Zaměřeno na slavíky

Je po práci!

Slyším zase to pískání a uvažuji, že pro vás tu zahradu naproti po čase vyfotím. Srnče volá, že začalo s životem.

To je řečí na zarostlý kout, ale že je tady jediným, kde příroda nenaříká, to nikdo vidět nechce, nebo už ani neumí.

Dívám se do kopřiv z dálky a radost mne hltí. Tohle je ráj. A pak mne napadne v tom čerstvě prosvíceném dni podívat se do skalky a už letím dílnou, klopýtám přes nářadí a strhuji v kabinetu foťák z věšáčku. Dovedu být ještě rychlý, když o něco jde!

Nad orlíčky se zatřepetal motýl, kterého bych poznal i okem ospalým. Svislé pruhy, dlouhé ostruhy!

Na svoji rozměrnost je rychlý, zvláště dopovaný paprsky. A už je pryč ten první důkaz pro naši oblast. Konečně postoupil až sem, byla to jen otázka času. Když jsem psal přírodu do knihy o Kněžmostě, uvedl jsem ho z jihu Úhelnicka, což nepravda není. Tenhle byl ale kněžmostský a je v trapu!

Balím foťák, že zklamaný navážu pracovní proces a pak ho vidím, že je zpět.

Zapnutý blesk od posledního focení na chalupě je chybou a když mi další vteřinu dopřál, nemám zapnuté makro. Aspoň jsem po něm švenknul z dálky na důkaz.

Nejspíš, že mne má Příroda v oblíbených, po chvíli ho v zahradu vrátila. To už orlíčky, které ho nijak zvlášť nenadchly zastoupil v polštáři rožec a motýl podlehl. Složil křídla do kvítí a opájel se, co šlo.

Foťák jsem překontroloval a snímal a snímal.

Vždycky mne ten „podalirius“ dostane. Může za to motýlkářova touha z dětství, kdy tu nebyli. Co jsem se ho nahledal. Pravda, viděl jsem ho na čundru po Slovensku, ale to bylo málo.

Jestli mne někdo tady v dopoledni viděl, nechť to zas rychle spolkne. Neumím to pořád nějak ubrzdit.

Ani teď, když píšu.

Úplně se s květem převrátil, tak těžkou byl návštěvou.

Jak nepředstavitelné ještě v konci století.

Kvetou šeříky a motýl na to slyšel. Jak tradiční obrázek! Ale z odřených knížek.

A ještě řečnicky: “ Není ta naše příroda též nádherná? A jednoho váhavým přihazuji.

Aniž bych to zjistil, před časem zemřel můj kolega z VČP ČSO František Šereda, výborný ornitolog a skvělý preparátor.

Od Františka mám vypreparovaného slavíka a teď vím, že si ho musím vážit ještě víc. Už mi nic podobného nevychystá.

Františku, děkuji, čím jsi mne obohatil a čeho jsem si od tebe mohl nabrat, příteli.

Pavel

Nebude na škodu předělit téma o slavících Polska událostí, kterou přinesl dopolední pátek. A vlastně i odpolední.

Přišel sem jistý táta se synem a přinesli v krabičce sýkorku. Mladou, ale už samostatnou. Kdyby nebyla poraněná. Vystlali ji v příbytku trávou a předali ji. Nebylo složité vrátit ji na nohy, dostala bez hlav tři moučné červíky, zobák jsem jí orosil, natlučenou nohu vydezinfikoval a mohla zas utíkat.

Nebylo by na tom až tak nic divného, občas sem lidé poraněnce přinesou, i když se tomu už bráním. Časy se změnily a dnes jsou instituce, které mají zachraňování zaměstnáním. Já mám zaměstnání jiné. Přesto, když přijdou děti, nedávám jim kontakt na útulek, ale trosečníka převezmu. A tak to bylo i dnes ráno.

Kluk asi do druhé třídy, abych ho neurazil – možná i třetí, podává koňadru přes plot a kvapí do školy. Co mne ale potěšilo nad rámec, že ten kluk, když šel odpoledne nazpátek, přišel se optat, jak to s ní dopadlo. A to už se mi na něm líbilo hodně.

Naše zdejší příroda víc než ty jiné potřebuje takových pomocníků, velkého zastání tady opravdu nemá. A tak jsem se rozhodl, že zjistím příjmení toho kluka, do své knížky o slavících napíšu poděkování za tu jeho záchranu a odnesu mu ji v pondělí do třídy. Ať má ten zážitek s odměnou.

