V podivném režimu letos vychází slavičí blog, ale choďte sem nahlížet každičkou chvíli.
Myslel jsem, když ještě není ta sezóna, že bych vás nechal víc odpočinout, ale protože mi paní Kája Mikešová tady z Kněžmostu poslala fotky ze dvou Vítání ptačího zpěvu, chtěl bych nějaké vyvěsit. Pro lidi, co tam byli, pro milého kolegu v chytání, ale hlavně – a teď to řeknu ten nápad – budeme hovořit o emocích!
Dávno jsem je do svého projevu vtáhnul, jsem tím k veřejnosti snadno zapamatovatelný a myslím, že jim to sedí. Nechtěli by tam pana Kverka v drmolení latiny usínajícího.
I letošní rok pro výzkum významný se ponese v emocích. Kdo stihnete nějaké vystoupení, velmi rychle si na toto upozornění vzpomenete. Anonce se tu objeví, nebojte se.
Našel jsem v sobě polohu, jak co nejvěrněji obkreslit ten náš kousek planety a jestli mne po očku pozoruje, jednou mne po zádech přátelsky poplácá. Doufám, že neupadnu.
O víkendu fotky připravím a emoce z nich vypíchnu, abyste uvěřili. Je to nakažlivé, uvidíte, co lidi kolem, jak si je přebírají. Myslím, že i proto k nám chodí. A někteří – a já je přes blog takto pozdravuji – stali se slavíkům věrní a chodí dlouho. Ano, přátelé, ta chvilka tady teď je prosím vaše!
A já se v tichosti vytratím..
Jak na to koukám, jednu by to chtělo už asi teď. A pár písmenek k tomu.
Chycenému kosu černému odstraňujeme z koutků zobáku a víček očí klíšťata.
Abyste si prošli jednu tvář za druhou, k tomu asi nemusím vybízet. Lidi to baví a vrací se nám.
