politické náhledy třeba jiné, odlišné představy, co sobě potravou pro konečně volný čas.

Ale jsou mezi vámi tací, zažil jsem to už, že byste chtěli znát mé názory i v jiných směrech.

Blog se po letech mírně proměnil. I on má svůj vývoj, vývoj mám já. Ti, kteří chodí jen pro rezavé peří chci ujistit, že ho i letos bude nad hlavu. Zůstaňte ve střehu.

Všechno souvisí se vším a věřte, že bych dokázal uchopit kupříkladu atraktivní téma, jak přicházet na chuť životu přes vlnění v Přírodě a ony signály k nám. Zkušenosti mám, pokusy se sebou samým už zřejmě ve finále, šel bych tak po jistotě. Ne do vybájených neuvěřitelností, tam je energie škoda.

Rozepsal bych se, co lze v krajině „posbírat“. V uvozovkách vyťukávám proto, že nejde jen o bylinky a sběr klasický. Možná dokonce, že o takový by dnes vůbec nešlo.

Cestu k vlastní vyrovnanosti a odolnosti, kterou lze čerpat či posilovat v krajinách. Nemyslím na senzibily s vodníčky a trpaslíky, které jste nezahlédli jen proto, že na sobě ještě musíte zapracovat! Na šarlatány jiné, kteří zbylým hledačům jméno kazí a znevažují snažení. Nahrávají „pevné mašině zažitého“, která by nás všechny znovu tak ráda přejela a pro jistotu ještě přecouvala.

Má cesta je zdlouhavá, založená jen na ověřování průkazného, s utvrzováním o její správnosti. Nezdráhám se použít obrat „ve víře“. Ano, bez věření v rozpoznané a ponalézané bych se z místa neodlepil.

… Jo, a ten kos tady je před vraty znovu! Dám mu, co mám, ať trošku sleví. V tom vztahu ustoupit nechci.

Hezký nedělní čas.

Od včerejška nepracuji sám. Jak člověk otevře vrata, společník je na místě.

Jen moučných červů se mi už nedostává. Housku doma ještě nějakou najdeme.

Zkusil jsem na ni z kompostu žížaly hnojůvky, dá se jich nachytat dost, ale nechutnaly jí. Vylučují zvláštní sekret, asi to znáte – alespoň vy, kdo chytáte ryby. Překvapilo mne to, člověk by řekl: „Hlad je nejlepší kuchař!“ a ono to docela neplatí.

Přemýšlím, jestli ji za věrnost chytit sklopkou a okroužkovat, aby mohlo pokračovat sledování třeba i po zimě, ale mám strach, že ztratím její důvěru. Ocitám se na křižovatce.

Tato informace je ze soudku jiného a doteď jsem váhal s vyklopením pocitu. Teď, protože se hodí, napíšu to.

Nebudete možná věřit. Když jdu hájit věci veřejné, čekal bych alespoň tichou podporu.

Bude tento sloupek tak trochu filosofický.

Konečně zavolal jeden člověk z oblasti, že je zděšen novým kácením křovin v krajině. Tak jsem mu vysvětlil, jak to ve skutečnosti je a že je saháno k nejrychlejší (ve vztahu k byrokracii) a výhodnější (finančně) verzi nakládání s krajinou, i když prostředky na „přechodové pásy“ existují. Nečerpají se! Zavěsil (volali jsme po pevné lince) dost smutný.

Od doby, kdy vyšel zpravodaj, jsem čekal a vyhlížel spřízněné názory a podporu proti společné zátěži. Co myslíte, přišla?

Co říkáte na dnešní společnost, neprojedeme to zase nějak, jak už tolikrát? Co by se muselo stát, aby se lidé znovu ozvali? Zůstane-li člověk v protiproudu jediný, brzy ho to odnese. Když ho nikdo nepodepře. Plavat sice umím, jen mi je hořko. Životnímu prostředí, krajině a přírodě v ní dá v této zemi bez obav kdekdo přes hubu.

Odpoledne jsem se zájmem sledoval z Hradce Králové sjezd Zelených (podílel jsem se v čase Martina Bursíka na volbách a tak je nedovedu úplně i přes jejich novou tvář ještě ignorovat). Lapal jsem po dechu. Až je tam musel jeden z nejstarších členů (z Boleslavských) pokusit se u mikrofonu ještě „napravit“. Výsledek bude i pro něho tristní.

Koho už má česká krajina, krom pár ekosdružení mít, když Senát čerstvě převažující většinou produkuje takové zhovadilosti.

Přicházejí po internetu různé snímky zdevastovaných míst. Lidé si uvědomují obří nebezpečí. Bohužel jen ti, kteří se chovají slušně.

Je ale třeba mezi mladými stále dost všelijakých nadšenců moderního uvažování, kteří to umí uvidět. Ti jsou nadějí nad jinak docela apatickou již společností.

Prohlédněte si pomalou jízdou krajinu kolem sebe, a dáte mi nejspíš za pravdu.