Nebyl jsem v jeho letech takový, nosil jsem prak. O to silněji si uvědomuji, jak jsou tyto momenty u dětí důležité. A kdo ví, třeba se jednou v krajině potkáme s dalekohledem.

A přidám jeden postřeh, na který byste nejspíš odpověděli: „Však my to víme!“.

Kdo nyní chodíte ven, cítíte vůně.

Tato část máje to s vůněmi doopravdy umí.

V naší zahradě voní akébie, všechno převoní nasládlou, velmi těžkou vůní a pokud nefouká, zahrada se v ní utápí.

Od plotu po vanilce a velmi decentně se připomíná horský plamének romanticky růžových lístků. Mráz mu sice naložil na hřbet, tak rozkvetl alespoň silou, která mu zůstala. To vistárie přišla o všechno a problémy má i motýlí keř.

Stojím před kovárnou v té podvečerní náladě a říkám si, jak ta Příroda je svá! Jak si vede na cestě aktuálním rokem, jak se zase už rve o přežití a jak při tom stíhá být skvostnou! Nenasytím se nikdy té studnice mouder, energií a odhodlanosti.

Laskavého zázemí mojí krajiny.

A ještě něco přidám.

Hlásíte slavíky, kam všude přiletěli. Ano, ještě se letos vrátili.

Hlásíte vlaštovky, jak vám dělají radost. Chcete, abych přišel chytit alespoň takovou, která má kroužek. Teď to je s časem dost zlé, ale vybyde později.

Stihneme i slavíky, co jsem slíbil, jen to bude také později. Ale stihneme. Jen co předáme naučnou stezku do užívání.

Míjíme hranici a na hory je vidět od severu. Z polského jihu. Jsou to jediné jejich kopce a přes ně se vracejí slavíci.

Den je přijatelný, ale předpověď nedobrá. Bude pršet a chadno se zvětšovat. Vzhlížíme k obloze, stěžuji si. Co bude na práci, jestli se nedá chytat?

Už vidím řeku a uznávám, že je jiná. Vrchovatá až přetékající. Jak tohle zvládneme.

Kde vůbec slavíci budou? Uvidíme je? A přiletěli vůbec?

Voda se objevila i za ochrannou hrází Warty.

Předpověď se nemýlila, ty krátkodobé na solidních webech vycházejí.

Rodí se přesto plán a začínáme.

Práce se daří, výsledky přibývají.

Slavičí odlet před podzimem už bude sledován poměrně přesně. Novou moderní technikou. Není to poprvé, co se vědci snaží zjistit slavičí zimoviště, místy po Evropě se tak už stalo. A výsledky byly skvělé.

Nevydrží však horší počasí v květnu dlouho a ani tady tak nebylo. Tlak se vylepšoval a vrásky mizely. Jen voda z krajiny nikam nespěchala.

Sotva by se mezi vámi našel ten, kdo by se radoval nad zakouslým klíštětem. Jenže, to by nesmělo být z Afriky a vůbec prvně zjištěné u slavíka tmavého!

Hned jak jsem ho objevil, proběhla fotodokumentace a k šťastnému slavíkovi i osvobození od rozměrného parazita barvy prapodivné. Potud v pořádku. Pak mi ale nad ampulkou s lihem z pinzety vypružilo a na zemi se ho ani přes hodinové hledání později i při baterce nalézt už nepovedlo. Jistěže neuteklo, ale v trávě a písku ten výjev připomínal spíš klip k hledání jehly v kupce sena. Při baterce.

Skrýval jsem vztek, že nebude vyšetřeno odborníky, skrýval marně. Dlouho jsem se na sebe tak nerozzlobil, jako tady nad zmařenou šancí. Fotek je ale dost, to je podstatné. Jen materiál schází. Už jsem si to ale odpustil, povzbudily mne fotky, že vyšly.

Tady je jedna z nich. Ptáci tím opravdu trpí, i když by se brzy již pustilo.

A protože je tu dnes materiálu nad limit, přijďte zase zítra, to reportáž zakončíme.

Pokaždé po návratu z těchto míst mám o čem psát, událostí je mnoho. Téma, které nikde jinde nesehnat to nabízí.

V místech, kde se dotýkají dva druhy slavíků, dotknou se vzájemně také dvě řeky. A zatímco první spojení je rozvolněné, nejisté, druhé definitivní. Prosna se vpila do mohutnější Warty poblíž osady Modlica nedaleko Pyzdry.

Obě řeky protékají plochou krajinou a tvoří tak četné rozlivy, ráje (nejen) opeřenců. Zaplavované vrbiny hostí (u nás vzácného) slavíka tmavého zatímco sušší stanoviště – však řece nadohled obývá nám dobře známý slavík obecný.

Stále víc rozdílní se zdají zmínění slavíci, víc, než bych soudil. A nesou ty rozdíly další pozoruhodnosti. Jiná zimoviště – jiné přílety hnízdit.

A přeci se mezi sebou za určitých okolností kříží. Ptáte se – kam takový potomek rozdílných rodičů odlétá zimovat? Nevíme to. A neví se další. Však něco už přeci nabývá obrysy poznaného a další a jiné úkoly k sobě přibaluje.

Nechme odbornější téma na jindy, zvu vaše uši na procházku.

Tu neobyčejnou příležitost slyšet oba hnědé slavíky z jednoho směru místní lidé neřeší. I rybáři, co máchají udicemi do míst, kde se voda protiproudem otáčí, zpěv zvlášť nezajímá. Vím to. Zato my, když vstupujeme s ornitologickou pozvánkou, my nestačíme dýchat. I ten, kdo dosud slavíky po zpěvu neznal, brzy se zaučí.

Spíše drozdí, nápadně tvrdý až hřmotný zpěv dlouhých přestávek patří slavíku tmavému, po Polski – slowik szary. No a jásavý, klokotavý, většinou táhlých zesilujících úvodů, ten patří – po Polski řečeno – slowik rdzavy.

Zejména pro mne, člověka, který se tématu věnuje dlouho a ví na slavíky ledacos, jsou tato setkání omračující. Slavík tmavý, o něco robustnější, vysedává mnohdy na exponovaném místě a o poznání drobnější slavík obecný zpívá spíše z úkrytu. Někdy se rozezpívá snad každý z přítomných, jindy se „hecují“ jenom sousedé. Sedíte na mezi pořád opravdové trávy, květů nepřeberných a kocháte se jedinečností.

Žluvy, dudkové, sedmihlásci co zrovna přilétají, cvrčilky zelené a vedle jeřábi, čejky a vodouši, kukačky s pěnicemi. Kdo by to nechtěl zažít! Rozlivy, že řeku nevidět. Divoké husy v nich pokřikují a orla v termice ženou pryč šedivky.

Sledujete, jak se slavíci z revírů vyhánějí, jak každý se rozezní na hranici. Přiletěli si ji nastavit z Afriky. Aby později uživili mladé.

Přijdete jinam a vidíte, že jeden Nachtigal pořádně vychytralý, táhne to se dvěma slavicemi! Ano, na místech přehledných i to lze uhlídat.

A pak je tu ono mezidruhové křížení a vy si říkáte – jak je to vůbec možné? Je.

Ukazoval jsem na pěnkavu, která cvrčivým hlasem upozorňovala na déšť. A pršet za chvíli začalo. Žabí koncerty nebraly konce a v sklopce na červíka chytla se blatnice skvrnitá! Vzácností – kam oko dohlédne.

Co se tu bude dít v nejbližších dnech?

Aby bylo za čím se ohlížet, musí se něco vždycky teprve stát. A já jsem se s přáteli vrátil na místa, která – a teď musím být velmi opatrný v definici – která snad už docela poznávám. Oblast společného výskytu dvou hnědých slavíků kolem svobodných řek Prosny a Warty. Ano svobodných, čtete správně!

Nějak večer začneme a budu přidávat, jak mi nesmlouvavý čas dovolí.

Prosím tedy dál o trpělivost, slibuji za to radost, výživnost i kreslení slovy směrem k slavíkům i polské krajině.

Přijďte už třeba večer – a neodpustím si – děkuji za podporu.

Vidíte, ptačí rok je jak přes kopírák! Jak čas překlápí kalendář, noví a noví ptáci jsou středem pozornosti. Teď to je slavík tmavý, po republice poměrně vzácný pták.

Ale nemuselo by tomu tak být docela. Kdo by chtěl slavíky provokovat v příhodném prostředí, může být překvapen. Každý z nich totiž při zastávce nezpívá – ba, co víc – zpívají spíše ti, kteří mají v plánu se usadit. Takový pobyde klidně i měsíc, než zklidní hormony. A ještě jinak. Proč by je neuplatnil, když z příbuzenstva signály mohou přijít. Ano, mezidruhové křížení. A u slavíků jde o známou a v poslední době pozorně nahlíženou záležitost. Tím vás ale zdržovat nechci.

Kam byste za nimi měli jít doufat?

Zapomeňte na podmínky, udávané literaturou, gumovky nechte doma, čvachtajících vrbovišť vám netřeba. Skočte pod šněrovadla.

Vyberte jakoukoli přehrávku druhového zpěvu, hrát budete potichu a v přestávkách! Kdo nechce čekat dlouho a má v plánu projít míst dost, postačí mu se pozorně dívat. Jakmile k vám poseskakují všichni okolní opeřenci a klidně někteří v zpěvu, můžete jít. Zpěv ten v místě neznají.

Jak se vám ozve v odpovědi zpěv tvrdší a váhavější, zpozorněte. Většinou totiž v našich podmínkách jde o dvouleté samce, kteří mají repertoár bídný a ještě často odposlouchaný od příbuzného slavíka obecného. „Doma“ budete v případě, že se vám podaří uherského slavíka tmavého naštvat. Jeho poplašný hlas je jiný, než znáte z vašich roští. A necháte-li pauzu, sami ztišení, on se rozezpívá.

Hůře se zjišťují v prostředí samice, ale to by bylo na blogu příliš komplikované.

Hlásíte tmavé slavíky a to je důkaz, že tu a tam jsou. Ujít si šanci nenechte a kdo ho máte v dosahu, vracejte se tam. A piště i nahrávejte! Tyto údaje jsou pro tuzemskou ornitologii veledůležité. Slouží k tomu i její web.

Tak, silné zážitky u zpěvu, který je slavičí vždycky jen chvíli.

Tak, konečně zase pořádné téma!

Než se blog nejméně do půlky máje odmlčí – teď, teď je ten správný čas a lidé to slyší. Podivní slavíci!

Dlouho jsme před chvílí řešili nahrávku ze Záhlinic na střední Moravě, od závor. Jeden zpíval klasicky a druhý „divně“.

Takhle to tu chodí každý rok – a hned říkám, jsem rád, že nahrávky v jakékoli kvalitě posíláte. Oboustranně výživné téma.

Pojďme k tomu nádraží.

Liniové stavby jsou jistě hnízdištěm, ale především migračním koridorem, velmi oblíbeným. Proč? Přežívají na rozdíl mnohde od okolní krajiny „zmlazované“ – tedy atraktivní křoviny. Na silnici či drážním tělese je spousta hmyzu i posráženého. Brzy se otevřené prostředí prohřívá a „magnetizuje“ bezobratlé. A hned vedle spolehlivý úkryt! Jistě i nápadnost v krajině, často osvětlená. Konstantní meziročně.

V případě Záhlinic, ležících v úvalu řeky Moravy i na strategické tahové dálnici, můžeme očekávat výrazné přesuny i slavíků. Přes hraniční hory míří do pásu jižního Polska, než toho obecného (o kterém je řeč) přes hybridní zónu (společné území obou) nahradí slavík tmavý.

Teď táhnou už dvouletí, zpěv šidí, většinou moc neumí a byl-li takový navíc poblíž repertoáru příbuzného slavíka tmavého, může si něco z jeho stylu pamatovat. A takový zpíval zřejmě i u středomoravského nádraží.

Otázka hybridů se sice nabízí též, ale bez genetického prověření jedince „plave“.

Ano, teprve s důkazy v ruce máte vyhráno.

Začal jsem ale ráno „rozcvičkou“ na cestě za hřbitovem u Veselé. Táhli tudy rehkové zahradní a lejsci bělokrcí. Do sklopky se málem dvě samičky chytly najednou, jak si konkurovaly.

Síť zachytila jen pěvušku, protože slavík tam není. Zajímavé.

Na další lokalitě taky slavík není. Zajímavé.

Byl dopolední čas prvomájový, chladnější, ale přijatelný. S nápadným tahem pěvců.

Z auta se mi moc nechtělo, bylo tam příjemně.

Lokalita Rybníčky mi vždycky nahání hrůzu. Prostředí je nepřehledné a slavík tam býval velmi zkušený. A jednou mi tam málem ukradli auto. Ke všemu.

V roce 15 ani 16 jsem místního pěvce vůbec nechytil a vzdal jsem ho. Jestli se ještě vrátil, je na ostudu zaděláno znovu. A už slyším zpěv. Je zajímavé, že přiletět musel až po pětadvacátém, protože předtím jsem tu dvě kontroly udělal.

Nevěděl o mě, to je dobré. Tahám síť do staré uličky pod dubem a když začínám hrát, přiletěl na okraj do maliní s vrbovými větvemi při zemi. Zazpíval jen jednou a nemůžu si pomoct, rozeznal jsem v tom smích. Ani na mne už nevrčel, nestál jsem mu za námahu. Musí to být on – říkám si, ale nepamatoval jsem, zda byl někdy už v mojí sklopce. Tak jsem mu je tam vylíčil, jak v návodu pro začínající kroužkovatele. Přišel se na mne podívat, jestli se s motykou neflákám a odletěl někam pryč. Čas běžel a dávno zmizelo poledne. Napil jsem se z potoka, protože jsem byl žízní polomrtvý a jazykem prohmatával na patře možné stopy přípravků na péči o obilí. Nebyly tam. Myslím. Když si řeknete při tom, že ta jarní voda prostě skvělá je, tak je.

Čas, který jsem měl na spoustu lokalit Bakovska jsem utratil tady a sítě vlnil vítr. Sklopky se dočkaly jen koňadry a jinak nic. Měl jsem tak velký prostor na vzpomínání, jak to se zdejším virtuosem vlastně je. Odkdy se známe. Když už na mne hodiny hrozily doopravdy, projevem zoufalství jsem pustil hlas, který pouštím v létě. Jiný. Alespoň mi slavík odpověděl, uklizený byl až u rybníčků stranou. Aby se se mnou asi nemusel otravovat. A tak jsem popošel polem za něj a několikrát pustil přehrávku. Nebavila ho a tak popoletěl. „Jenže příteli, tam pod dubem je jemná anglická síť, kde jsi mne sice viděl líčit, ale zapomněl jsi!“

A tohle bývají chvíle za odměnu. Jdete k síti a říkáte, bude tam kroužek? Jestli ano, pak bude oblýskaný. Tak, a teď se na něho podívejte.

Vůbec netvrdím, že měl ze mne radost, ale já ho do ruky dostat musím. Kvůli kroužku i změření. Tady má výzkum největší cenu, chytat ptáky známé. A číst z jejich času.

Byl odevzdaný, musel jsem ho pohladit. A na takového už opravdu mluvím. Slevuji.

A málem bych ho pustil, když jsem si všiml, že má dvě klíšťata pod koutkem až v peří. „Jó, to najednou neprotestoval!“

Tady je vyfocená ošetřená ranka.

Archív jsem měl jen pro lidi s sebou na VPZ, jinak ho nevozím a chytrý telefon nepoužívám. Takže jsem se těšil domů. Už jsem mohl balit. Soutěž dvou hlav, co se znají, vyšla pro mne fantasticky.

Označený byl v roce 13 jako nejmíň tříletý, kontrolovaný tam v roce dalším a pak už to nešlo. Až dnes. Převěrný slavík!

Já mám tohle rád. Jsem trochu jiný badatel, já chci tu práci ŽÍT.

Cestou domů nejste vůbec sami. Přisedly vzpomínky. A pak vás to navštěvuje ještě během dne, jak je to možné, že ti ptáci tohle dovedou? Chápete to? Instinkt – jak jinak.

Je to neskutečné a tímhle slovem bych to tu rád vytapetoval.

Jedna z těch vzpomínek se zazelenala, když jsem ho měřil. „Ano, vždyť to je ten obrovský slavík s křídlem 90 a vějířem 74 milimetrů. A nohama dlouhýma – no dost. Ano, vzpomínám.“

Cestou u Býčiny jsem jen stáhnul okénko, aby mne navštívily hlasy nejmíň čtyřech zpěváků. Jenže já mám dost a práce volá.

Pokud u nás keltové opravdu pobývali na zahradě, pak pro dnešní čas měli svátek „jasného ohně“. Beltine.

Ne že bychom v zemi nenašli dost spáleného dřeva, ale to připsat spíše křižáckému loupení. To tady hořel oheň pořádný!

I tak se ale člověk s chutí dívá do časů keltských rituálů, kdy dnešní nocí končilo strádání a přicházela radost. Beltine. Jeden ze čtyř velkých svátků, odbýval se právě dnešní noci.

Nechystám se zapalovat po setmění oheň, nechystám se přes něj přeskakovat, dokonce ani oběť žádnou pro plamen uchystanou nemám.

A nebudu mít na hlavě ve dne rozkvetlou hlohovou větev a nechystám se do polí za slávou. Ostatně v našich polích to teď vypadá takto. Básníci a jiní pošetilci by se Kněžmostu měli v chuti k zasnění obloukem vyhnout!

A milenci, co jsou lákáni do Českého ráje k prvomájovému políbení, využijí-li tu naši „bránu do ráje“, budou mít po chuti a nohavice možná i trochu okousané.